„Pro naše vnoučata je Hitler stejně vzdálený jako pro nás Napoleon“, řekl prý jednou bývalý předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker bývalému předsedovi Evropského parlamentu Martinu Schulzovi. A Schulz k tomu dodal: „Pokud si na Martina Schulze za dvacet let nikdo nevzpomene, bude to jedno. Ale jestli si pak nikdo nevzpomene na Osvětim, by bylo to strašné.“
Oba cítí to, co v současnosti cítí mnozí: Evropa se mění. Demokratický diskurz se mění – stává se radikálnějším, bezednějším, chladnějším. A někteří, včetně Martina Schulze, ne bezdůvodně varují před koncem evropského mírového projektu – z historické zapomnětlivosti nebo prostě proto, že pravicově extremistické narativy přetrvávají ve všech evropských zemích.
Heribert Prantl (německý publicista a novinář; pozn. PQ) kdysi psal o novém „ústním zápachu nacionalismu“, a pokud se podíváme na aktuální předvolební průzkumy pro evropské volby, můžeme bez okolků říci: ještě nikdy v demokratických dějinách Evropy jsme nebyli tak rozcestí, jako při nastávajících evropských volbách 9. června.
Obchodní model fosilních koncernů je založen na zabíjení lidí
Na jedné straně chce – nebo spíše musí – náš kontinent do 30 let transformovat hospodářský a sociální systém založený na uhlí, ropě a plynu, který je starý více než 250 let, aby zvládl život ohrožující klimatickou krizi. Na druhé straně Evropě nyní hrozí, že tuto cestu po krátké době opustí – nebo si alespoň udělá pětiletou přestávku.
Příštích pět let bude rozhodujících, pokud jde o otázku, jak se největší vnitřní trh na světě ekonomicky přizpůsobí průmyslu čistých technologií 21. století a vymění svou zastaralou strojovnu za klimaticky neutrální model. Následujících pět let bude rozhodujících pro to, zda cesty, kterými se nyní ubíráme v oblasti klimatu, povedou ke kýženému cíli udržet globální oteplování alespoň pod 2 stupni – protože letos pravděpodobně poprvé (byť „jen“ částečně) nedosáhneme klimatického cíle 1,5 stupně.
Právě to však hrozí, že evropskou společnost rozvrátí – nebo se o to přinejmenším pokouší vnitřní a vnější síly. Klimatický kurz je v ohrožení, protože vytváří třenice o to, „jak“. Jak ho tedy udržet? Klimatický kurz vyvolává otázku, kdo z něj má prospěch a kdo ne, což se týká jak domácího průmyslu a dalších zúčastněných stran, tak vnějších sil – většinou diktatur bohatých na fosilní paliva.
Mocné síly však napadají evropský mírový projekt také proto, že se dotýká jejich ješitnosti nebo že nadále sní své imperialistické chiméry. Putinovy tanky se valí na Kyjev, Čína hrozí kárnými cly a jejich chapadla zasahují hluboko do evropské demokracie. Evropa se rozpadá jakoby sama od sebe, protože na rozdíl od USA nebo jiných zemí světa nejsme evropským státem, ale unií založenou na smlouvách, nikoli na ústavě. Juncker narážel na to, co nás spojuje. Hitler? Na toho si málokdo vzpomene. Jednotná řešení se proto hledají obtížněji, protože stále více chybí společný konsenzus.
Má-li evropská demokracie přežít, musí Putina zastavit
Evropské hodnoty se topí ve Středozemním moři. Evropská ekonomika se dusí v dýmu spalovacích motorů. Evropská demokracie zamrzá před evropskými Orbány. Zároveň roste potřeba zvládnout krizi biologické diverzity a krizi klimatu – tedy krize, které v Evropě nejen ohrožují samotnou podstatu života, ale navíc obzvlášť tvrdě dopadají právě na náš kontinent.
Všechny tyto mnohonásobné krize a jejich mnohovrstevnatá řešení se za necelé dva týdny staví k volbě. K výběru stojí, zda si nastavíme silný evropský rámec, nebo necháme vše otevřené. Investovat, nebo šetřit. Být otevřený novým myšlenkám, nebo se uzavřít před světem. Rozvíjet se ve svobodný a demokratický kontinent, nebo ztratit svou sílu na mezinárodní scéně v opojení nacionalismem – to vše stojí k volbě 9. června v evropských volbách.
