Zrovna vláda vedená sociálními demokraty a zelenými nevyužívá svůj potenciál, pokud jde o spojení ekologie a spravedlnosti. Proč? Hostující příspěvek Luisy Neubauerové a Ulricha Schneidera vyšel v magazínu Spiegel.
Každá krize je příležitostí? Bylo by to hezké. Pandemie koronaviru, klimatická krize, energetická krize, rostoucí chudoba – krize přicházejí rychle a jejich konec je v nedohlednu. Lidé jsou sužováni starostmi.
Luisa Neubauerová, narozená v roce 1996, je aktivistka za ochranu klimatu a spoluorganizátorka Fridays for Future.
„Jak mám zaplatit účet za topení?“, ptají se někteří. „Musím se vzdát svého podnikání?“, ptají se další. Ptáme se, co vše ještě přijde. Je pravda, že vlády se snaží lidem finančně pomoci. To se však neděje v dostatečném rozsahu a dostatečně cíleně.
Ulrich Schneider, narozený v roce 1958, je výkonným ředitelem Německého sdružení pro paritní péči.
Zatímco klimatická krize má v současnosti ve vnímání veřejnosti jakousi pauzu, ve skutečnosti stále více narůstá. V nedávné době přišlo v Pákistánu o domov 30 milionů lidí kvůli záplavám, Evropa zažila historická letní sucha, vyschl Rýn a kvůli lesním požárům v Braniborsku byly evakuovány celé vesnice. To vše ve světě, který je o 1,2 stupně teplejší. Za několik generací by se svět mohl oteplit o plus tři stupně.
Každému, kdo požaduje radikální ochranu klimatu odpovídající okolnostem, je řečeno, že je třeba se nejprve postarat o aktuální pomoc občanům. Na ochranu klimatu není čas. Samozřejmě se vyjadřují jinak, říkají: „My už to přece uděláme“. Čísla však hovoří jiným jazykem.
Nedávno byl přerušen přezkum úsilí o ochranu klimatu v odvětví dopravy, protože kvůli stagnaci nebylo co přezkoumávat. Ti, kteří upozorňují, že úlevy zdaleka nestačí k uspokojení potřeb lidí, jsou zase obviňováni z mentality rozdávání.
Od vize solidární společnosti, která se staví proti klimatické krizi a vytváří sociální jistoty, se stále více vzdalujeme. Zrovna vláda vedená sociálními demokraty a zelenými zdaleka nevyužívá svůj potenciál, pokud jde o klima a sociální spravedlnost.
To vše je doprovázeno pohádkami těch, které nezajímá ani sociální rovnováha, ani ochrana klimatu. Mezi slova „klima“ a „sociální“ se jim podařilo vložit „nebo“. Ochrana klimatu je prezentována jako asociální a příliš drahá, chudoba naopak jako přírodní zákon. Tímto „nebo“ někteří politikové prohlašují, že je třeba se rozhodnout mezi sociální rovnováhou a ochranou klimatu, že obojí dohromady není možné, zejména ne nyní.
„Ještě nikdy nebylo tak zřejmé, že ochranu klimatu a sociální otázky nelze oddělit.“
Luisa Neubauerová a Ulrich Schneider
Druhou pohádkou je příběh o nedostatku financí: je třeba si vybrat mezi tím, zda pomoci lidem dnes, nebo investovat do ochrany klimatu pro svět zítřka. V této pohádce je černá nula důležitější než důstojnost lidí přežívajících z existenčního minima nebo ochrana ekologických zdrojů obživy. Bohatství údajně nelze přerozdělovat. Kdo ho má, ten si ho zasloužil, a ti, kteří jsou chudí, si to zaslouží také. Tímto způsobem lze ospravedlnit nedostatek pomoci a investic do klimatu, aniž by to působilo příliš nehumánně.
Mohlo by se to však jít i jinak. Představte si, že by se vyprávěl jiný příběh o společnosti, která se snaží vyjít z krize, který by byl sociálně spravedlivý a ekologicky udržitelný. Nejde o pohádku, protože je to možné.
Kořeny energetické a klimatické krize jsou stejné: závislost na fosilních energiích a fosilních energetických společnostech a politika, která privatizuje zisky a kolektivizuje ztráty. V první polovině roku vzrostl zisk energetické společnosti RWE v Německu na více než dvě miliardy eur, což umožnil nedostatek energie způsobený válkou a který zaplatili lidé, pro které se účet za energie na konci měsíce stal propastným.
Aby tato zima byla poslední, kdy se lidé bojí účtů za plyn, musíme se zbavit fosilních zdrojů energie, závislosti na autokractech a megakoncernů. To by bylo možné díky bezprecedentnímu urychlení energetické transformace a radikálnímu rozšíření větrné a solární energie. Ještě nikdy nebylo tak zřejmé, že ochranu klimatu a sociální otázky nelze oddělit.
Organizace Fridays for Future navrhla zvláštní fond ve výši 100 miliard, ze který může být transformace financována a především by pomohl v jejím počátku. To by znamenalo uvolnění dluhové brzdy pro rok 2023. Ano, zatížilo by to rozpočet, ale ochránilo by nás to před mnohem většími náklady. Čím méně nyní investujeme do ochrany před klimatickou katastrofou, tím větší budou škody způsobené klimatem při příštích záplavách, požárech a výpadcích úrody.
Krize se dotýká všech, ale ne všech stejně. Škody způsobené klimatem pocítí jako první ti nejchudší. Povodeň v údolí řeky Ahr stála pravděpodobně jen ve finančním vyjádření asi 30 miliard eur; co by se za tyto peníze dalo udělat pro chudé, pro vzdělání a zdravotnictví?
Sociální jistota není možná bez ochrany klimatu
Na druhé straně úspěšná ochrana klimatu je závislá na sociálních jistotách. Ti, kteří dnes žijí ve strachu z účtů za energie a rostoucích cen potravin, nemají peníze ani čas na to, co lze nazvat „ekologickou účastí“. Chybí možnost podílet se na boji proti klimatické krizi a spoluvytvářet ho. Bez ekologické účasti všech bude transformace předvídatelně nespravedlivá a rozhodně ne udržitelná – protože chybí právě ty perspektivy, které jsou určující. Je v zájmu všech, aby měli všichni lidé možnost podílet se na řešeních.
Potřebu by mohla zmírnit cílená a výrazná pomoc nejchudším. Nadměrné zisky elektrárenských společností by měly být použity na zaplacení účtů za elektřinu chudší části obyvatelstva. Dluhová brzda pro rok 2023 by měla být zrušena. Sociální nerovnosti a kolabující ekosystém mají větší váhu než dluhy.
Pohádka o rozporu mezi sociální a klimatickou spravedlností přináší prospěch jen několika málo lidem, ale škodí naprosté většině. Vyjděme společně do ulic za sociální jistoty a klimatickou spravedlnost a dejme vládám jasný signál, že se proti sobě nenecháme rozeštvat.
