Pověřenec pro východní Německo Marco Wanderwitz varuje před zakořeněnými pravicově extremistickými strukturami. Kvůli svým vyjádřením však čelí kritice ze strany kancléřky Merkelové a šéfů vlád východních spolkových zemí.
Marco Wanderwitz zřejmě tušil, co ho čeká. Ve středu ráno se křesťanský demokrat ještě nechal citovat slovy, že si dělá „velké starosti o demokracii v nových spolkových zemích“. Na otázku, proč je CDU tak zdrženlivá v jasném pojmenování extrémně pravicového voličského potenciálu ve východním Německu, pro deník Rheinische Post odpověděl: „No jo, vidíte přece, s jakou nelibostí se pak setkáte.“ O několik hodin později se Wanderwitz připojil k rozhovoru spolkové kancléřky s ministerskými předsedy východních zemí a nebyl přijat zrovna s potleskem.
Pověřence spolkové vlády pro nové země tíží zpravidla více délka jeho titulu než nadměrná mediální pozornost. Dříve se úřadu jako „vedlejšáku“ zhostili spolkoví ministři se zkušenostmi z východu, jako například Manfred Stolpe nebo Thomas de Maizière. Poté byli jmenováni parlamentní státní tajemníci, aby ve federální vládě zastupovali zájmy východních zemí. Z nich se největší pozornosti dostalo Christianu Hirteovi, i když teprve poté, co ho v únoru 2020 dotlačila kancléřka Angela Merkelová k odchodu. Hirte poblahopřál duryňskému krátkodobému premiérovi Thomasi Kemmerichovi (FDP), zvolenému hlasy AfD, CDU a FDP k nové funkci, což ho stálo jeho vlastní.
„Zakořeněné nedemokratické názory“
Na tomto pozadí si Marco Wanderwitz vedl docela dobře. Svými nedávnými výroky o zakořeněných radikálních pravicových strukturách na východě země a o voličích trvale ztracených pro demokracii si nástupce Hirteho zvýšil prestiž v rekordním tempu. Přesto se Wanderwitz nadále těší přízně kancléřky. Merkelová ve středu po videokonferenci s premiéry východoněmeckých zemí především řekla, že východoněmecký komisař odvádí „velmi, velmi dobrou práci“. „Ale“, které po takovém úvodu bylo téměř nevyhnutelné, pak bylo poněkud zevrubnější.
Nakolik pravicový je východ? Několik dní před volbami v Sasku-Anhaltsku, ve kterých by mohlo být pro CDU složité zůstat nadále nejsilnější stranou před AfD, vyvolal křesťanský demokrat Wanderwitz v ošemetný okamžik novou debatu na staré téma. S pohledem na voliče radikálních stran minulý pátek prohlásil, že část východních obyvatel zastává „zakořeněné nedemokratické názory“. Wanderwitz, který se narodil v roce 1975 v Karl-Marx-Stadtu (Chemnitz, česky též Saská Kamenice), v podcastu pro Frankfurter Allgemeine řekl, že máme co do činění s lidmi, „kteří byli socializováni diktaturou tak, že ani po třiceti letech nedospěli k demokracii. Pouze velmi malé části voličů AfD se může podařit „potenciálně vrátit“. Nezbývá než doufat „v příští generaci“.
Tato jasná slova vyvolala – mírně řečeno – rozporuplnou reakci, a to nejen na sociálních sítích. Některé hlasy chválily Wanderwitze za jeho jednoznačné vyjádření a odvahu otevřeně se vyjádřit k nežádoucímu vývoji. Jiné ho obviňovaly z pomlouvání voličů a špatné interpretace jeho poslání jakožto pověřence pro východ Německa. Užší vedení strany si zachovalo opatrný odstup, generální tajemník CDU Paul Ziemiak varoval před paušálními soudy. Předseda Levice Dietmar Bartsch požadoval, aby Wanderwitz svá prohlášení odvolal a omluvil se východním Němcům. AfD označila Wanderwitze za „pověřence pro urážení východních Němců“.