Neustálé kapání, rozmělňující demokracii
Manipulace. Toto slovo se v posledních dnech objevuje ve všech médiích a sociálních sítích. Charakterizuje debatu, která se stále více radikalizuje, což ještě více ztěžuje sociální soudržnost a vystavuje naši liberální demokracii zátěžové zkoušce.
Důvodem byl otevřený průzkum v rámci aktuální kampaně CDU před volbami do Evropského parlamentu. Strana se ptala, zda by měl být stažen evropský „zákaz spalovacích motorů“ do roku 2035. Po 24 hodinách bylo jasno: podle průzkumu CDU si více než 80 % respondentů zrušení zákona nepřeje. Krátce poté se CDU prostřednictvím bulvárního listu Bild ozvala a hovořila o bezprecedentní manipulaci průzkumu.
Podle technického provozovatele byl nespočet hlasů přidán automaticky. Skutečnost, že softwarová společnost, která za průzkumem stojí, má za sebou kvetoucí historii porušování ochrany osobních údajů a naposledy realizovala falešné průzkumy právě pro CDU, které byly pravděpodobně použity i pro sběr dat pro kampaň proti transformaci vytápění (tzv. Fair heizen statt verheizen, viz třeba Spiegel, pozn. PQ)? Pro CDU jde pravděpodobně jen o detail. Protože krátce poté strana hovořila o neférové volební kampani a její generální tajemník Carsten Linnemann prohlásil: „Je strašné, kam až jsme v této zemi zašli.“
Manipulace. Nespravedlnost. Zničená země? Slova a narážky mají velkou váhu, ale mají také svůj původ. Radikální pravicová uskupení a AfD už léta posouvají hranice vyslovitelného. Začalo to větami jako „Budeme je lovit!“ bývalého lídra AfD Alexandera Gaulanda směrem k Angele Merkelové (CDU) a skončilo v první polovině letošního roku na konferenci ve Wannsee, kde se otevřeně hovořilo o plánech na deportaci milionů našich spoluobčanů. I zde se neustále objevovalo jedno slovo: manipulace. Média, novináři, „staré strany“, jak AfD ráda nazývá SPD a CDU. Diskuse pokračovala hesly funkcionářů SA od AfD funkcionáře Björna Höckeho a banalizací zločinů národního socialismu od vedoucího kandidáta AfD pro evropské volby Maximiliana Kraha – navzdory těmto výrokům jsou všichni stále ještě funkcionáři AfD.
Timothy Garton Ash: „Chápu, proč je AfD tak úspěšná“
Není žádným tajemstvím, že po slovech následují činy. Lov se může rychle změnit v ránu pěstí, když se lovec dostane ke kořisti. Politik SPD Matthias Ecke to musel před několika týdny bolestně zakusit. Slova něco způsobují. V politice jsou mocnou zbraní a mohou vyvolat strach nebo zažehnout naději.
AfD si opět vybrala strach a nadále ho podněcuje. S každým volebním plakátem, s každým předvolebním projevem, s každým příspěvkem na TikToku hranice toho, co je možné vyslovit. Krok za krokem prosakují radikálové do středu společnosti, stejně jako dopadající kapka nakonec rozmělní kámen. Média z neznalosti, nebo dokonce z čistého úmyslu, radikalitu ještě prezentují. Důkazem toho je nová pravicová síť bývalého šéfa bulvárního deníku Bild Juliana Reichelta s NIUS a spol. (viz např. MEEDIA; pozn. PQ).
Postavit se tomu a neskočit na lep populistům by mělo být úkolem demokratů, aby se demokratická volební kampaň nezvrhla v mašinérii populistů, aby diskurz nezhrubl a aby jádro demokracie – diskuse a kompromis – nezapadlo pod neustálým náporem radikalismu.
Jak se západní konzervatismus řítí do propasti
V posledních letech, a zejména tento týden, kdy si připomínáme 75. výročí přijetí naší ústavy, se však objevují známky toho, že se toto jádro vytrácí. Nedávno jsme byli svědky toho, jak na Syltu hulákající skupina zbohatlíků skandovala nacistická hesla jako „Cizinci ven“ a „Německo Němcům“. Další signály ukazují, že navzdory masivním skandálům ohledně špionáže pro Rusko či Čínu nebo výprodeje naší demokracie těmto zemím je AfD stále stabilně na 15 až 20 procentech – podle toho, který průzkum budeme považovat za důvěryhodnější.
