Ačkoli mnohokrát vyvráceny, představovaly neoliberální principy po dlouhá desetiletí základ ekonomiky a její interakce s politikou a společností. Několik vyvolených na jejich základě profitovalo na úkor celku. Mocenská základna neoliberálů se nyní rozpadá, důsledkem čehož dochází k mnoha osobním útokům a inkvizičním tažením, jako je např. současné tažení proti německé ministryni zahraničí za stranu Zelených Annaleně Baerbockové. Neoliberálové však mají jednoho protivníka, proti němuž nemohou nikdy vyhrát: planetu Zemi.
Ideologie neoliberalismu se vždy mýlila a byla cizí všem faktům. Ale existovala a stále existuje malá skupina bohatých a vlivných lidí, kteří z ní velmi dobře profitují. Protože jsou velmi vlivní a dobře propojení, postarali se o to, aby celý náš ekonomický systém posledních dekád let běžel podle jejich představ. Základní prvky neoliberalismu jsou tak dodnes mylně považovány za základ – někdy dokonce za přírodní zákony – toho, jak má ekonomika fungovat.
Stará škola
V roce 1947 byla pod vedením rakouského ekonoma Friedricha Augusta von Hayeka založena Mont Pèlerin Society (MPS), think tank, který je považován za ústřední centrum neoliberálních sítí poválečného období na celém světě. Podílela se na něm velká jména, včetně amerického neoliberálního myslitele Miltona Friedmana, který později radil americkému prezidentovi Ronaldu Reaganovi. MPS existuje dodnes a její členové se často nachází – mezinárodně dobře propojeni – na vysokých pozicích v byznysu, politice a někdy také v pedagogické sféře. Organizacemi blízkými MPS jsou například Hayekův institut se sídlem v Rakousku a Nadace Friedricha Naumanna se sídlem v Německu a jí blízká strana FDP. Prostřednictvím mimořádně intenzivního propojení politiky s byznysem se neoliberálním aktérům podařilo v průběhu desítek let získat významný vliv na politická rozhodnutí s mezinárodními dopady.
Zcela mimo: neoliberální omyly
Ideologie neoliberalismu je postavena na řadě klíčových předpokladů, které byly často vyvráceny a které jsou částečně v rozporu s chováním samotných neoliberálních aktérů.
Omyl č. 1: Trh si vše reguluje sám
Neviditelná ruka trhu je pravděpodobně jednou z nejvíce faktům vzdálených tezí. „Trh“ je vnímán jako všemocná bytost, která dělá z principu všechno správně a nikdy se nemýlí. Ale kdo nebo co má být tento trh? V konečném důsledku jsou to vlivné subjekty, které si prostřednictvím lobbingu zajišťují vhodné rámcové podmínky. Pojem „trh“ odvádí pozornost od jednostranné mocenské základny a sugeruje mu vlastní identitu.
Ekologie je jediný způsob, jak zachránit demokracii
Opakovaně jsme se také přesvědčili – ať už v případě finanční krize nebo dokonce pandemie koronaviru – že trh reguluje pouze chamtivost a vykořisťování. Jakmile jde o dlouhodobou, sociální nebo dokonce udržitelnou odpovědnost, trh vždy selhal. Údajně samoregulující se trh je považován za přírodní zákon a je vždy používán jako argument, když dojde na omyl č. 2.
Omyl č. 2: Politika nesmí zasahovat
Tento aspekt je nemožný. Pokud politika nezasáhne a stáhne se, vznikne vakuum, které zaplní jiné vlivné subjekty, v tomto případě neoliberální sítě. To se rovná zasahování, protože tím dojde ke znevýhodnění slabších účastníků.
Trh, na kterém má vše regulovat pouze nabídka a poptávka a politika nevyvíjí žádnou regulaci, je prostředím, které se vyznačuje chamtivostí a destrukcí, v němž vítězí ten, kdo je momentálně nejsilnější. Situace v oblasti bydlení ve velkých městech je toho příkladem. Politika proto musí zasáhnout a vytvořit pravidla, která zabrání asociálnímu chování.