Na středečním setkání s předsedy vlád spolkových zemí se podle účastníků k této otázce vyjádřila sama kancléřka, a to „přátelsky, ale jednoznačně“. Tón byl stejný jako později na tiskové konferenci: Wanderwitz se dotkl „problémů, které znepokojují nás všechny“, uvedla kancléřka. Je „samozřejmě přítěží, když se lidé odvracejí od naší demokracie“. To představuje „ztrátu pro naši společnost“ a soužití to rozhodně také neusnadňuje. Ale „nikdy by se nesmířila s tím, že to lidé považují za samozřejmost“. V demokracii je důležitý každý občan. Proto musíme pokračovat v úsilí získat pro demokracii všechny lidi, „i když to někdy vyžaduje hodně trpělivosti“.
Kritika za pojem „totalitní socializace“
Dietmar Woidke (SPD), šéf braniborské vlády a současný předseda východoněmeckých předsedů vlád, byl ještě o něco konkrétnější. Během konference došlo k „intenzivní“ výměně názorů s Wanderwitzem. Wanderwitz znovu vysvětlil svůj postoj, ale několik zemských premiérů mu odporovalo. Mezi nimi byla i Manuela Schwesigová, ministerská předsedkyně Meklenburska-Předního Pomořanska. Politici by neměli lidi stigmatizovat, řekla Schwesigová. Místo toho by měli napřed sami zaujmout jasné stanovisko, než začnou urážet voliče – což byla jasná narážka na četné diskuze uvnitř CDU o tom, jak se vypořádat s AfD.
Woidkovi vadilo hlavně označení „totalitní socializace“, jak sám uvedl na tiskové konferenci. Podle Woidkeho není správné 30 let po pádu komunismu a sjednocení Německa paušálně podezírat onu generaci východních Němců, která se zasloužila o pokojnou revoluci v NDR a o změnu k demokracii. „V politice nesmíme tak lehce odsuzovat lidi jen proto, že možná zastávají jiné názory než my.“
Pravicový extremismus není problémem jen na východě, pokračoval braniborský ministerský předseda, ale v celém Německu. A pokud se už situace v nových spolkových zemích využívá minulosti, Woidke vidí příčinu ani ne tak v NDR, ale v jiném časovém období: východní Německo „možná i zde čelí zvláštním výzvám kvůli mnoha těžkým otřesům a mnoha těžkým zkušenostem, kterými lidé prošli během devadesátých let“.
Podle účastníků diskuze Wanderwitz svá tvrzení obhajoval. Nelze nic zametat pod koberec, ale o problémech je třeba otevřeně mluvit. V neděli večer bude Německo znát volební výsledek v Sasku-Anhaltsku. Marco Wanderwitz pak bude opět vyhledávaným partnerem pro rozhovory.
Komentář POLITIQ: Podíváme-li se na velké rozdíly ve smýšlení a názorech lidí ve starých a nových německých spolkových zemích a pak je srovnáme se zbytkem zemí bývalého komunistického bloku východní Evropy (které sjednocením nezískaly kvalitní instituce, média a vzdělání a kde ani vzdáleně nedošlo k promíchání obyvatelstva s živou demokratickou zkušeností), zjistíme, že rozdíl mezi námi a východem Německa je daleko větší, než mezi jeho západní a východní částí. Pak se samozřejmě nabízí i otázka, zda Wanderwitz nemá v něčem přece jen pravdu.
Jistě, příčin žalostného stavu posttotalitních společností bude více a je složité je kvantifikovat, ale „velké starosti o demokracii“ vyplývající ze „zakořeněných nedemokratických názorů“ v důsledku „totalitní socializace“, projevující se v praxi elementárním nepochopením základních demokratických principů, je u nás problém ještě nesrovnatelně hlubší, než v bývalé NDR. Jako příklad uvedu téměř nulové povědomí o roli základních pilířů každé demokracie, jako je např. nezávislá žurnalistika, média či nestranná justice a na druhé straně všudypřítomné mafiánské struktury, organizovaný zločin prorostlý až do nejvyšších struktur státu, korupce a střety zájmů, které východoevropské společnosti už dávno rezignovaně přijaly za samozřejmou součást svých každodenních životů.
To vše je v takové míře v naprosté většině západních zemí zcela nepředstavitelné – nové spolkové země nevyjímaje. Příčiny politického a sociálního marasmu jsou tedy částečně jiné, jeho dopady ale zůstávají stejné: frustrace společnosti, její rozdělení a příklon k extremismu, včetně nárůstu rasismu a xenofobie. Ani nám tedy nezbývá než doufat v „příští generaci“, jen musíme doufat (a dělat pro to) daleko více.