Vidíme však také, že v tzv. středu společnosti je akceptováno vymezení vůči radikalismu saského předsedy zemské vlády Kretschmera (CDU), když prohlásil: „V ústavě nejsou žádné ohnivzdorné zdi.“ Ano, to je sice pravda, ale zapomíná, že právě ústava je onou ohnivzdornou zdí (něm. „Brandmauer“ ve smyslu „pojistka demokracie“; pozn. PQ). Kretschmer je tak jednou z mnoha kapek, protože přisuzuje AfD legitimitu, kterou v rámci demokracie nemá, protože je v jádru pravicově extremistická. Kretschmer by to měl vědět. V Sasku je „zajištěně pravicově extremistická“ (tedy „gesichert rechtsextrem“, podle zjištění soudu; pozn. PQ). Tím konzervativní politik podkopává to, co vlastně přísahal hájit: liberální demokracii.
Unie CDU a CSU spoléhá na populismus
A tím se vracíme k ústavě, naší demokracii a průzkumu CDU. AfD posouvá diskurs o svém radikalismu a CDU otevřeně laškuje s jejími idejemi a na místní úrovni i s jejími funkcionáři. Jde o systém – nejen v Německu, ale v celé Evropě. Konzervativci a liberálové právě pomohli krajně pravicovému Geertu Wildersovi do vlády v Nizozemsku.
AfD kopíruje to, co funguje už léta, ale co se prostřednictvím Trumpa a jeho sítě buduje i v USA. Delegitimizace médií a „starých stran“. Ať už jde o manipulaci, lžimédia nebo klimatickou hysterii – neustále vytvářejí nová obvinění a nakonec využívají právě ona média, který je činí velkými.
Loutkovodiči pocházejí z USA – Trump a jeho síť pod vedením Steva Bannona ukázali cestu. I na výše zmíněném průzkumu CDU se podílela společnost, která otevřeně používá metody, jež jsou více než pochybné. To, že se Trump a jeho manipulátoři nyní zaměřují na Evropskou unii, není náhoda. Západní konzervatismus je právě krůček po krůčku stahován do propasti, protože pravicoví extremisté udávají tón a protože tu je stará věta Franze Josefa Strausse: „Napravo od CDU/CSU nesmí být žádná demokraticky legitimní strana.“
Přebírání pravicově extremistických narativů je fatální
Problém je, že tím demokratické strany posilují radikální síly, protože to legitimizuje jejich narativy. Stejné signály vidíme ve Francii, kde Macron jednoduše přejímá požadavky Le Penové a Le Penová v průzkumech září. Vidíme to i ve Švédsku, Itálii, Nizozemsku a Polsku. A samozřejmě to vidíme i v Německu.
AfD vytváří vlastní referenční prostory na TikTok a spol. I zde se učí od USA, kde má nyní Trump vlastní sociální síť Truth Social. To má své důsledky. Průzkumy ukazují, že poslední skandály AfD její voličský potenciál příliš nesnížily. Zároveň se přesouvají zdroje informací – na YouTube, TikTok a ano, zpět na Twitter (X). To devalvuje novinářskou práci a dělá z ní pouze jednu z možností, protože co je dnes dobrý zdroj? A tím, že CDU v otevřeném průzkumu mluví o manipulaci a vysoké míře „kriminální energie“, aniž by hledala chybu u sebe, dále ještě prohlubuje polarizaci společnosti.
Objektivní mediální zpravodajství je však základem fungující demokracie, a tedy i stability ústavy. Průzkum CDU a nakládání strany s výsledky průzkumu je fatální a je příkladem toho, co vše se může pokazit. Dalším skandálem je, když jsou meteorologové ARD a ZDF, jako je Özden Terli, pravidelně napadáni, protože patří ke „státnímu vysílání“ nebo jen opakují to, co říká věda. Co se již osvědčilo v USA, platí i v Evropě: popírání faktů a jejich odmítání tím, že jsou označována za klimatickou hysterii. Fakt klimatické krize se překrucuje v politické téma a ti, kdo o faktech informují, se stávají obětí polarizace. To je jed pro naši demokracii – a pro naši ústavu.
