Tvrzení „nechte své peníze dělat za sebe“ je hodně problematické. Proč? Protože se za ním skrývá cynický a egocentrický pohled na svět.
Knihy zabývající se osobním rozvojem jsou plné rad, jak se konečně vymanit z útrap pracovního života a „nechat své peníze pracovat za vás„. Proč vydělávat každé euro tvrdou prací, když můžete v pohodě relaxovat v houpací síti? Nechte své peníze pracovat za vás! Vytvořte si investiční portfolio, jehož hodnota poroste rychleji, než dokážete peníze utratit.
Thomas Piketty: Nerovnost a ideologie
Ale ačkoli tento slib zní hezky, mohou peníze skutečně pracovat? Kde se tato myšlenka vzala a nenaletěli jsme pouze na obrovský podvod?
Co se často zamlčuje: peníze se množí především tehdy, pokud jich máte hodně. Máte-li k dispozici dva, deset nebo sto milionů eur, které můžete investovat, můžete z výnosu svých investic obvykle docela dobře žít. S dvaceti nebo padesáti tisíci eury už je to složitější, ne-li nemožné. Čím větší majetek, tím větší výnos (viz např. Thomas Piketty: Kapitál v 21. století, C. H. Beck, 2014, str. 266 německého vydání).
Pro naprostou většinu lidí je zcela nereálné naspořit během pracovního života tolik peněz z námezdní práce, aby pracovaly za ně. V naprosté většině případů tolik kapitálu nepochází z práce, ale z dědictví (Německý institut pro výzkum hospodářství, DIW: Polovina všech dědictví a darů připadá deseti procentům nejbohatších a zvýhodněných).
Vydělávat miliony je jako chovat kuřata. Je to jednodušší, když začnete se dvěma.
Přece jen: v Německu žije více než 800 000 lidí, kteří jsou tak bohatí, že nejsou závislí na práci. A samozřejmě existují i lidé mimo horní jedno procento, kteří investují každé volné euro do ETF nebo nemovitostí a jsou rádi za co nejvyšší výnos.
Konec spravedlnosti založené na výkonu
A kdo by jim to vyčítal? Investování peněz doporučují nejen kanály na YouTube a finanční příručky, ale i bankovní poradci. Co je tedy tak špatného na tom, aby vaše peníze pracovaly pro vás?
Vytváříme mýty o penězích, které škodí společnosti
Náš přístup k penězům ovlivňují mýty a narativy. Při bližším pohledu zjistíme, že se za nimi často skrývají přesvědčení, která nám škodí a rozdělují společnost.
Známým příkladem je výrok Johna Paula Gettyho: „O penězích se nemluví.“ Zní to neškodně a dokonce pochopitelně. Ale smysl by dával přesný opak: protože bohatství je rozdělováno nespravedlivě a málokdy má něco společného s výkonem nebo přínosem pro společnost, je důležité o penězích co nejvíce mluvit a vždy se ptát, odkud pocházejí. Například Getty, který byl svého času nejbohatším mužem světa, vydělal své jmění na ropě. Za klimatické změny způsobené člověkem vděčíme z velké části spalování ropy.
Superbohatství: „Ti tam nahoře“
Nemluvit o penězích také znamená přijmout status quo a neptat se, zda je například spravedlivé a dobré pro celou společnost, když se někteří lidé topí v penězích, zatímco velká část populace si nevydělá ani na důstojný život.
Narativ, že se o penězích nemá mluvit, často zvyšuje stud chudých lidí a brání jim vyjádřit svou tíživou situaci. Výsledkem je, že mnoho lidí, kteří sociální dávky skutečně potřebují, o ně ze studu ani nepožádá (Německý institut pro výzkum hospodářství, DIW: Strach ze stigmatizace brání lidem žádat o transferové dávky).
Proto stojí za to tuto domnělou lidovou moudrost zpochybnit. Proč bychom neměli mluvit o penězích? Kdo s tímto tvrzením přišel? Jaký postoj vyjadřuje a kdo z něj má prospěch?
Když pracují peníze, jsou vykořisťováni se lidé a omezené zdroje.
Jak je to tedy s penězi, které údajně pracují za vás? Odpověď je prostá: peníze nepracují. Nemohou se ani samy rozmnožovat.
Když peníze „pracují“, tj. rozmnožují se bez jakéhokoli zásahu, je to vždy založeno na dvou faktorech:
Za prvé, výnos je založen na práci jiných lidí, kteří mají odpovídajícím způsobem méně peněz, protože část jejich mzdy jde na můj výnos. Jednoduchým příkladem je spekulace s nemovitostmi: pokud se hodnota nemovitosti, která mi patří (nebo fondu, v němž mám podíl), zdvojnásobí, aniž bych pro to cokoli udělal, znamená to, že někdo musí zaplatit více ze své mzdy za nájem. Peníze vydělané prací, které plynou do vyššího nájmu, jsou mým výnosem. Stejná logika platí, jsem-li investorem ve společnosti: Můj výnos je vydělaný lidmi, kteří v podniku pracují a je odečten od jejich potenciální mzdy.
