Podle ekonoma Ottmara Edenhofera musí nová německá vláda pokračovat v postupném odstraňování spalovacích motorů a reformovat trh s elektřinou. Čím méně ropy a plynu průmysl spálí, tím menší vliv bude mít Vladimír Putin.
Spiegel: Pane Edenhofere, CDU/CSU a SPD chtějí ze svého nového zvláštního fondu vynaložit na ochranu klimatu sto miliard eur. Jsou tyto peníze dobře investovány?
Ottmar Edenhofer: Vládní dluh je vždy ospravedlnitelný, pokud je kompenzován dlouhodobými přínosy. Z této investice budou mít prospěch i budoucí generace. Je proto správné, aby se na nákladech podílely prostřednictvím úroků a amortizace. Alespoň pokud je splněna jedna zásadní podmínka.
A to jaká?
Finanční prostředky musí být využity tak, aby se skutečně snížily emise škodlivých skleníkových plynů. Pokud Německo splní své klimatické cíle do roku 2030 a vycházíme-li z toho, že každá tuna CO2 v Německu způsobí škody ve výši 200 eur, pak by dluh ve výši přibližně 160 miliard eur byl oprávněný. V Postupimském institutu jsme proto navrhli vázat výši povoleného dluhu na snížení emisí.
Jak by to mělo fungovat?
Pokud vláda sníží emise skleníkových plynů, může si vzít více půjček. Pokud se jí to nepodaří, pak méně. Tím by se zajistilo, že náklady a přínosy dluhového balíčku budou vyvážené.
Co kdyby si příští vláda vzala půjčky, aniž by něco pro klima udělala?
To by jen zvýšilo horu státního dluhu. To by byla katastrofa. V návaznosti na usnesení parlamentu o zadlužení musí příští spolková vláda za každou cenu zabránit takovému plýtvání penězi.
CDU/CSU a SPD chtějí tyto peníze vložit do Klimatického transformačního fondu, zkráceně KTF. Stačí to k rozptýlení vašich obav?
V žádném případě. To, že je nějaké opatření prohlášeno za rozumné z hlediska klimatické politiky, ještě nutně nemusí znamenat, že takové ve skutečnosti je. Pomůže skutečně v boji proti globálnímu oteplování, když použijeme miliardy z KTF na podporu výroby mikročipů, jak bylo plánováno v minulém volebním období? Existují dobré důvody o tom pochybovat. Přijímání nových dluhů je pouze jednou částí rovnice. Tou druhou jsou strukturální reformy a důkladná analýza toho, která opatření mají jaké dopady na klimatickou politiku.
Ochrana přírody nám šetří miliardy
Chcete tím říct, že německá vláda zatím ve své klimatické politice tápe?
V každém případě stále neexistuje systematické srovnání nákladů a přínosů všech relevantních podpůrných opatření. To by byl první krok, který by příští německá vláda musela učinit, aby svou klimatickou politiku uspořádala tak, aby byla spravedlivá ke všem generacím. Druhým krokem by byly reformy, které by zajistily, že klimatických cílů bude dosaženo s co nejnižšími náklady. To je nutné nejen z ekonomických důvodů. Pomohlo by to také snížit sociální zátěž ekologické transformace.
Každý, kdo zpochybňuje termínem ukončení spalovacích motorů v roce 2035, brání evropské ekonomice v tom, aby se prosadila na budoucím trhu e-mobility.
CDU/CSU a SPD prohlásily, že chtějí dodržet stávající klimatické cíle. Pochybujete o tom?
Ne. Ale co jsem zatím u těchto stran postrádal, je jasný závazek k nejdůležitějšímu nástroji evropské klimatické politiky: obchodování s emisemi u budov a dopravy, které je naplánováno od roku 2027. Znamená to, že emise skleníkových plynů při vytápění domů nebo jízdě autem budou podléhat ceně, která bude lidi motivovat k přechodu na technologie šetrné ke klimatu, jako jsou tepelná čerpadla nebo elektromobily. Nová vládní koalice se musí zasadit o to, aby se tak stalo.