Stefan Rahmstorf vysvětluje změnu klimatu
Protože i když ústava existuje, neznamená to, že bude existovat v nezměněné podobě i v dlouhodobém horizontu. Žije z toho, že si neustále připomínáme, co nám umožňuje, a že práva získaná prostřednictvím ústavy nejsou nikdy trvalá. Demokratický diskurz zároveň ukazuje, že demokraticky dohodnuté procesy jsou obětovány na úkor krátkodobých populistických názorů, a to právě proto, že diskurz určují pravicoví extremisté. AfD spolu se svou skupinou ID v tehdejším Evropském parlamentu odmítla Evropský zákon o ochraně klimatu. Následně odmítli i limitní hodnoty pro automobily a hovořili o tom, že nám Brusel bere dieselová auta. Vyprávění, které nyní koluje i mezi demokratickými stranami.
AfD, která byla donedávna součástí krajně pravicové skupiny ID, však také mluví o tom, že EU musí „zemřít“, chce zrušit evropský schengenský prostor, zrušit ochranu životního prostředí a klimatu (Le Penová vyzvala, aby se v roce 2022 opět demontovaly větrné elektrárny) a samozřejmě chce deklarovat, kdo je Francouz nebo Němec.
Je třeba jasně říci, že radikálním stranám nejde o podstatu liberální demokracie, tedy o kompromis a společnost sjednocenou v rozmanitosti. Místo toho jim jde jen o jim vlastní chápání života na základě etnické příslušnosti, vzhledu, barvy pleti a způsobu myšlení. Vládnoucí strana Viktora Orbána v Maďarsku to dokazuje ovládnutím médií, omezováním voleb a stigmatizací lidí kvůli sexuální orientaci. Polská strana PiS to předvedla během svého působení ve vládě a nyní je to patrné i v Itálii, kde Meloniové strana zavádí podobná opatření.
O to fatálnější je, když ostatní strany, jako jsou Svobodní voliči, CDU/CSU a FDP, přejímají část těchto narativů a požadavků – například limitní hodnoty vozidel nebo osekání ochrany přírody v rámci zákona o renaturalizaci.
Kemfertová: „FDP nekomunikuje upřímně“
Můžete být proti takovým zákonům, ale pak musíte lidem také vysvětlit, jak lze logicky a na základě konsensu ve společnosti zvládnout problémy – ať už jde o krizi klimatu nebo biodiverzirty – nebo jaká je alternativa, která je v mezích vědeckých a ekonomických možností. Protože právě o to jde: co je možné udělat nyní a v dohledné budoucnosti a jak dodržet Pařížskou dohodu o klimatu, k níž se demokratické strany zavázaly?
Tato otázka je obcházena, buď prohlášením o „technologické otevřenosti“, nebo se na ni vůbec neodpovídá. Je však fatální mluvit o zákazech tam, kde žádné zákazy nejsou. A tím se dostáváme k evropské politice, která je v této volební kampani pod palbou více než kdy předtím – a teoreticky by se mohlo jednat i o poslední evropské volby.
Jak dosáhneme klimatické neutrality? Jasnými rozhodnutími
Kampaň CDU se odvolávala na evropské nařízení o limitech emisí CO2 pro osobní a automobily a dodávky, které bylo přijato na začátku roku 2023. Nařízení vychází z evropského zákona o klimatu (ECL) z roku 2021, který definuje klimatickou neutralitu do roku 2050 a obsahuje nebo vyzývá k plnění prozatímních klimatických cílů pro snížení emisí pro horizont 2030 a 2040. CDU spolu se svou frakcí EPP v Evropském parlamentu hlasovala pro zákon o ochraně klimatu – Zelení dokonce hlasovali proti, ale jen proto, že chtěli více.
Napínavé je, jakým způsobem bude dosaženo cíle klimatické neutrality. Zde se Green Deal (nebo též Zelená dohoda pro Evropu; pozn. PQ) skutečně rozjel. Je důležité si uvědomit, že nařízení existovalo již před přijetím rozhodnutí na začátku roku 2023. Pouze v té době platily jiné klimatické cíle, které byly upraveny zákonem o ochraně klimatu. Tento zákon je zase výsledkem Pařížské dohody o klimatu z roku 2015, kterou mezitím ratifikovala většina světa. Evropská unie se tak zavázala omezit svůj historický příspěvek k omezení globálního oteplování v ideálním případě na 1,5 stupně nebo aspoň pod 2 stupně. Zákon tvoří základ a limity pro automobily jsou jedním z mnoha stavebních kamenů na tomto základu, aby vůbec bylo možné klimaticky neutrální dům postavit.