Zároveň neoliberálové rádi vzývají politiku, pokud jde o jejich podporu v krizích nebo o socializaci povinností. Tam je zásah politiky naopak vítán, samozřejmě bez jakékoli protislužby. Aby se tak stalo, zaměstnávají neoliberální kruhy v Berlíně a Bruselu velké množství lobbistů. Tito lobbisté tu nejsou proto, aby politikům bránili v zasahování, naopak. Jsou tu proto, aby zajistili, že politika bude zasahovat v zájmu neoliberálních sítí. Zdá se, že zásadě, že trh vše reguluje sám a politika by se do ničeho neměla míchat, neoliberálové zřejmě sami zcela nevěří.
Omyl č. 3: Potřebujeme neustálý růst
Toto dogma je zůstatkem trosek druhé světové války a mělo své opodstatnění i v poválečném období. Když je vše zničeno, je co budovat a růst dává smysl. V rozvojových zemích, kde nejsou dostatečně uspokojeny základní potřeby obyvatelstva, jako je zdravotní péče a základní infrastruktura, může být růst rovněž pozitivní.
„Růst je pozitivní. Pokud se díváte jen jedním okem“
V našich přesycených průmyslových zemích to však již neplatí. Zde musí místo růstu dojít ke změně, která zajistí zánik starých struktur a vznik nových. Snaha o neustálý růst slouží pouze snaze dosahovat na úkor veřejnosti stále většího zisku. Důsledkem je vykořisťování lidí – viditelné ve stále rostoucím sektoru nízkých mezd – a přírody v podobě antropogenní krize klimatu a úbytku biologické diverzity.
Omyl č. 4: Pokud se daří ekonomice, daří se všem.
Tento jev, známý také jako trickle-down efekt (efekt prosakování peněz), předpokládá, že pokud se daří bohaté ekonomické elitě, bude se dařit dobře i všem ostatním. Přestože byla tato víra již mnohokrát vyvrácena, neboť se propast mezi bohatými a chudými ve skutečnosti zvětšuje a nespravedlnost roste, je pro udržení neoliberálního systému v chodu nezbytná. Kritická masa musí uvěřit, že tato rovnováha bude existuje, aby nedocházelo k povstáním a protestům.
Omyl č. 5: Princip výkonnosti
Jde rovněž o víru, která drží pohromadě masy. Představa umývače nádobí, která se stane milionářem, pohání mnoho lidí a sugeruje jim mylnou představu, že tvrdou prací lze hodně dosáhnout. Pravděpodobnost není nulová, ale velmi blízká nule, protože dnešní mechanismy zajišťují, aby bohatství zůstalo tam, kde je, a především, že se tam dále množí – samozřejmě na úkor široké veřejnosti. Když neoliberálové mluví o „úspěchu“, mají ve skutečnosti na mysli „bohatství“, a to zůstává v malé skupině, která se v žádném případě nechce rozrůstat.
Kontrola z pozadí
Proč funguje sytém, i když je v něm všechno špatně? Masy si spíše stěžují na „sociálního parazita“, který možná neprávem pobírá sociální dávky, než na ty, kteří po desetiletí vykořisťují společnost a životní prostředí, vykořisťují je samotné a pro své zisky dokonce dokonce ničí samotnou podstatu života. Na sociálních sítích se pod zprávami o migraci občas vyrojí hnusné, rasistické a nelidské komentáře spojené s obviněním, že tito lidé prchající před válkou a ekologickými katastrofami chtějí jen imigrovat do našeho sociálního systému. Zároveň se téměř vůbec neobjevuje vzrušení pod příspěvky o daňových zločinech, jako jsou CumEx podvody a podobně.
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
Příčina tohoto zkreslení není hned zřejmá, ale můžeme na ni přijít, pokud pochopíme, jak funguje princip „chléb a hry„. Tento podvod fungoval již ve starém Římě a do dnešních dnů se na něm příliš nezměnilo. Zatímco ve starém Římě se jednalo o gladiátorské zápasy v Koloseu, dnes jsou to dovolené za dumpingové ceny téměř kdekoliv a šílenství bezuzdného konzumu. Princip je v obou případech stejný: dokud je značná část obyvatelstva dobře živena a bavena, masy se nebouří. Skupina sociálně slabých občanů nemá žádnou lobby, nemůže se bránit a je vítaným strašákem pro neoliberální loutkovodiče. Nemajetní lidé přece nezapadají do pokřiveného obrazu „meritokracie„. Široké masy, které jsou umlčovány „chlebem a hrami“, mají věřit pouze tomu, že bohatství lze vybudovat tvrdou prací a úspěchem. Několik velmi vzácných výjimek má tento klamný obraz potvrdit, i když statisticky vůbec neodpovídá skutečnosti.
