Kdyby Západ okamžitě zastavil dovoz ropy a plynu z Ruska, v Německu by pravděpodobně zhasla světla. Existují však alternativy, a to i bez toho, aby Putin mohl použít petrodolary na svou válku. Komentář Maxe Biederbecka pro německý ekonomický magazín WirtschaftsWoche (WiWo).
V prvním díle našeho miniseriálu věnovaném protiruským sankcím a zejména zmrazení importů plynu a ropy z Ruska jsme se v rozhovoru německého magazínu Focus zabývali krátkodobými dopady, ve druhém díle jsme si v příspěvku šéfekonomky deníku Die Welt vzali pod drobnohled dlouhodobější výhled. A v třetím díle si nyní v komentáři ekonomického magazínu WirtschaftsWoche načrtneme jedno z možných alternativních řešení.
Pro televizního satirika Jana Böhmermanna je to jednoduché: „Každou minutu dováží Evropská unie ruský plyn v průměrné hodnotě 250 000 eur,“ vypočítal ve svém posledním pořadu „Neo-Magazin Royale„. Jen za necelou půlhodinu vydělal režim Vladimíra Putina asi 7,5 milionu eur. „Změna prostřednictvím obchodu (něm. Wandel durch Handel), Putin ty peníze určitě dobře investuje,“ vtipkoval Böhmermann.
„Pokud budeme bojkotovat ruskou ropu a plyn, dosáhneme dvouciferné inflace“
Ne že by to ministryně zahraničí Annalena Baerbocková nevěděla. Přesto v neděli znovu potvrdila, že pokud by Západ okamžitě zastavil dovoz ropy a plynu z Ruska, v Německu by pravděpodobně zhasla světla.
Dilema, strašné, bolestivé, akutní dilema, kterému by se člověk nejraději vyhnul. Ale: válka probíhá právě teď. Obvinění Německa z morální viny a vydíratelnosti je konfrontováno s obavou, že utnutí plynu a ropy by mohlo způsobit, že ceny energií by se pro občany staly nedostupnými – případně by se tato opatření i zcela minula účinkem. Rusko, jak zní jedna z námitek, by v případě zastavení importů mohlo dokonce za své suroviny mohlo získat více petrodolarů, protože ceny rostou s nedostatkem.
Úkolem je co nejrychleji se vymanit z této politicko-ekonomické hry s nulovým součtem. Nápady jako toho dosáhnout existují.
Jak podporuje Německo Ukrajinu?
Jde například o návrh Jurije Vitrenka, šéfa ukrajinské státní energetické společnosti Naftogaz. Vyzval k tomu, aby platby za ropu, plyn a uhlí z Ruska „byly okamžitě převedeny na vázaný účet a aby peníze byly vyplaceny až poté, co Putin stáhne svá vojska z Ukrajiny„. Samozřejmě: už tento krok by mohl stačit k tomu, aby vyprovoval náhlé zastavení dodávek z Moskvy. Proč ale nezměnit rigidní maximální poptávku na flexibilní? Platby za energii vázané na množství a časové období by mohly skutečně být odloženy tak, aby nezpůsobily okamžité přerušení dodávek energie.
Sám Putin je mistrem v posouvání hranic možného. Tuto taktiku by jistě bylo možné okopírovat.
Bezpečnostní analytik Eddie Fishman z think tanku Atlantic Council navrhuje něco podobného: postupné snižování dovozu energie v krátkých fázích. Poukazuje na úspěchy této strategie v konfliktu s Íránem. Odběratelé íránské ropy mohli pokračovat v objednávkách, pouze pokud jejich země výrazně snížila celkový objem nákupů oproti předchozímu šestiměsíčnímu období. Takto Fishman na Twitteru vysvětluje opatření, která americký prezident Barack Obama zahájil již na konci roku 2011.
V té době bylo také povoleno ukládat příjmy z postupně snižovaného vývozu ropy pouze na vázané účty třetích zemí. Mohly tak být přínosem pro íránský bilaterální obchod, ale nemohly volně proudit zpět do země. To byl jeden z důvodů, proč Írán vstoupil do jednání o jaderné dohodě, protože potřeboval znovu získat moc disponovat svými finančními prostředky.
Dramatická obchodní válka s Ruskem? Jak by Západ skutečně trpěl.
Podobná logika by mohla fungovat i ve vztahu k Rusku: peníze by do Ruska proudily dál, ale Putin by je už nemohl použít pro vojenský aparát.
Celá věc připomíná strategii zrychleného brždění, která by Kreml připravila o miliardy. Tlak by se projevil okamžitě, ale riziko by bylo nižší než v případě úplného zmrazení importů. Kromě toho by to byl silný tržní signál pro ostatní producenty, aby rychle vyrovnaly klesající ruské dodávky.
A i kdyby to všechno bylo jen dočasné řešení: zkomplikovalo by to Putinovu válku a přineslo tolik potřebný čas na změnu střednědobé strategie.