V rozporu s tvrzením CDU se však nejedná o zákaz spalovacích motorů, ale pouze o to, že od roku 2035 nesmí z výfuků vycházet žádné CO2. Zda toho výrobci dosáhnou pomocí spalování vodíku nebo e-fuels, je na nich. Více technologické otevřenosti není možné. A zatímco staré spalovací motory mohou jezdit tak dlouho, jak chtějí, nařízení z roku 2035 navíc znamená, že spotřebitelé si teoreticky budou moci koupit spalovací motor i v prosinci 2034 a jezdit s ním tak dlouho, jak budou chtít. Udělají to? Odpověď bude naprosto jasná: Ne.
Velkým růstovým faktorem v automobilovém průmyslu na celém světě jsou již řadu let elektromobily. V Norsku jsou nyní 4 z 5 nových automobilů plně elektrické, ale i registrace v Belgii a dalších zemích EU jsou jednoznačně na cestě k elektromobilům. McKinsey předpovídá, že největší automobilové trhy přejdou na elektrický pohon do roku 2035. Jedním z důvodů je, že trh je mnohem dál než politici. Tesla a čínská automobilka BYD vyrobily jen v roce 2023 více elektromobilů než všichni evropští výrobci dohromady, čímž udávají tempo vývoje.
Největší světový výrobce baterií, čínská společnost CATL Group, nedávno představila novou baterii: Baterii lze nabít za 15 minut – s dojezdem přes 1 000 kilometrů. Zároveň dramaticky klesají ceny baterií. Ještě v roce 2016 předpovídaly konzervativní odhady v EU do roku 2030 ceny kolem 300 USD za kilowatthodinu. V roce 2024 se ceny pohybovaly pod hranicí 100 amerických dolarů – s nadále prudce klesající tendencí.
Pokud nyní přetočíme čas o jedenáct let dopředu, do roku 2035, a vezmeme v úvahu současný vývoj, je více než jasné, kam se bude trh ubírat – i proto, že vodíkový vůz Toyoty nikdo nekupuje, výrobce ho prakticky rozdává a v Německu se vodíkové čerpací stanice opět zavírají. Zbývají tedy ještě e-fuels. I s nimi to však vypadá temně. PIK loni spočítal, že ani v roce 2035 nebude na světě k dispozici dostatek e-fuels, aby „pokryly nezbytnou německou poptávku v letectví, lodní dopravě a chemickém průmyslu“.
Kromě toho existuje další stavební kámen klimaticky neutrálního domu: druhý systém obchodování s emisemi (ETS), a tedy rozvoj trhu prostřednictvím evropského nacenění CO2. Systém ETS pro dopravu a budovy začne v EU platit od roku 2027. Německá cena CO2 (BEHG) bude poté převedena do ETS a hrozí, že okamžitě vyletí nahoru. Proč? Německo totiž již léta neplní své klimatické cíle v oblasti dopravy. Emise z dopravy rostou i v Evropě. Od roku 1990 o více než 20 % (stav roku 2021), přičemž největší podíl na nich mají automobily. O certifikáty tedy zřejmě bude velký zájem.
Změna klimatu ohrožuje globální ekonomiku
Dosavadní statická německá cena CO2 v BEHG bude nahrazena dynamicky obchodovanou cenou a emisní povolenky budou každý rok omezovány jejich horní hranicí a jejich počet bude klesat. Dokážeme si tedy představit explozi nákladů a studie tuto hypotézu potvrzují: podle projektu Ariadne by v roce 2030 mohla být lehce představitelná cena kolem 275 eur. A to i přesto, že hlavní vyjednavač v Evropském parlamentu Peter Liese (CDU) neúnavně zdůrazňuje, že cena je omezena na 45 eur. Tento strop se však vztahuje pouze na dodatečné certifikáty, které budou uvolňovány na trh, ty jsou ale také omezeny. Jakmile dojdou, ceny se budou neustále zvyšovat.
