Jak to zvládáš? Pokaždé, když mi někdo položí tuto otázku, cítím smutek, doprovázený tichou prosbou o radu. Jako environmentální reportérka, která se snaží pomáhat lidem pochopit změnu klimatu, vím, že bych měla znát odpovědi. Ale pravdou je, že mi do teď trvalo, postavit se vlastnímu smutku.
Srdce mi puká pokaždé, když potkám další dítě bojující s astmatem uprostřed oranžové oblohy plné kouře. I já se vzpamatovávám z extrémního sucha a extrémních dešťů a stále mě pronásleduje myšlenka na matku, volající každé ze svých dcer, aby se s nimi, obklopena ze všech stran hořícími baráky, rozloučila.
Rok co rok, pokaždé když se zamýšlím nad zprávami o povodních, které jsou čím dál větší, a nad toxickým znečištěním všech aspektů života, si kladu otázku, zda bych vůbec mohla ospravedlnit, přivést na tento svět vlastní děti. Trápím se nad množstvím plastů, jejichž používání se nedokážeme vyhnout, a truchlím nad motýly monarchy, kteří už vymizeli. S každým novým překonaným teplotním rekordem, s každou novou zprávou, vyhlašující stav nouze pro lidstvo, se nemohu ubránit pocitu, že už jen odpočítáváme dny do svého vlastního vyhynutí.
Ekologie je jediný způsob, jak zachránit demokracii
„Environmentální žal“, nebo také „klimatická úzkost“ je termín, který dnes používáme pro popis těchto pocitů. Musíme se ale přiznat, že když jsem tato slova slyšela před několika lety poprvé, byla jsem zmatená. Když se setkávám s komunitami, které se připravují na devastaci toho, co považovaly ze svůj domov, častěji se setkávám s emocemi jako jsou vztek, frustrace, bezmoc a vyčerpání.
Až se mě jeden vysokoškolák na klimatickou úzkost přímo zeptal. Tento termín na mě opět vyskočil na sociálních sítích a znovu jsem se s ním setkala v osobně pojatých esejích a v anketách. O této ochromující hrůze se najednou začalo veřejně mluvit – ale zároveň v některých kruzích do očí bijícím způsobem chyběla.
To vše mě přivedlo k zamyšlení: co přesně je environmentální žal? A jak bychom se s ním měli vyrovnat? Na první pohled se zdá, že tento pocit pramení ze strachu, že se nikdy nevrátíme k normálu, že budoucnost, která nám byla kdysi slibována, je nyní definitivně pryč. Ale koho se tato nová „normalita“ vůbec týká (a čeho se vlastně bojíme, že ztratíme), vypovídá o mnohem složitější otázce:
Ukazuje tato úzkost na hlubší odpovědnost, které se musíme všichni postavit – a je nakonec tato úzkost něčím, co můžeme překonat?
Obava o budoucnost
Pro Jade Sasserovou, jejíž výzkum klimatických emocí vychází z jejích vlastních zkušeností Afroameričanky, nabraly tyto otázky jasnějších kontur během semináře o výzkumných metodách, který vedla na začátku loňského roku na Kalifornské univerzitě v Riverside.
Třída – samé ženy, z nichž mnohé pocházejí z přistěhovaleckých komunit s nízkými příjmy – byla po celé čtvrtletí poměrně tichá, takže Sasserovou překvapilo, když se učebna zcela rozbouřila poté, co zahájila diskusi o změně klimatu a budoucnosti, o níž předpokládala, že bude akademická a poněkud nezaujatá.
Vedro? Promluvme si o skutečných extremistech!
Každý student se najednou chopil slova, dokonce křičel jeden přes druhého. Z úst jim padala jedna myšlenka za druhou, když se svěřovali, že budoucnost je nejen ponurá, pokud jde o trh práce, krizi bydlení a to, zda se jejich generace někdy bude moci „usadit s dětmi“ – ale že to všechno je mnohonásobně horší, když nejste běloch, nemáte doklady a nenarodili jste se do vysokoškolsky vzdělané rodiny.
Studenti se ptali, jak mohou mít naději v budoucnost, když se ke všemu, co se proti nim již postavilo, musí ještě obávat požárů, extrémních veder a znečištění ovzduší, které se vymyká kontrole?
„Byl to doslova kolektivní kolaps, jaký jsem nikdy nezažila,“ popisovala událost Sasserová, jejíž podcast a kniha ‚Climate Anxiety and the Kid Question‘ (Klimatická úzkost a dětská otázka) byly z velké části inspirovány jejími studenty. „V tu chvíli jsem pochopila, že si nemůžete myslet, že někdo jiný také neprožívá úzkost, jen proto, že způsob jakým se o ní vyjadřuje, je jiný, než ten váš.“
Dodala, že nepomáhá ani to, že si mnoho lidí neuvědomuje, že cítí klimatickou úzkost, protože způsob, jakým o ní mluvíme, má tendenci soustředit se na zkušenosti bílých a privilegovaných osob – tedy lidí, kteří nebyli postiženi útlakem a jen zřídka (až dosud) se museli obávat o bezpečnost své vlastní budoucnosti.
