Bohatí přispívají ke klimatické krizi mnohem více než méně zámožné vrstvy obyvatelstva. To je dobře známo. Bohatství však škodí klimatu ještě více, než se doposud předpokládalo. Protože i bohatství a jeho rozmnožování produkuje CO2.
Nová studie World Inequality Lab (WID) o uhlíkové stopě kapitálu přináší přesnější odhady nerovnosti mezi různě zámožnými skupinami v USA, Německu a Francii. Pokud se kromě emisí ze spotřeby a životního stylu zohlední i emise z majetku a bohatství, je dopad nejbohatších 10 % na klima dvakrát až třikrát vyšší, než se zatím předpokládalo. Bohatství tak zůstává největším zabijákem klimatu.
Zkreslený obraz rozložení emisí
Výsledky ukazují, že naše vnímání rozložení emisí bylo dosud zkreslené. Je to proto, že jsme dosud analyzovali především škodlivé účinky konzumu. Emise ze jmění a investičních produktů zatím byly naopak opomíjeny. Studie WID si všímá právě právě těchto dopadů a vytváří tak úplnější obraz o tom, jak velký je ve skutečnosti podíl bohatých na klimatické krizi. Mimo jiné jsou zde zohledněny nemovitosti, akcie a penzijní fondy.
Plán superbohatých: útěk před zkázou, kterou sami způsobili
Vědci spočítali, že 10 % nejbohatších obyvatel Německa vypustí ročně téměř 50 tun ekvivalentu CO2 na obyvatele. Pro srovnání, průměrný obyvatel Německa vyprodukuje 13,5 tuny. Podobný rozdíl je i ve Francii a USA. Pokud by se celosvětový rozpočet na emise CO2 pro splnění Pařížské dohody o klimatu rozdělil rovnoměrně mezi světovou populaci, každý člověk by vyprodukoval pouze přibližně dvě tuny ekvivalentu CO2.
V čem je problém?
Pasivní příjmy jsou obzvláště náročné na emise CO2. Patří sem například akcie, které lze využít k vydělávání peněz bez většího úsilí. Investiční produkty poškozující klima podporují nerovnost; jsou zodpovědné za více než polovinu již tak mnohem vyšších emisí nejbohatších domácností. Bohatí také těží z hnacích sil klimatické krize, zatímco chudší lidé pociťují její dopady mnohem silněji a dříve a často mají menší možnost se proti nim bránit.
Peníze nepracují. Pracují lidé.
Akcie mají nejvyšší emise ze všech typů investic analyzovaných ve studii WID ve všech třech zemích. Na milion eur nebo dolarů připadá 75-150 tun ekvivalentu CO2.
Investice do penzijních fondů a penzijní fondy jsou obvykle také velmi škodlivé pro klima. Zejména německé penzijní systémy jsou silně závislé na odvětví fosilních paliv. Pro představu: vlastnictví 100 000 eur v penzijních fondech v Německu je spojeno s 14-15 tunami ekvivalentu CO2 ročně. To je více než průměrná CO2 stopa na obyvatele.
Klimaticky škodlivé akcie
Vliv akcií na klima závisí především na konkrétních společnostech a jejich obchodních praktikách. Akcie společností, které se zabývají klimaticky škodlivými činnostmi nebo se nestarají o ochranu životního prostředí a udržitelnost, přispívají ke klimatické krizi. To je zřejmé v odvětví fosilních paliv: Pokud investujete do takových akcií, podporujete odvětví, které významně přispívá ke globálním emisím CO2.
Obchodní model fosilních koncernů je založen na zabíjení lidí
Negativní dopad na životní prostředí a klima však mohou mít i investice v jiných odvětvích, jako je těžební průmysl, zemědělství, výroba automobilů nebo těžký průmysl. Nejde jen o přímé emise CO2, ale také o ničení ekosystémů, spotřebu zdrojů, znečištění vody a odlesňování.
„Jde také o konkrétní dopady na lidi v zemích globálního Jihu, například v podobě ekologických dopadů těžby pro ‚zelené‘ technologie nebo ztráty půdy“, říká Lukas Schmidt, výkonný ředitel lidskoprávní organizace Fian Austria. „Nejvíce trpí ti, kteří ke klimatické krizi přispívají nejméně. Jde také o nerovnou účast na rozhodovacích procesech. Ti, kteří mají větší kapitál, mohou uplatňovat větší vliv a rozhodovat o tom, jakým směrem se má vývoj ubírat.“
K tomu se přidává spotřeba energie při obchodování s akciemi: přenos dat, datová centra, jejich chlazení, obchodní platformy a napájení těchto služeb jsou velcí žrouti energie.