To vše kampaň CDU zamlčuje. AfD se nic z toho stejně nepokouší vysvětlovat a evropští pravičáci nikdy neměli zájem se k tomuto tématu ani přiblížit. Jak bylo popsáno výše, zásadně odmítají evropskou Green Deal – a k tomuto vývoji se nyní přidává i konzervativní skupina EPP, v jejímž čele stojí Manfred Weber.
Odolnost, bezpečnost, blahobyt? Pojďme redukovat
Toto rozhodnutí nebylo učiněno včera. Krátce po oznámení Green Dealu na konci roku 2019 chtěl Manfred Weber (CSU/EPP) Zelenou dohodu pozastavit kvůli pandemii koronaviru, která následovala na jaře 2020. Stejný pokus zopakoval po zahájení ruské agrese proti Ukrajině. A jakmile evropská společnost pandemii hodila za hlavu, přetrpěla související problémy v dodavatelském řetězci a stále silněji pociťovala energetický šok způsobený ruskou agresivní válkou, učinila EPP v roce 2023 další pokus proti evropskému Green Dealu.
Jejich oficiální „kill list“ uvádí řadu zákonů v rámci Green Dealu, kterým je třeba zabránit. Volební kampaň byla zahájena pod pláštíkem debyrokratizace, do níž se nyní zapojili němečtí Svobodní voliči, FDP a nově založená BSW. A AfD? Té nezbývá než pokračovat ve svém „lovu“.
Klimatický zabiják číslo jedna: bohatství a finance
Musíme si uvědomit, že stažení zákazu spalovacích motorů do roku 2035 ze strany CDU je jen špičkou ledovce. Zákon o renaturalizaci (NRL), nařízení o udržitelnosti týkající se chemických látek, méně pesticidů do roku 2030 – seznam by mohl dlouho pokračovat. Samozřejmě nemůžeme zrušit zákony o renaturalizaci, o snížení pesticidů nebo emisí, ale opět zde vyvstává otázka, která již byla popsána výše: jaká by byla alternativa k řešení biodiverzity nebo klimatické krize?
CDU na to má odpověď. Politikou ale není doufat v řešení, ale odpovědností politiky, kterou musí naplnit, je přijímat jasná rozhodnutí a stanovovat rámce. Pravice současně ignoruje to, co nám bolestně ukázala koronakrize, s ní související problémy dodavatelských řetězců a energetická závislost na Rusku: jsme závislí, a tudíž politicky vydíratelní.
Putin to ví. Naše tvrdé sankce ubližují především nám, ne jemu, protože ropu pumpuje do Číny nebo Indie místo do Evropy. A dobře ví, že energetický šok a inflace fosilních paliv společnost rozdělí. Koneckonců, kdo bude dlouhodobě hradit náklady? To, co udělal ministr hospodářství Robert Habeck (Zelení) když v rekordně krátkém čase diverzifikoval struktury pro získávání uhlí, ropy a plynu, bylo silovým aktem, který nyní naráží na své limity, protože Německu dýchá na záda dluhová brzda. A odpovědí Evropské unie nebyly evropské peníze na ochranu klimatu, ale omezení byrokracie při rozšiřování obnovitelných zdrojů a některá mimořádná nařízení. To není špatné, ale lidé to přímo nepocítili.
Zde se ukazuje, jak omezeně může Brusel v případě krize jednat. Zatímco USA mohly spustit zákon o snížení inflace (IRA), aby vybudovaly svůj průmysl čistých technologií a zvýšily svou odolnost, nebo Čína může nadále masivně dotovat svůj bateriový či solární průmysl, EU je jako vždy paralyzována neexistencí fiskální unie. Žádné společné daně, žádné společné investice. S výjimkou koronafondů (RRF) dosud k žádné podobné demonstraci síly nedošlo – a to se projevuje, když se v členských zemích a v Bruselu vedou spory o peníze.
Čísla ukazují, jak zelená energie vytváří hospodářský zázrak
Situace v evropském průmyslu čistých technologií vypadá chmurně. Evropský zákon o Net Zero Industry Act (NZIA) byl sice přijat, ale je spíše divokým konglomerátem cílů bez toho, aby byl utracen byť jen jediný cent. NZIA měl zvýšit odolnost vůči globální krizi a modernizovat ekonomiku. Čína v současné době napíná svaly. V USA zavedly cla – včetně cel na elektromobily z Číny. Čína je nyní zodpovědná za více než 30 % celosvětového vývozu elektronických automobilů. To, co se nesmí dostat do USA, skončí za spotové ceny v Evropské unii a bude snižovat marže VW, BMW a dalších.