Friederike Ottová: „Na tom, co děláme na globálním Severu, hodně záleží“
Jisté to není. Mnohé východoevropské vlády jsou v současné době pro pravý opak. Chtějí zavedení odložit, aby údajně ochránily své občany před nadměrnými náklady na tankování nebo vytápění.
O to důležitější by bylo, aby v této otázce německá vláda držela kurs a při koncipování systému vyšla vstříc vládám ve Polsku, České republice nebo na Slovensku. Je pravda, že obchodování s emisemi představuje pro firmy a domácnosti ve východní Evropě větší zátěž než na Západě, měřeno jejich příjmy. Německá vláda by se mohla zasadit o to, aby východoevropské země mohly dražit více certifikátů a měly tak k dispozici větší příjmy. Ty by pak mohly investovat do renovace budov, ale také do snížení zátěže nízkopříjmových domácností.
Klimatická politika, mírně řečeno, zatím při těchto jednáních nehrála významnou roli. Během volební kampaně CDU/CSU dokonce oznámila, že zpochybní zákaz spalovacích motorů a zruší zákon o vytápění předchozí koalice.
To by byl velmi nebezpečný krok zpět. Určitě můžete některým společnostem v automobilovém průmyslu umožnit větší flexibilitu. Kdo však zásadně otřese systémem omezení vozového parku a termínem ukončení provozu fosilních motorů v roce 2035, brání evropskému hospodářství v tom, aby se prosadilo na budoucím trhu e-mobility. Zabrání také tomu, aby spotřebitelé mohli těžit z úspory nákladů, protože elektromobily budou brzy po celou dobu životnosti výrazně levnější než spalovací motory. Bez doprovodného efektu omezení vozového parku by navíc cena CO2 mohla vzrůst tak prudce, že by bylo obtížné dostatečně kompenzovat tvrdost finančních dopadů. A pokud jde o zákon o vytápění: přechod na vytápění by měl být efektivnější a sociálnější, ale neměl by být pozastaven.
Nassim Taleb: Černé labutě – rizika, která by mohla hravě překonat koronakrizi
Co byste navrhoval?
Za prvé by vláda měla podpořit jasný plán zavedení druhého evropského systému obchodování s emisemi a připravit domácnosti na to, že cena CO2 poroste. Toho lze dočasně dosáhnout dotováním technologií vytápění bez emisí CO2 nebo zavedením poplatku za instalaci olejového nebo plynového kotle. Domácnosti s vlastními nemovitostmi by pak byly finančně motivovány k tomu, aby si neinstalovaly topný systém na fosilní paliva, který bude i v příštích desetiletích vypouštět emise CO2. Za druhé by vláda měla zavést nový systém úhrad a dotací, který by zohlednil velmi rozdílné náklady na dekarbonizaci v závislosti na domácnosti.
Většina ekonomů se dosud vyslovovala pro klimatickou podporu ve výši přibližně 200 eur na osobu ročně. To by pomohlo spíše lidem s nízkými příjmy než bohatým, kteří mají obecně vyšší účty za energie.
To nestačí. Transformace dopravy a vytápění se netýká jen rozdílu mezi bohatými a chudými. Stát musí také vyrovnat velmi rozdílné náklady, které vznikají při výměně topení v nízkoenergetickém domě nebo v nerenovované staré budově. Vypracovali jsme proto koncept klimatického štítku pro budovy, který rozlišuje mezi nemovitostmi s různými systémy vytápění a úrovní renovace. Jedná se o obrovský reformní úkol, který je bezpodmínečně nutné řešit již v příštím legislativním období.
Čím méně ropy a plynu průmysl spaluje, tím menší ekonomický vliv má Vladimír Putin.
Jedním z opatření, na kterém se CDU/CSU a SPD již dohodly, je dotovaná cena elektřiny pro průmysl. Chtějí tak zabránit ještě většímu úbytku pracovních míst v ocelářském a chemickém průmyslu. Co si o tom myslíte?
