Erdogan si chce vynutit ústupky ze strany USA, a proto hrozí, že bude vetovat přijetí Švédska a Finska do NATO, komentuje Susanne Güstenová v článku rozhlasové stanice Deutschlandfunk. Činí tak z NATO rukojmí svých zájmů, což poškodí i Turecko.
Od chvíle, kdy turecký prezident Recep Tayyip Erdogan před týdnem poprvé pohrozil vetováním vstupu Finska a Švédska do NATO, neuplynul jediný den, aby Ankara nevznesla vůči Skandinávcům a celému Západu nové požadavky na řešení problému kurdské teroristické organizace PKK. Erdogan požaduje, aby Západ považoval za teroristickou organizaci nejen PKK, ale také její syrskou odnož YPG. Rozhořčuje se nad tolerancí, kterou vůči YPG projevuje Německo a další evropské státy, ale také výslovně kritizuje USA. Spojené státy považují YPG za svého hlavního spojence v boji proti Islámskému státu v Sýrii. Washington dodnes podporuje kurdské milice – navzdory protestům Turecka.
Turecko si chce na USA vynutit ústupky
Erdogan proto tento týden vyslal svého ministra zahraničí Cavusoglua na jednání do USA. Klíč k vyřešení krize kolem rozšíření NATO totiž leží ve Washingtonu, a nikoli v Helsinkách nebo Stockholmu.
Turecko chce využít svého práva veta v NATO jako páky, aby přimělo americkou administrativu k ústupkům, které nemají nic společného s Finskem a Švédskem. Po setkání se svým americkým protějškem Blinkenem uvedl Cavusoglu jako svou podmínku požadavek na ukončení americké podpory YPG. Až dosud byla pro USA spolupráce s YPG v Sýrii důležitější než turecká kritika této politiky. Turecký prezident to chce nyní změnit pomocí páčidla.
Erdogan rovněž požaduje, aby Američané zrušili sankce proti Turecku. Washington tyto sankce uvalil, když Turecko koupilo ruský systém protivzdušné obrany. Seznam tureckých požadavků zahrnuje také dodávku stíhaček.
Erdogan potřebuje úspěch na domácí scéně
Američtí vládní představitelé vyjadřují přesvědčení, že se jim podaří najít s Tureckem řešení. Na domácí scéně by Erdogan ústupek supervelmoci USA prodal jako triumf na mezinárodní scéně – podle hesla: muž, který dokáže srazit USA na kolena. Turečtí nacionalisté mu budou fandit. Rok před dalšími volbami v Turecku Erdogan takový úspěch vzhledem k mizerným výsledkům průzkumů nutně potřebuje.
NATO udělá vše pro to, aby se zbavilo hrozby tureckého veta ještě před summitem aliance, který se uskuteční za měsíc v Madridu. Je také možné, že Erdogan dá zpočátku zelenou pouze Finsku, které je kvůli své dlouhé hranici s Ruskem obzvláště exponované a v tureckém vládním tisku ve srovnání se Švédskem ještě vychází poměrně dobře.
Ale i kdyby se řešení našlo brzy, Erdogan v posledních dnech svou zemi poškodil. Obavy Turecka z volného pohybu PKK v Evropě jsou oprávněné. Erdogan však neusiluje o dohodu, ale o veřejný spor se Západem.
Z volebního hlediska je to pro něj možná slibné, ze zahraničněpolitického hlediska je to však katastrofou. Turecko si právě díky své roli prostředníka v ukrajinském konfliktu vylepšilo svou špatnou pověst na Západě. Erdogan tyto úspěchy zmařil sporem o rozšíření NATO. Turecký postoj k NATO se zdá být oportunistický a vyděračský: v historickém okamžiku, kdy Západ usiluje o urovnání ruské hrozby, Erdogan z aliance činí rukojmí svých vlastních zájmů.