Jsou odpovědí na tuto situaci cla? Rozhodně ne. Stejně jako v případě solárního průmyslu je v Číně kompenzují ještě většími dotacemi s cílem agresivně proniknout na evropský trh. Tato strategie funguje, jak je vidět na příkladu solární a větrné energie, baterií a oceli. Čína dominuje všude a už dávno přestala být světovou dílnou, místo toho se stala motorem inovací pro celý svět. Tuto hru můžeme hrát tak dlouho, dokud se naše výrobky neprodají. Pokud se nám to nepodaří, protože o naše výrobky už nebude zájem, bude ohrožena naše politická nezávislost, a tím i prosperita.
Příroda není hračkou politiky
Spalovacích motorů se tedy ještě pár let můžeme držet a ano, v luxusním sektoru mohou ještě nějaký pátek fungovat – dokonce i s e-fuels. Ale elektrický Volkswagen? Ten spíše dodá BYD nebo Tesla, pokud to takhle půjde dál. Jinými slovy, můžeme každý rok přijímat zákony a následně je zase rušit, protože tak zkrátka z ideologických důvodů jednáme. Krize se tím nevyřeší, ekonomika nedostane jasný směr, dotace nebudou cílené, ale rozptýlené, a to vše vyvolá frustraci, která způsobí, že se lidé začnou obracet k radikalismu.
Přitom je mimo ekonomiku práce víc než dost. Je třeba přestavět města tak, aby byla odolná vůči změně klimatu, protože Evropa se prokazatelně otepluje mnohem rychleji než zbytek světa. V Andalusii jsme toho svědky od února letošního roku: kvůli nedostatku vody tam panuje nouzový stav. I v Německu jsme letos zažili již dvě ničivé povodně, které stály miliardy – a v nejhorším případě i lidské životy.
„Škody budou ve své intenzitě i četnosti přibývat“
Zemědělství čeká v nadcházejících desetiletích bezprecedentní strukturální změna, ale jak již bylo zmíněno, politika dělá přesně pravý opak, než aby se ni připravila. Svaz zemědělců a zemědělský průmysl v poslední době proboxovávají své zájmy za účelem krátkodobých zisků. To ovšem neukončí zánik zemědělských podniků, ani nesníží ceny potravin, ani se nevytvoří udržitelné zemědělství, které by bylo odolné vůči vedrům, suchu a povodním.
Stav přírody celkovou situaci ještě zhoršuje. Čtyři z pěti stromů v Německu jsou ve špatném stavu. Čtyři roky sucha zdecimovaly smrkové lesy v zemi. Každý pátý druh v Evropě je na pokraji vyhynutí, 80 % chráněných ekosystémů v Evropě je na tom mizerně. Nutný zákon pro renaturalizaci? Je blokován. Dalším normám ochrany přírody dokonce hrozí, že budou zrušeny, protože představují „byrokratické“ překážky pro intenzivní zemědělství – typ zemědělství, který je největším motorem vymírání druhů.
Rozmělňování Green Dealu je tedy daleko více než jen postupné oddalování konce spalovacích motorů. Je to také více než jen omezování byrokracie. Jedná se o narativ, který se používá před každými evropskými volbami. Je to zrušení příležitostí, které bychom stihli využít ještě nyní, abychom snížili klimatickou krizi na únosnou míru. Jde o příležitost k zastavení vymírání druhů a šanci, dát přírodě prostor k obnově. Protože o to tu jde především: nechat přírodu být znovu přírodou. Potřebujeme to. Jen jeden příklad: 80 % z 800 původních plodin a planě rostoucích rostlin závisí na včelách medonosných jako opylovačích a přibližně 85 % zemědělských výnosů při pěstování rostlin a ovoce v Německu závisí na opylování.
Příroda není hračka a příroda není pěkný doplněk, ale základ naší ekonomiky, naší potravy a našeho přežití – závisí na ní 50 % veškeré ekonomické produkce.