Za druhé, téměř každá hospodářská činnost, do které mohu investovat, zahrnuje těžbu zdrojů – a s ní spojené emise. Pokud investuji do celosvětového All-World-ETF, protože nabízí nejvyšší výnos, bude tento výnos téměř jistě generován také těžbou a znečišťujícím těžkým průmyslem v rozvíjejících se zemích (databanka Faire Fonds sestavuje rating různých investičních produktů). To platí i pro mnohé údajně zelené investice (viz WirtschaftsWoche: „Pozor: „greenwashing“ ve finančním sektoru“ (2023).
Téměř každá hospodářská činnost znamená vykořisťování zdrojů.
Pokud pro mě moje peníze pracují, znamená to, řečeno zcela na rovinu, vykořisťování lidí a vykořisťování přírodních zdrojů.
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
Jako investující si toho většinou nevšímám. To ale nemění nic na tom, že právě na této dynamice je založen můj výnos. Pokud se vám to zdá nevěrohodné, proč si to nepřehrajete na příkladu skutečné nebo fiktivní investice? Odkud se bere výnos, kterého je tam dosahováno?
Překonejme éru shareholder value kapitalismu
Oba narativy, tedy nemluvit o bohatství a nechat své peníze pracovat za nás, dokonale zapadají do současné doby kapitalismu založeného na hodnotě akcií. Jak řekl bývalý generální ředitel společnosti Daimler Edzard Reuter v rozhovoru pro ekonomický magazín brand eins, shareholder value kapitalismus je „naprosto chybnou interpretací tržního hospodářství„. Reuter považuje za „nepřijatelné, když společnosti sledují pouze maximalizaci zisku – a to bez ohledu na zaměstnance, životní prostředí, klima nebo daňovou spravedlnost“.
Andreas Kemper: O budoucnosti nejčastěji rozhoduje původ
Přesně toho jsme však svědky: máme ekonomiku, v níž je bezuzdná honba za ziskem nejen tolerována, ale dokonce odměňována. Každý den vidíme, kam nás tato ideologie za posledních třicet let dovedla: demokracie se rozpadají, klimatická krize se stupňuje, zatímco bohatí si budují pevnosti a verbují soukromé armády (k historii posledních desetiletí a demontáži sociálně tržního hospodářství viz například Anita Blasberg: Der Verlust (Rowohlt, 2022). A pak je i nám namlouváno, že je žádoucí bohaté napodobovat, řídit se jejich investičními strategiemi a nechat své peníze pracovat za nás.
Potřebujeme nové chápání práce a bohatství a přerozdělení studu
V současnosti je tolik obrazů zkreslených, že ani nevím, kde začít. Nadměrné bohatství by už nemělo být vnímáno jako něco, o co stojí za to usilovat, ale střízlivě jako to, čím je: výplod toxického systému, který není dobrý pro nikoho, a proto nutně potřebuje update.
Ať už jste bohatí, nebo jen obyčejnými živnostníky či zaměstnanci, to, že peníze pracují za vás, by už nemělo být vnímáno jako něco pozitivního. Místo toho musí vyjít najevo celá pravda, a sice že všude, kde peníze „pracují“, jsou vykořisťováni lidé a přírodní zdroje.
„Růst je pozitivní. Pokud se díváte jen jedním okem“
Když lidé nechávají své peníze pracovat za sebe, měli bychom to nazývat tím, čím to je: příjmy nezaložené na výkonu.
V současné době se pojem příjem nezaložený na výkonu používá především k tomu, aby se nezaměstnaní a příjemci dávek cítili zahanbeni a provinile. Ve společnosti, která chce být spravedlivá a sociální, bychom měli lidem projevovat pochopení a podporu, místo abychom je marginalizovali a vyvolávali v nich pocit studu a viny. Domnívám se, že mnoho lidí má pocit, že současná situace je nespravedlivá, protože výkon není odměňován nebo je odměňován zcela nepřiměřeně. Mnozí mají dojem, že „slušnou prací“ není možné dosáhnout slušného příjmu.
Superbohatí jsou ve skutečnosti „sociálně slabými“. Profitují ze společnosti a zároveň ji rozkládají.
Hněv nad touto nespravedlností je více než oprávněný. Měli bychom ho však konečně nasměrovat správným směrem, a sice proti těm, kteří vykořisťují ostatní lidi a naši planetu, aby nahromadili obrovské majetky. Ti jsou skutečnými „sociálně slabými“, protože ničí společnost, ze které těží. Vydělávají bez výkonu, ne 500 eur měsíčně, ale miliardy a miliardy – peníze, které jsou ve skutečnosti potřeba na financování ochrany klimatu a k tomu, aby lidé mohli žít důstojný život.
Nerovnost ve vzdělání je naprogramovaná
Nepotřebujeme oslavovat miliardáře a investiční génie. Nedělají nic jiného, než že využívají strukturální nerovnosti. Jsou nezaslouženými vítězi naprosto nespravedlivého systému.
Namísto toho potřebujeme ocenění pro pravou a hodnotnou práci ve prospěch široké veřejnosti. A tím není myšlen potlesk – uznání se musí se projevit v eurech a na bankovních účtech.
Ne, peníze nepracují – ale ti, kteří dělají smysluplnou práci, by jich měli dostávat mnohem více.