Obrovská ignorace – neoliberální výmluvy
V souvislosti s klimatickou krizí se nyní neoliberálové snaží dělat to, co dělali vždy. Vypouštějí kouřové clony, aby odvedli pozornost od své odpovědnosti – jen aby mohli dál pokračovat ve všem, jak jsou zvyklí. Používají přitom výmluvy, které lze snadno prohlédnout.
Výmluva č. 1: Potřebujeme mezinárodní řešení, nikoliv samostatné národní cesty
Tím neoliberálové jednoduše jen ukazují na jiné a vyvolávají tak dojem, že se nedá nic dělat, protože ostatní jsou ještě mnohem horší. Takže vše zůstává při starém. Na příkladu Německa se často zdůrazňuje, jak málo se německá ekonomika podílí na globálním znečištění klimatu (asi 2 %). Tento údaj však ve skutečnosti nic neříká, protože je triviální, že více lidí vytváří více znečištění než méně lidí. Rozhodující je, jak velká je zátěž na osobu. Zde je Německo hned v první desítce. Kdyby celý svět žil jako lidé v Německu, byla by katastrofa mnohonásobně horší. V této souvislosti se též často poukazuje na Čínu. Je pravda, že Čína s 1,4 miliardy obyvatel je v absolutních číslech velkým znečišťovatelem, ale v přepočtu na osobu se jí v posledních letech dokonce podařilo znečištění na obyvatele snížit, a to navzdory rostoucí industrializaci. Jednostranná opatření na národní úrovni mohou být pro ekonomiku také velkou hnací silou inovací. Pokud dokážeme ukázat, co je z hlediska udržitelnosti možné, staneme se průkopníky a ostatní nás budou následovat.
Výmluva č. 2: Ochrana klimatu ohrožuje ekonomiku a tím i prosperitu
Tento nesmysl byl mnohokrát vyvrácen a skutečnost je dokonce přesně opačná. Hospodářská prosperita a ochrana klimatu nejsou protiklady, ale prosperující ekonomika ochranu klimatu bezpodmínečně potřebuje. Pokud nyní nebudeme jednat, následné náklady budou mnohonásobně vyšší. K tomuto závěru dospěl již v roce 2006 britský ekonom Nicholas Stern, který tento problém působivě zdokumentoval v takzvané Sternově zprávě. Na jaře 2021 přinesl deník New York Times informace o výpočtech švýcarské zajišťovny SwissRe, podle které by ignorování ochrany klimatu stálo světovou ekonomiku do roku 2050 23 bilionů amerických dolarů.
Náklady způsobené změnou klimatu jsou obrovské
Výstavba vlastních zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů navíc snižuje náklady na dovoz a závislost na importech energie, vytváří lokální pracovní místa, a tím dokonce ekonomiku posiluje. Ti, kdo se stále drží pohádky, že ochrana klimatu a ekonomika jsou v protikladu a že tyto dva póly musí být vyvážené, ještě nezačali ani v náznacích chápat realitu.
Výmluva č. 3: Zákazník to tak chce
Odpovědnost je s oblibou přenášena na zákazníky. Tvrzení, že zákazníci by něco chtěli, je na jedné straně často zkratkovité a na druhé straně často jako argument neplatné. Neplatné je tehdy, když zákazníci chtějí něco, co je prokazatelně škodlivé. Koneckonců existují i zákazníci tvrdých drog nebo dětského porna a obojí je z dobrého důvodu zakázané a trestněprávně relevantní. To, co je povoleno, a přesto škodlivé, je také důsledkem lobbistických vlivů neoliberálních sítí, protože politika pod jejich vlivem nastavuje špatné rámcové podmínky. Privilegium dieselových motorů nebo nedostatečné omezení cukru v potravinách jsou jen dva z nekonečné řady příkladů.