Nebojme se jasného postoje
Tyto složitosti se často ztrácejí v každodenních rozhořčených příspěvcích na Facebooku, Twitteru nebo v denních zprávách. Není divu, takhle prostě média fungují – ať už sociální, nebo novinářská. Jsou však důležité pro pochopení toho, proč musí být evropské volby něčím víc než jen vyjádřením protestu proti koaliční vládě. Jde také o víc než jen o parkoviště za domem nebo o to, zda si od roku 2035 budeme ještě kupovat auta se spalovacími motory. V konečném důsledku jde o útoky na naši demokracii, které v současnosti vedou pravicoví extremisté, Putin a další nebezpečné diktatury. Spojují je různé zájmy, a přesto jsou společným nepřítelem ekonomicky silné, rozmanité a demokratické Evropské unie.
Česká klimatická žurnalistika je teprve na začátku
Energeticky nezávislá Evropa? Reálné nebezpečí pro dost sil za našimi humny. Špičkou ledovce jsou pak mladí zbohatlíci vykřikující nacistické slogany na ostrově Sylt, hesla SA funkcionářů pronesená členy AfD nebo otevřené rozeštvávání nizozemského politika, který kvůli tomu získal více než 30 procent hlasů. Základy pro to byly položeny v průběhu let a jsou posilovány současnou politikou, která se v Berlíně zaměřuje na tvrdá úsporná opatření a pokračuje ve stejné ideologii v Bruselu – přestože taková politika prokazatelně posiluje pravicově extremistické síly.
Ještě důležitější než jít k volbám a vyzvat své přátele či příbuzné, aby demokraticky volili, je znovu se zapojit do diskuse, která je uctivá a umožňuje kompromis. Právě z kompromisů je demokracie živa.
Musíme však začít jasným postojem: jasně se distancovat od pravicových extremistů, nepřebírat jejich jazyk a především je nezvat do hlavních diskusních pořadů. Ale přesně to se děje – u nás, ve Francii i v Nizozemsku. Místo abychom soudili uprchlíky, měli bychom naslouchat tomu, proč lidé utíkají. Místo toho, abychom na předvolebních plakátech odřezávali Zelené motorovou pilou, mělo bychom diskutovat o nejlepších nápadech.
Musíme ale také zaujmout jasné stanovisko, až se bude po volbách hledat nová většina v Evropském parlamentu. Nehledat je mezi fašisty, ale mezi demokratickými většinami, které bude možné najít. To bude namáhavější, protože politiku zachování biodiverzity nebo ochrany klimatu je třeba vysvětlovat, a ne populisticky diskreditovat, ale z dlouhodobého hlediska je to rozhodně bezpečnější cesta.
A konečně, v průběhu evropských voleb si musíme uvědomit, odkud Evropa po druhé světové válce přišla a kde jsme dnes – tváří v tvář Putinovým tankům před Kyjevem. Ve Velké Británii jsme byli svědky debaty o brexitu, která byla plná lží a podvodů, což dodnes konzervativce hluboce ovlivňuje, přesto ale úspěšně zasáhla i britskou populaci.
Ekologie je jediný způsob, jak zachránit demokracii
To vše je dodnes paradoxní, protože v zemi, která dvakrát demokratizovala Evropu, lidé ze všeho nejvíc naslouchají těm, pro které je demokracie překážkou a kvůli čemu Winston Churchill, bývalý premiér země, dostal v roce 1955 Cenu Karla Velikého. Cenu, která má znovu a znovu oživovat sen o sjednocené Evropě. Cena pro velké architekty a stavitele Evropy. Churchill ji obdržel mimo jiné proto, že ve svém slavném curyšském projevu v roce 1946 razil termín „Spojené státy evropské“. Termín, který se dnes zdá být nepředstavitelný a vzhledem k narůstajícímu populismu v Evropě i mimo ni se může zdát téměř šílený. Ale je to termín, který bychom měli o to odvážněji zastávat v evropských volbách 9. června, místo abychom papouškovali vše, co tvrdí pravice.
Peter Jelinek je zakladatelem Green State a zabývá se ochranou klimatu a biodiverzity. Na Vysoké škole Eberswalde pro udržitelný rozvoj vystudoval aplikované vědy (BASc) a mezinárodní management lesních ekosystémů. V minulosti pracoval mimo jiné pro World Wildlife Fund (WWF) a německou stranu Zelených.