A co ekologické investiční produkty?
Ani „udržitelné“ nebo „zelené“ investice nemusí být nutně řešením, mohou dokonce problém ještě zhoršit. I v případě tzv. green finance jde v konečném důsledku o maximalizaci zisku – takže se udržují stejné strukturální problémy, jaké existují u konvenčních finančních produktů. Lidé, kteří jsou již bohatí, získávají ještě více peněz a nerovnoměrné rozdělení se dále prohlubuje.
Pohádka o asociální ochraně klimatu
I když investujete do ekologické společnosti – například v oblasti obnovitelných zdrojů energie – neznamená to automaticky více čisté energie. „Pak holt prodá své akcie někdo jiný. Ceny takových finančních nástrojů nezávisí na nás, ale na budoucích ziskových vyhlídkách společnosti“, vysvětluje Johannes Jäger, profesor ekonomie na Univerzitě aplikovaných věd BFI ve Vídni. Specializuje se na kritickou mezinárodní politickou ekonomii a globální distribuci. V rozhovoru říká, že finanční sektor obecně je třeba restrukturalizovat a že je zapotřebí větší státní regulace.
„Pokud existují státem definované cíle a garantovaná množství výkupu, může je společnost zahrnout do svého plánování a díky tomu bude vyrábět více zelené energie.“ To, že samotné „udržitelné“ finanční investice mohou ochránit klima, je mystifikace ze strany bank. Ty koneckonců vydělávají, pokud si koupíme více zelených investičních fondů nebo akcií.
Potenciál pro spravedlnost
Nová data studie WID také ukazují, jak by bylo možné ušetřit CO2. Pokud se podíváme na celkové emise 10 % nejbohatších, zjistíme, že 75-80 % z nich pochází z jejich majetku a investičních produktů. Naopak menší část pochází ze spotřeby a životního stylu. Pokud tedy chtějí politici ušetřit CO2, měli by omezit obsah CO2 v aktivech. Například zákazem nebo zdaněním některých typů investic, které jsou škodlivé pro životní prostředí.
Thomas Piketty: Nerovnost a ideologie
Bohatství je obecně rozděleno velmi nerovnoměrně. Studie však ukazuje, že nerovnost je ještě větší, pokud jde o emise z bohatství. Majetek bohatých je obzvláště náročný na emise CO2. To poskytuje důležitý poznatek pro spravedlivější zdanění CO2: daň ze spotřeby zatěžuje především lidi s nízkými příjmy – ti však ke klimatické krizi přispívají mnohem méně. Naproti tomu daň z obsahu CO2 v investičních produktech a aktivech by postihla především ty, kteří také produkují hodně CO2: bohaté lidi.
Spravedlivějším zdaněním k ochraně klimatu
Zpráva organizace Oxfam ukazuje, že miliardáři by mohli snížit emise svých investic o čtvrtinu pouhým přesunem do fondů s přísnějšími ekologickými a sociálními standardy. Rozhodující role extrémní sociální nerovnosti a obrovská odpovědnost superbohatých za klimatickou krizi jsou v politice jen stěží rozpoznatelné. Podle Oxfamu by opatřeními pro větší ochranu klimatu byly také vyšší daně pro bohaté a přísnější regulace podniků a investic.
Oxfam: bohatí bohatnou, zatímco chudí chudnou
Uhlíková daň, která je vázána na úroveň emisí z investic, má vytvořit tlak na osoby, které mají největší vliv na rozhodování. Mohla by vést k tomu, že podniky a bohatí lidé budou z vlastního zájmu investovat do investic šetrných ke klimatu. To by mohlo mít mnohem větší dopad než zdanění spotřeby. U ní musí lidé s nízkými příjmy platit nepoměrně více, zatímco bohatí z toho pocítí jen velmi málo. Zisk z takové daně by zase mohl být použit na kompenzaci škod způsobených klimatickou krizí v jednotlivých zemích a na podporu transformace.