Politolog: „Skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích“ (VIDEO)
Marketingová oddělení kromě toho pracují na image nesmyslných výrobků, které jsou uváděny na trh prostřednictvím chybně framovaných sdělení. Například boom SUV vznikl tím, že se zákazníkům prodávala údajná svoboda a bezpečnost. Reklamy ukazovaly přehnaně starostlivé rodiče (v angličtině označované jako ‚helicopter parents‘ či ‚paranoid parents‘), jak se řítí divočinou na cestě za městskými pochůzkami. S realitou to nemá naprosto nic společného, ale je to chytlavé.
Nemusí tedy nutně zvítězit nejlepší řešení, ale to, které má lepší marketing. Videoformát VHS byl úspěšnější než Video 2000 a Betacam, ačkoli byl prokazatelně technicky horším systémem.
Výmluva č. 4: Správné technologie vše vyřeší
Slepá víra v technologie, které pomohou řešit klimatickou krizi, je podobná víře v nepotopitelnost Titaniku. Jednak by se řada těchto technologií musela teprve vynalézt – což je často nepředvídatelné – a zadruhé by si pak takové technologie mohly dovolit pouze bohaté země. Zatímco chudší země klimatickou krizí, kterou z největší míry způsobil životní styl bohatých zemí, trpí nejvíce.
Jaderná fúze žádné rychlé řešení nepřinese
Neustálá slepá víra v údajně dokonalejší technologie je sebeklamem, že člověk může i nadále žít jako doposud. Beze změny našeho vlastního života – ať už jde o způsob spotřeby, bydlení, vytápění nebo formu mobility – to opravdu nepůjde. Zdroje planety Země jsou omezené a je třeba se o ně dělit se stále větším počtem lidí. Hovořit o správné technologii navíc vyžaduje čas, který nemáme. To nás přivádí k výmluvě č. 5.
Výmluva č. 5: Jde to příliš rychle, ekonomika potřebuje čas
Když toto prohlášení zazní, vždy se s oblibou zeptám, co tato ekonomika dělala posledních 40 let. Problém antropogenní klimatické krize je znám již od 70. let minulého století a měli jsme dost času na to, abychom věci pomalu a postupně měnily. Nedělat desítky let nic a teď fňukat, že je málo času, je přinejmenším dětinské, ne-li dokonce pubertální. Ve skutečnosti nerozhoduje část ekonomiky, bránící se změnám, a tedy neoliberálové, ale příroda.
Příroda je neporazitelný soupeř
Neoliberálové jsou čím dál zoufalejší a útočí na své oponenty stále osobnějším a primitivnějším způsobem, jak je vidět na postupu INSM (Initiative Neue Soziale Marktwirtschaft GmbH, Iniciativa nové sociální tržní hospodářství s.r.o., pozn. PQ) vůči Annaleně Baerbockové. Staré vzorce založené na chlebu a hrách, stejně jako marketing a framing zcela ignorují všechna fakta a stále více ztrácejí na účinku. Novým nepřítelem neoliberálů je planeta Země a ta se nezajímá o konzum, zábavné programy, marketing ani temnými barvami vykreslené obrazy nepřátel. Přírodní zákony zde skutečně platí a nezajímají je ideologie, jako je neoliberalismus, ani chamtivost jednotlivců, kteří nebudou mít nikdy dost.
Zde je třeba znovu upozornit na jednu věc: lidé neničí planetu, ale svou vlastní ekologickou podstatu, kterou nutně potřebují k přežití. Planeta Země se zregeneruje i z člověka a má na to podle lidských časových měřítek extrémně dlouhou dobu. Co je pro tuto planetu 100 milionů let, když už je stará přes 4 miliardy let? To jsou fakta, tedy věci, které neoliberálům stojí v cestě. Boj proti nim jim nebude nic platný – ani oni neporučí větru, dešti.
Dr. Mario Buchinger je ekonom a fyzik, hudebník a knižní autor. Odborník zabývající se schopností změny již více než 15 let podporuje mezinárodní společnosti a organizace na jejich cestě k trvalému a neustálému zlepšování. Jeho poradenská firma Buchinger | Kuduz připravuje prostřednictvím strategické, procesní a klimatické transformace firmy jako Raiffeisen Bank na budoucnost.