„Mnoho lidí si představuje postižené environmentálním žalem následovně: jako velmi vyděšené, velmi smutné a jako lidi, kteří jsou připraveni, ochotni a schopni o tom mluvit,“ vysvětluje Sasserová. „Ale u těch, kteří zažívají mnoho složitých forem zranitelnosti najednou, nemůžete jednoduše vybrat jednu z nich a říct: ‚Aha, to je ta, která může za to, že se tak cítím.’“
Síle se učíme od utlačovaných
Prvním odvážným krokem je přiznat si privilegia – a podporovat a možná se i učit od těch, kteří museli být odolní dávno předtím, než se klimatické změny staly tak zdrcujícími.
„Pro mě je tato práce otázkou přežití,“ řekl Kevin J. Patel, který vyrostl na jihu Los Angeles a za klimatickou spravedlnost bojuje od svých 11 let. Když jsem se s ním podělila o to, co jsem se dozvěděla od Sasserové, zamyšleně přikyvoval a empaticky dodal, že jednou z výsad, kterou mnoho komunit nemá, je možnost vypnout. Ne každý může jet na dovolenou nebo si vzít den na dobití energie, řekl. Dokonce i mít čas mluvit o svém zármutku může být luxus.
Radikalismus protestním hnutím neškodí
Patel se již v útlém věku naučil, že ne všem komunitám se dostává stejné péče. Sám vyrůstal v silně znečištěném ovzduší, ve čtvrti sevřené dálnicemi 10 a 110. V šesté třídě málem zkolaboval před svými spolužáky, když mu náhle začalo srdce bušit rychlostí více než 300 úderů za minutu.
Jeho rodiče, farmáři z indického Gudžarátu, odvezli Patela na pohotovost a drželi ho za ruku, zatímco všichni kolem si mysleli, že umírá. Po měsících nemocničních vyšetření a zákroků lékaři zjistili, že se u něj rozvinula vážná srdeční choroba, z velké části způsobená smogem.
Pro mě je tato práce otázkou přežití.
Kevin J. Patel
Když se naučil žít s nepravidelným srdečním rytmem, našel radost v malé rodinné zahradě a obdivoval všechny berušky, které se shromažďovaly na tulsi, speciálním druhu bazalky. Naučil své spolužáky, že jídlo pochází ze země, ne z obchodu, a společně pak založili ekologický kroužek.
Dnes mluví Patel s moudrostí člověka, který toho zažil mnohem víc než typický třiadvacetiletý mladík. Neustále něco dělá – ať už jde o podporu souseda, instalaci školních stanic na doplňování vody do lahví nebo realizaci nápadu na vytvoření klimatické komise v okrese Los Angeles (Los Angeles County Youth Climate Commission). Už léta vede další mladé lidi na okraji společnosti prostřednictvím občanské ekologické skupiny OneUpAction, kterou od základů vybudoval.
I když to nenazývá úzkostí, přiznává, že má někdy problémy se soustředěním a v těle cítí napětí, kterého se jen těžko zbavuje. Obvykle ji však dokáže zvrátit rozhovorem s přáteli nebo staršími lidmi nebo tím, že si odříká své oblíbené přísloví:
Snažili se nás pohřbít, ale nevěděli, že jsme semena.
„Nejde o to, co potřebuji já, ale co potřebuje moje komunita,“ říká. „V péči o druhé je radost. Radost je v tom, když se spojíme a společně bojujeme za budoucnost, ve kterou věříme.“
Klimatická úzkost je logickým důsledkem doby
Když mluvíme o klimatické úzkosti, je důležité rozlišovat, zda tyto emoce posuzujeme jako kondici duševního zdraví, nebo jako kulturní fenomén.
Začněme s duševním zdravím: průzkumy veřejného mínění ukazují, že úzkost z klimatických změn je na vzestupu a že lidé na celém světě přicházejí kvůli změně klimatu o spánek. Organizace jako Climate-Aware Therapist Directory a American Psychiatric Assn. shromažďují stále více příruček a zdrojů, které mají pomoci lidem pochopit, jak změna klimatu ovlivňuje náš pocit pohody.
Čísla ukazují, jak zelená energie vytváří hospodářský zázrak
Už jen vědomí, že se klimatické změny zhoršují, může vyvolat závažné psychologické reakce. A šok a trauma jsou o to větší, pokud jste již museli prožít katastrofy, které nám ostatním nedají spát.
