Mýtus, že kapitalismus výrazně snížil lidskou dřinu vychází z představy nelidských poměrů v dřívějších dobách. Avšak podrobný pohled ukazuje, že naši předci měli mnohem více volného času a volnější pracovní rytmus, což vyvrací představu, že delší pracovní doby byly vždy normou. Chceme-li pochopit skutečný vývoj práce, je třeba se podívat několik století zpět. Zjistíme, že pracovní den ve středověku byl často kratší, než se obecně předpokládá. Z knihy „The Overworked American: The Unexpected Decline Of Leisure“ (Přepracovaný Američan: Nečekaný úbytek volného času) Juliet B Schorové.
Pracující člověk ráno dlouze odpočívá; než se dostane k práci, má za sebou již velkou část dne; pak posnídá, i když to není v obvyklou hodinu, jinak je nevrlý a remcá; když hodiny odbijí, odloží břemeno v půli cesty, a cokoli má v ruce, nechá tak, jak je; nesmí přijít o jídlo, ať už by byl výsledek práce jakkoliv ohrožen. V poledne nastane čas spánku, odpoledne si pak dá své pivo, u kterého stráví velkou část dne; a když nastane noc, s prvním úderem hodin odhodí své nářadí, opustí práci, nehledě na to, v jakém stavu se zrovna nachází.
James Pilkington, biskup z Durhamu, kolem r. 1570
Jedním z nejrozšířenějších mýtů kapitalismu je tvrzení, že se díky němu snížila lidská dřina. Tento mýtus se obvykle obhajuje srovnáním moderního čtyřicetihodinového pracovního týdne s jeho sedmdesátihodinovým nebo osmdesátihodinovým protějškem v 19. století. Implicitně – ale zřídkakdy artikulovaně – se předpokládá, že osmdesátihodinový standard převládal po celá staletí. Toto srovnání vyvolává představu ponurého života středověkých rolníků, kteří se lopotili od úsvitu do soumraku. Máme si představit řemeslnického tovaryše na vlhké a chladné půdě, který vstává ještě před rozbřeskem a při svíčkách pak ještě pracuje dlouho do noci.
Jak kapitalismus svým jazykem utváří náš svět a ovlivňuje naše myšlení
Tyto obrazy jsou zpětnou projekcí moderních pracovních vzorů. A jsou falešné. Před nástupem kapitalismu totiž většina lidí vůbec příliš dlouho nepracovala. Životní tempo bylo pomalé, dokonce klidné; pracovní nasazení bylo uvolněné. Naši předkové možná nebyli bohatí, ale měli rozhodně dostatek volného času. Když jim kapitalismus zvýšil příjmy, vzal jim také čas. Existují totiž dobré důvody se domnívat, že pracovní doba v polovině 19. století představuje největší pracovní nasazení v celé historii lidstva.
Proto je užitečný pohled z delší perspektivy a je žádoucí se ohlédnout nejen sto let zpět, ale i tři nebo čtyři, dokonce šest nebo sedm set let. Vezměme si typický pracovní den ve středověku. Trval od úsvitu do soumraku (šestnáct hodin v létě a osm v zimě), ale jak poznamenal biskup Pilkington, práce byla přerušovaná – přerušovala se na snídani, oběd, obvyklý odpolední spánek a večeři. V závislosti na čase a místě byl přerušen také dopoledními a odpoledními přestávkami na občerstvení. Tyto přestávky na odpočinek byly tradičním právem dělníků, které využívali i v době největší sklizně. V obdobích volna, která tvořila velkou část roku, nebylo dodržování pravidelné pracovní doby vůbec obvyklé. Podle oxfordského profesora Jamese E. Thorolda Rogerse netrvala středověká pracovní doba déle než osm hodin. Dělníci účastnící se hnutí za osmihodinový pracovní den na konci devatenáctého století „se prostě snažil obnovit to, co jeho předkové pracovali před čtyřmi nebo pěti stoletími“.
