S prázdnými regály v kapitalismu nikdo nepočítal. Energetická krize a nedostatek zboží proto otřásají psychologickými základy tržního hospodářství. Úvaha Nilse Markwardta pro týdeník Die Zeit.
Chodit nakupovat znamenalo především stát ve frontě. Ať už jste byli ve frontě na sýr nebo na benzín, postupovala pomalu, pokud vůbec. Někdy lidé nechávali ve frontě kámen, plechovku nebo prázdný kanystr jako náhražku za sebe, aby se dostali do fronty jinde. Tento systém zástupců v sobě skrýval potenciál mnoha konfliktů. „Lidé se hořce hádali o podobně vypadající kameny, o nákupní sítě, které někdo drze nahradil pytlem, a o kanystry s naftou, které byly najednou dvakrát větší než předtím.“
Ve své nedávno vydané knize Frei – Erwachsen werden am Ende der Geschichte (Svobodní – Dospívání na konci dějin) takto popisuje Lea Ypi, politoložka, která nyní vyučuje v Londýně, zkušenost s nakupováním v socialistické Albánii v 80. letech 20. století. Milionům Němců, kteří vyrůstali v NDR, to bude pravděpodobně dost povědomé. Mnohé věci nebyly k sehnání vůbec, jiné často jen s čekací lhůtou. U Trabantu to mohlo být lehce i 15 let.
Plné regály proto patřily k největším přednostem Západu v soupeření politických bloků během studené války. Na rozdíl od plánovaného hospodářství přinášelo tržní hospodářství spolehlivé výsledky. To sice mělo doslova svou cenu, na druhou stranu to nevyžadovalo žádné soukromé vztahy a známosti. Zatímco v socialismu často nebyl k sehnání vitamin B, v kapitalismu platilo pouze jedno pravidlo: co se nedá koupit za peníze, dá se koupit za ještě více peněz.
Život v ekonomice nulového růstu a proč by se nám mohl líbit
Tržní ekonomika, která zvítězila nad nedostatkovou socialistickou ekonomikou, tedy slibuje především jednu věc: plnou dostupnost. Mezery v sortimentu proto škodí její pověsti. A takových mezer v posledních letech přibývá. Pandemie nejprve způsobila nedostatek toaletního papíru, pak se zhroutily globální dodavatelské řetězce a iPhony se najednou nedostaly ke kupujícím tak rychle, jak byli zvyklí. Současná energetická krize by mohla vést k ještě většímu narušení zásobování. Nedostatku se nyní obávají už i pivovary a výrobci papíru a v nejhorším případě by na některých místech mohla zhasnout světla a zůstat studená topení.
To by byl především existenční problém postižených skupin. Zároveň by to však otřáslo základy tržního hospodářství. V kapitalismu by měl nedostatek vždy zůstat záležitostí individuální odpovědnosti: pokud si něco nemůžete dovolit, musíte šetřit nebo více vydělávat. I kdybychom tento mechanismus nepovažovali za důkaz spravedlnosti založené na výkonu, ale spatřovali v něm velkou neoliberální lež typu „když opravdu chceš, můžeš to dostat“, musíme přinejmenším uznat, že to funguje.
V okamžiku, kdy se však nedostatek stane objektivním, tj. výroba sama nestíhá, stávají se prázdné regály a zásobníky plynu z liberálního hlediska mezerami, které po sobě zanechal ďábel. Pak totiž trh jako distribuční mechanismus narazí na své masově-psychologické limity. Vzhledem k blížícím se „letům nedostatku“ (Christian Lindner, FDP) by bylo teoreticky možné požadovat: plyn, elektřinu a pivo si v případě pochybností mohou dovolit jen ti, kteří na to mají. Ale i zarytí liberálové dobře vědí, že v praxi by se to už nedalo prodat jako spravedlnost založená na výkonu.
Přechod na obnovitelné zdroje energie nevyžaduje zázrak
To vede zejména FDP k ideologickému dilematu. Stejnou měrou odmítá oba alternativní kontrolní mechanismy – dirigistické státní zásahy na jedné straně a morální výzvy k individuální regulaci chování na straně druhé. FDP v posledních letech v médiích natolik vystupňovala varování před údajnou morální diktaturou, že ji téměř jistě pobouří Habeckovo (Zelení) doporučení ohledně sprchování nebo Kretschmannova (Zelení) chvála žínek.
Kubicki (FDP) a spol. tak brání tomu, co je z liberálního hlediska vlastně ideologicky přijatelnější způsob řešení nedostatku. Protože odmítají morální výzvy ke zřeknutí se, musí nyní podporovat jedinou zbývající alternativu – státem řízený zásah. To je paradoxní pointa. Dokonce i liberálové nyní hlasují pro zákaz vyhřívání soukromých bazénů. Skutečnost, že ani za hodně peněz si člověk už nemůže koupit teplý bazén, bude část hlavní klientely FDP pravděpodobně vnímat téměř jako plánované hospodářství. Dokud však liberálové nebudou mít na nedostatek jinou odpověď, budou holt muset špetku socialismu vydržet.