Důležité je také podotknout, že sociální média náš pocit zmaru ještě umocňují. To, co vidíme na sociálních sítích, bývá obzvláště intenzivní a vybraná verze reality, ale studie ukazují, že právě takto získává informace o změně klimatu naprostá většina mladých lidí: spíše online než ve škole.
Ke klimatické úzkosti však nelze přistupovat stejně jako k jiným formám úzkosti. Zde přichází na řadu kulturní politika: vzhledem k tomu, že klimatická změna má hluboké systémové základy, musíme při řešení klimatických emocí brát v úvahu i tento kontext. To, jak se cítíme, je stejně tak produktem narativů, které utvářely způsob, jakým vnímáme svět kolem nás a jak na něj reagujeme.
„Klimatickou úzkost nelze omezit pouze na klinické příznaky – musíme ji přenést mimo terapeutickou místnost a podívat se na ni optikou privilegií, moci a ekonomických, historických a sociálních struktur, které stojí u kořenů tohoto problému,“ připomíná Sarah Jaquette Rayová, jejíž kniha ‚A Field Guide to Climate Anxiety‘ (Terénní průvodce klimatickou úzkostí) je výzvou k širšímu přemýšlení o bezvýchodnosti. „Terapie klimatické úzkosti člověka bez zpochybnění těchto systémů řeší pouze symptomy, nikoliv příčiny (…) a pokud se nejvíce prostoru dostává bílým nebo privilegovanějším emocím a pokud nevidíme, jak se klima prolíná se všemi těmito dalšími problémy, může to vést k ještě většímu umlčování lidí, kterých se dopady nejvíce týkají.“
Rayová, environmentální humanistka, která vede program environmentálních studií na Cal Poly Humboldt, také zdůrazňuje, že naše úzkosti mohou být katalyzátorem tolik potřebných změn. Tyto emoce nás mají vytrhnout ze samolibosti a bít na poplach před velmi reálnou krizí, před níž právě stojíme. Pokud však nebudeme otevřeně mluvit o klimatické úzkosti jako o něčem, co je nejen normální, ale také očekávané, riskujeme, že problém ještě více individualizujeme. Už tak máme tendenci uzavírat se do sebe a cítit se ve svých starostech opuštěni, což nás chytá do pasti přemýšlení jen o sobě.
„Jedním z hlavních důvodů, proč je klimatická úzkost tak strašná, je pocit, že s ní nemůžeme nic dělat,“ říká Rayová. „Ale kdybychom se skutečně vnímali jako součást kolektivu, jako propojení se všemi těmi hnutími, která dělají smysluplné věci, necítili bychom tolik zoufalství a osamělosti.“
Trik, jak vyřešit klimatickou úzkost, spočívá podle ní v tom, že vyřešíme individualismus. Začněme v malém, využijme to, v čem již jsme dobří, a připojme se k něčemu většímu, než jsme my sami.
A když napravíme individualismus, jak už na to přišlo mnoho mladých aktivistů, jako je Patel, možná budeme mít větší šanci napravit změnu klimatu.
Boj za životní prostředí je bojem o naše životy
Zamysleme se na chvíli nad tím, jak slova, která používáme, mohou také omezovat způsob, jakým přemýšlíme o naší zranitelnosti a zoufalství.
Něco tak jednoduchého, jako je slovo „klima“ ve slovním spojení „klimatická úzkost“ a způsob, jakým definujeme „životní prostředí“, může neúmyslně posílit to, na koho se v konverzaci soustředíme.
Ochrana přírody nám šetří miliardy
„To, čemu v Nigérii říkáme životní prostředí, nejsou jen stromy a hory, ale také naše potraviny, naše pracovní místa, biodiverzita, poskytující nám podporu života, kterou potřebujeme ke každodenní existenci. To je to, čemu říkáme naše životní prostředí; je to o našich lidech,“ říká Jennifer Uchendu, která ve své vlasti založila SustyVibes, mládežnickou skupinu pro udržitelný rozvoj, a také projekt The Eco-Anxiety in Africa, který se snaží validovat emoce a zkušenosti komunit, jež jsou v rozhovorech o klimatu často přehlíženy. „Takže pokud jsou lidé utlačováni systémem, je to stále spojeno s naší představou o životním prostředí.“
Mnoho starších lidí se podle Uchendu například celý život cítilo frustrovaně a bezmocně, ale tyto pocity si prý hned nespojili se změnou klimatu, protože „klimatická úzkost“ jim zněla jako nový a elitní fenomén.
To, čemu říkáme životní prostředí, nejsou jen stromy a hory, ale také naše potraviny, pracovní místa, biodiverzita, poskytující nám podporu života, kterou potřebujeme ke každodenní existenci.