James Suzman: „Čím méně práce, tím lépe“
Důležitým svědectvím o pracovním dni minulosti je skutečnost, že bylo velmi neobvyklé, aby poddaní museli pro pána pracovat celý den. Jeden pracovní den byl považován za půl dne, a pokud nevolník pracoval celý den, počítalo se to jako dva „pracovní dny“. O pracovním dni řemeslníků jsou k dispozici podrobné záznamy. Knoopovy a Jonesovy údaje pro čtrnácté století vycházejí na roční průměr 9 hodin (bez jídla a přestávek). Údaje Browna, Colwina a Taylora pro zedníky naznačují průměrný pracovní den 8,6 hodiny.
Kontrast mezi kapitalistickými a předkapitalistickými pracovními modely je nejmarkantnější v souvislosti s pracovním rokem. Středověký kalendář byl plný svátků. Oficiální – tedy církevní – svátky zahrnovaly nejen dlouhé „prázdniny“ o Vánocích, Velikonocích a uprostřed léta, ale také četné svátky svatých. Ty se trávily jak střízlivým chozením do kostela, tak hodováním, pitím a veselím. Kromě oficiálních oslav se často po celé týdny pilo pivo – u příležitosti významných životních událostí (nevěstino pivo nebo pivo na probuzení) i méně významných příležitostí (pivo skotské atp.). Celkově zabíraly svátky ve středověké Anglii asi třetinu roku. A Angličané zřejmě pracovali více než jejich sousedé. Ancien règime ve Francii údajně zaručoval dvaapadesát nedělí, devadesát dní odpočinku a osmatřicet svátků. Ve Španělsku cestovatelé zaznamenali, že svátky činily celkem pět měsíců v roce.
Osm důvodů pro čtyřdenní pracovní týden
Volný čas rolníků přesahoval oficiálně stanovené svátky. Existuje mnoho důkazů o tom, co ekonomové nazývají zpětně ohnutou křivkou nabídky práce (backward bending supply curve of labour) – myšlenka, že když mzdy rostou, pracovníci nabízejí méně práce. V jednom období neobvykle vysokých mezd (konec čtrnáctého století) mnoho dělníků odmítalo pracovat „na rok nebo na půl roku nebo na jakýkoli jiný obvyklý termín, ale pouze na den“. A pracovali jen tolik dní, kolik bylo nutné k získání jejich obvyklého příjmu – což v tomto případě činilo asi 120 dní v roce, tedy pravděpodobně celkem jen 1440 hodin ročně (tento odhad předpokládá dvanáctihodinový pracovní den, protože se pravděpodobně pracovalo na jaře, v létě a na podzim). Současné odhady ohledně třináctého století dochází k závěru, že celé rolnické rodiny neodpracovaly na své půdě více než 150 dní ročně. Panské záznamy z Anglie čtrnáctého století uvádějí pro poddané dělníky extrémně krátký pracovní rok – pouhých 175 dní. Pozdější údaje o rolnících a hornících, skupině, která měla kontrolu nad svou pracovní dobou, uvádějí, že pracovali pouze 180 dní v roce.
Juliet B. Schorová je americká autorka knižních bestsellerů, ekonomka a profesorka sociologie, zaměřující se jak na širokou veřejnost, tak i na odborné publikum. Je profesorkou sociologie na Boston College a předtím 17 let vyučovala na Harvard University. Schorová absolvovala Wesleyan University a získala doktorát v oboru ekonomie na University of Massachusetts. Od roku 2011 se zabývá studiem „sdílené“ a „gig“ ekonomiky a zabývá se trendy v oblasti pracovní doby, konzumerismu, vztahu mezi prací a rodinou, ženskými otázkami a ekonomickou nerovností a obavami ze změny klimatu vlivem měnícího se životního prostředí. Její nejnovější kniha, After the Gig: How the Sharing Economy Got Hijacked and How to Win It Back (Po zakázkové ekonomice: Jak byla sdílená ekonomika zneužita a jak ji získat zpět), byla vydána v roce 2020. Mezi její další významné publikace patří The Overworked American a The Overspent American, které měly významný dopad na národní debatu o práci a rodině. Schor je také aktivní v různých formách aktivismu, kde se snaží mobilizovat úsilí k řešení klimatické krize.
