Recep Tayyip Erdogan vyhrává v prvním kole turecké volby a prohlašuje se za samovládce. Svobodné a spravedlivé nejsou poměry už dlouho. O to pozoruhodnější je výsledek opozice. Komentář Daniela-Dylana Böhmera pro Die Welt.
Recep Tayyip Erdogan není diktátor. Je populista. A k podstatě populistů patří neustále předstírání, že brání lid před establishmentem, i když už dávno drží moc pevně v rukou. K tomu slouží v Turecku volby, pomocí nich se vytváří dojem, že opozice měla skutečně šanci prezidenta porazit.
Nuže, poté co byl Erdogan zvolen už v prvním kole, vyvstává otázka, jestli tato šance skutečně existovala. A jak demokratické ještě bude Turecko v budoucnu. Že se opoziční kandidát Muharrem Ince ze sociálnědemokratické strany CHP nedostal ani do druhého kola, je zklamáním pro Erdoganovy odpůrce a pro mnohé lidi, kteří si přejí svobodnější, pokrokovější a humánnější Turecko.
V týdnech před samotnými volbami se zdálo, že dojde minimálně k druhému kolu, ve kterém Ince – kterému se jedinečným způsobem podařilo působit zároveň moderně, jako i lidově – přivedl Erdogana alespoň na dosah porážky. Ale nyní byl držitel úřadu prohlášen za vítěze již po prvním kole. Zároveň byla volební účast s 88 % ještě vyšší než v loňském ústavním referendu.
Turecko už dávno není svobodné a spravedlivé
Může to být jednoduše tak, že Erdoganova AKP dokázala velmi efektivně mobilizovat své příznivce. Nejpozději nyní si ale musíme připomenout, že volby a předvolební kampaně v Turecku se už dávno neodehrávají za férových podmínek. Téměř už neexistují média, která by nestála jednostranně při Erdoganovi a AKP. Těch málo, která ještě fungují, mají velmi skromné publikum. Nejasné zatím také je, jak čisté nebo výstižněji: nakolik pochybné bylo hlasování samotné.
Volební pozorovatelé hlásí četné nesrovnalosti. V některých volebních okrscích měly být v noci na neděli do uren přidány stohy volebních lístků pro Erdogana a jeho stranu. Místy bylo odevzdáno daleko více hlasů než kdy předtím. A na jihovýchodě Turecka měli voliče zastrašovat ozbrojenci.
Že i za těchto podmínek projevila opozice známky života, je pozoruhodné. Především v případě levicově alternativní prokurdské HDP. Její prezidentský kandidát Selahattin Demirtas sedí ve vězení, stejně jako mnoho jeho poslanců a tisíce funkcionářů. Zbytek je paralyzován nespočetnými procesy. Že se této týrané a trpící straně znovu podařilo překonat 10% hranici a dostat se do tureckého parlamentu, je více než jen početní pomocí pro opozici. Je to důkaz, že Erdogan tuto demokracii, nebo to, co z ní ještě zůstalo, nemůže zcela řídit. Prostor se ale neustále zužuje.
Protože turecký stát se mění. Mnoho pravomocí, které si nechal Erdogan v ústavním referendu schválit, nyní vstupují v platnost. Parlament, ve kterém má nyní opozice přece jen silný hlas, byl z velké části zbaven svých pravomocí. Ačkoliv se může postavit Erdoganově politice, ve sporných případech rozhodnou ústavní soudci, které určuje prezident. Ten může přesto vládnout pomocí dekretů a vyhlásit stav nouze, kdykoliv to uzná za vhodné. Opozice teď může udělat především dvě věci: nenechat se rozdělit a ukázat, že řízená demokracie není skutečnou demokracií.