Jennifer Uchendu
Často dnes slýcháme, že změna klimatu je existenční krizí naší doby, ale to opomíjí traumata a násilí na všech lidech, kteří po staletí bojovali o přežití. Kolonizace, chamtivost a vykořisťování nelze od klimatických změn oddělit, vysvětluje Uchendu, ale tyto souvislosti nám unikají, když o našich emocích uvažujeme pouze západní optikou.
Jessa Calderonová, písničkářka z kmene Čumašů a Tongvů, vnímá tato rozpojení jako všudypřítomná v zabetonovaných řekách protékajících Los Angeles a v kyselé příchuti industrializace, která často žhne vzduchem. V nejtemnějších chvílích, když přemýšlí, zda její syn Honor jednoho dne vůbec pozná čistou vodu, ji zabolí srdce
Hlas se jí zlomil, když si vzpomene na hnědého medvěda, který ležel sražen mrtvý na dálnici poblíž průsmyku Cajon. Když sledovala cizí lidi, jak se dívají na bezvládné tělo a sdílejí videa na internetu, přála si, aby mohla medvěda uložit k odpočinku a zpěvem ho vyprovodit do světa duchů.
„Pokud je nebudeme považovat za své lidi, pak nemáme naději pro sebe jako národ, protože tím dáváme najevo, že nám nejde o nic jiného než o sebe,“ uvažuje. „A pokud nám nezáleží na ničem jiném než na nás samotných, pak budeme pokračovat ve vzájemné devastaci a devastaci země.“
Společná akce
Ještě není pozdě na to, abychom své obavy o klima proměnili v empatii ke klimatu. Uvědomění si emocionální zátěže lidí, která se netýká jen vás, může být příležitostí k vzájemnému naslouchání a podpoře. Přijetí našich pocitů – a následné nalezení dalších lidí, kteří také chtějí svou obavu proměnit v akci – může být chybějící jiskrou k tolik potřebnému sociálnímu a environmentálnímu uzdravení.
Z písní a tradic minulých hnutí – za občanská práva, za volební právo žen – kdy se lidé sdružovali a nacházeli způsoby, jak si navzdory všemu udržet víru v budoucnost, se lze také poučit. A čím více se budeme dívat na mladé lidi, kteří se stále ještě starají o starší v Nigérii, a na naše domorodé sousedy, kteří stále zpívají, milují a pečují o všechny živé bytosti, tím lépe možná pochopíme, jakou odolnost od nás všech vyžadují nadcházející stále žhavější roky.
Politolog: „Skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích“
Takže, jak se s tím vším vyrovnat? Patel, žijící svým nepravidelným, ale neochvějným tepem, nachází sílu ve slovech adrienne maree brownové, která v knize „Emergent Strategy“ napsala, že stejně jako naše životy dnes utvářejí naši předkové, my sami jsme budoucími předky. Calderonová, která ve stejném duchu vychovávala svého syna, aby každá další generace zanechával tuto Zemi lepší, se mi svěřila, že ve dnech, kdy cítí obzvlášť velkou úzkost, se plíží sázet semínka původní manzanity ve čtvrtích zbavených rostlin a stromů.
Když vzpomínám, kolik lásky můžeme zasít pro budoucnost, vzpomenu si na Phoenix Armentovou, dlouholetou organizátorku akcí za klimatickou spravedlnost v Oaklandu, která inspirovala mnoho lidí včetně mě, aby si vzali k srdci všechny ty chvíle, kdy jsme jednali správně. (Vzpomínáte si na kyselé deště? Byl to obrovský problém, ale kolektivní akce inspirovala v 80. letech 20. století několik zemí, aby spojily své síly, a lidstvo udělalo, co bylo třeba).
„Představte si, v jakém světě chcete žít, a začněte pracovat na tom, aby se to stalo,“ říká Armentová, která nedávno přešla k vládnímu plánování, aby pomohla většímu počtu komunit najít svůj hlas a nastavit své vlastní vize budoucnosti.
Truchlit nad světem, jak ho známe, znamená promarnit příležitosti změnit náš svět k lepšímu. Domnívat se, že už nemáme v co doufat, je sebenaplňující prázdnotou. Musíme najít odvahu starat se, měnit a znovu si představit systémy, které nás do tak ničivé krize dostaly – a musíme si dovolit snít.
„Nemůže ale jít jen o můj sen nebo o tvůj sen. Musí to být náš společný sen,“ říká Armentová. „Už dlouho vím, že já nemohu zachránit svět, ale my ho můžeme zachránit společně.“
Rosanna Xia je environmentální reportérkou deníku Los Angeles Times, kde se specializuje na články o pobřeží a oceánech. V roce 2020 se stala finalistkou Pulitzerovy ceny za vysvětlující reportáže a její rozsáhlá práce zahrnuje knihu „California Against the Sea“ (Kalifornie proti moři), která získala cenu PEN, a také velmi očekávaný celovečerní dokumentární film „Out of Plain Sight“ (Mimo dohled), který režírovala a produkovala.