Na jednu strana uznávám, že je třeba udržet ocelářský a chemický průmysl v zemi v dostatečném rozsahu už jen z bezpečnostněpolitických důvodů. Na druhou stranu bychom měli akceptovat, když se jednotlivé části hodnotového řetězce budou vyrábět například ve Španělsku nebo Austrálii kvůli nižším nákladům na energie. Taková reorganizace výrobních řetězců není výrazem slabosti, ale v konečném důsledku zvyšuje konkurenceschopnost kontinentu a jeho odolnost vůči krizím. Cena elektřiny se však netýká pouze energeticky náročných odvětví. Její snížení je důležité také pro hospodářství jako celek a pro spotřebitele.
Změna klimatu je největším rizikem pro naši bezpečnost
CDU/CSU a SPD proto chtějí snížit daně a další státní poplatky na cenu elektřiny.
To je přijatelný začátek nezbytné strukturální reformy, ale v žádném případě to nestačí. Zaprvé by bylo nutné dále europeizovat trh s elektřinou, aby Německo mohlo ještě více těžit z nižších výrobních nákladů v jižní a severní Evropě. Druhým opatřením by bylo více sladit rozšiřování domácí elektrické sítě s poptávkou. Větrné turbíny dnes často stojí ne proto, že by nefoukal vítr, ale proto, že chybí vedení a skladovací zařízení. Třetím, nejdůležitějším opatřením je, že se ceny elektřiny a síťové poplatky musí stát variabilnějšími jak z hlediska času, tak z hlediska regionu, aby se umožnila flexibilnější poptávka a ukládání energie. Pokud by vláda tato opatření zavedla, mohly by být náklady na přechod na novou energetiku v příštích dvaceti letech nižší celkem o 90 miliard eur. Tím by se podstatně snížil rozdíl v nákladech na energii oproti USA a mělo by to smysl i z geopolitických důvodů.
Vysvětlete nám to.
Čím méně ropy a plynu průmysl spaluje, tím menší ekonomickou páku má Vladimír Putin. Je šílené, že někteří lidé v této zemi již zase prosazují uvedení plynovodu Nord Stream 2 do provozu. Chceme být opět závislí na Kremlu? Kdybychom již nezačali s energetickou transformací z klimatických důvodů, museli bychom ji kvůli nové geopolitické situaci ve světě stejně vymyslet podruhé.
Německo v současnosti ztrácí každý měsíc 10 000 pracovních míst v průmyslu. Mnozí se domnívají, že je to kvůli drahé evropské ochraně klimatu.
To také slýchávám, ale není to pravda. Loňská Draghiho zpráva o konkurenceschopnosti EU ukázala, v čem ve skutečnosti spočívají strukturální problémy německého a evropského průmyslu: v nedostatku inovací, zejména pokud jde o umělou inteligenci, v roztříštěném a malém kapitálovém trhu a v nízké produktivitě práce.
Francouzské jaderné fiasko ukazuje, jak moc se příznivci jádra mýlí
Draghi ve své zprávě kritizuje také vysoké ceny energií v Evropské unii.
To je pravda. Právě proto se musíme zabývat také náklady na energii. Kromě toho V Evropě energeticky náročný průmysl chráníme: například prostřednictvím bezplatných přídělů v rámci obchodování s emisemi a v budoucnu prostřednictvím cel na konkurenční výrobky ze zemí, které za své výrobky neúčtují cenu CO2. To, že ochrana klimatu musí vést k deindustrializaci, je příliš pohodlný narativ. V konečném důsledku nás má ukolébat v iluzi, že se evropské země mohou vyhnout bolestivým strukturálním reformám, a přesto budou moci čelit novým výzvám.
Ottmar Edenhofer je německý ekonom, považovaný za jednoho z předních světových expertů na politiku v oblasti změny klimatu. V současnosti je ředitelem a hlavním ekonomem Postupimského institutu pro výzkum klimatických dopadů a také ředitelem Mercator Research Institute. Edenhofer se specializuje na výzkum strategií pro omezení změny klimatu, včetně otázek ekonomického růstu a teorií blahobytu. Je profesorem klimatické ekonomie a veřejné politiky na Technické univerzitě v Berlíně. Jeho práce se zaměřuje na ekonomické aspekty změny klimatu a jejich vliv na globální politiku.
