Požáry během sklizní, prudké výkyvy počasí, zelené sjezdovky a klimatičtí aktivisté. Právě takové události nás nutí diskutovat o klimatu. To, že se klimatická krize stále prohlubuje, je také důsledkem sebeklamu a chyb politiků, říká Reinhard Steurer, profesor na Univerzitě přírodních zdrojů a aplikovaných přírodních věd ve Vídni. Přepis rozhovoru pro rakouskou televizní stanici Hornorakouské zprávy.
Skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích, ale ve vládách a velkých firmách.
Reinhard Steurer, politolog
Oberösterreichische Nachrichten: Pane Steurere, o klimatické krizi dnes mluvíme kvůli hořícím polím nebo silným bouřím. Ale když vědci nebo odborníci hovoří o tom, co je pravděpodobně největší krizí lidstva, lidi to nechává překvapivě chladné. Proč nás vlastně klimatická krize tak málo zajímá?
Reinhard Steurer: Protože byla až dosud relativně neškodná a jak říkáte, pravděpodobně o ní opravdu potřebujeme intenzivně mluvit a připravit lidi na opatření, která nebudou vždy jen příjemná, jako je například omezení rychlosti na 80-100 km/h. Takže pokud je krize daleko a především se týká jiných, říkáme si, že o nic nejde. Když se přiblíží, někteří lidé o tom začnou přemýšlet a zvažovat, že by s tím možná už pomalu mohli začít něco dělat.
OÖN: Klimatická krize dále eskaluje, protože výmluvy a předstíraná ochrana klimatu jsou často úspěšné. To stojí ve vašem profilu na Twitteru. Jaké výmluvy máte přesně na mysli?
Steurer: Výmluvy přicházejí na řadu vždy, když sami nechcete věci změnit. Už jsem se zmínil o omezení rychlosti a klasickou výmluvou je, že to není zas tak žhavé a v Německu se jezdí ještě rychleji, a vůbec, Číňané přece staví jaderné elektrárny. To je sice všechno pravda, ale nijak to nepomůže snížit naše vlastní emise. Ale právě to je potřeba. Buď každý udělá, co může. A to rychle. Nebo si prostě vyrobíme katastrofu. A to samozřejmě víme.
Renomovaný klimatolog a oceánograf Stefan Rahmstorf vysvětluje změnu klimatu
Tedy ne, že bychom mohli být překvapeni, ale jak bylo dávno ohlášeno, předpovězeno. A nám je to jedno. Jsme vězňové vlastního dilematu, protože se neustále vymlouváme, že ostatní také nic nedělají. A ti ostatní nám mimochodem zase vyčítají, že my, bohatí Evropané, včetně bohatých Rakušanů, také nic neděláme.
Takhle to prostě nepůjde. A nějak se zdá, že je to většině jedno, než aby vyšli do ulic a protestovali proti tomu. To je pak opravdu už akt zoufalství, poslední pokus s tím něco udělat.
OÖN: Jakou roli v tomto hledání výmluv hraje kognitivní disonance, která vládne v mnoha oblastech? Například: kupuji sice skleněné lahve a ne plastové, ale jezdím každý den do práce v SUV. Nehledáme v této souvislosti neustále nějaké výmluvy?
Steurer: Celá klimatická krize je jedna velká kognitivní disonance. Co to znamená? To je určitě třeba vysvětlit. Znamená to, že v naší mysli vzniká konflikt, a to z našeho fosilního životního stylu a toho, co tím pácháme. To je konflikt, který nikdo neprožívá rád. Je hrozné to vědět, když nasedám do auta, když letím na dovolenou, způsobuje to škody, ničí to budoucnost.
Meteorolog Sven Plöger o protimluvu kognitivní disonance
Fyzickým východiskem z tohoto konfliktu by bylo snížit emise, jezdit méně auty, přejít na elektromobily, méně létat a tak dále. A nebo je psychologickým východiskem hledání výmluv a jednou z možných výmluv je předstíraná ochrana klimatu. Takže děláte drobné věci, které jsou snadno proveditelné, třídíte odpadky, recyklujete, jezdíte trochu na kole, ale velkými věcmi se nezabýváte. Ale ve skutečnosti jsme se těmi velkými věcmi měli zabývat už dávno.
A tak obcházíme to, co je nutné, klameme sami sebe a děláme to s výmluvami, částečně za pomoci předstírané ochrany klimatu a to nejen na úrovni každého jednotlivce, ale i v politice. V politice vypadá pseudoochrana klimatu tak, že si stanovíme pěkný cíl, kterého chceme dosáhnout, například být do roku 2040 klimaticky neutrální, ale neprovádíme už žádná opatření, která by byla nezbytná k dosažení tohoto cíle.
Jinými slovy, podvádíme sami sebe když říkáme, že sice máme hezký cíl a celou dobu platí zákony o ochraně klimatu – jen emise neklesají. Je to nakonec fyzika, která je rozhodující.
OÖN: Narážíte na politiku, od které často požadujeme aby přijímala takříkajíc top-down vážně míněné zákony. Na druhou stranu se zase říká, že my spotřebitelé můžeme klima zachránit uvědomělejším životním stylem. Kdo a za co nakonec musí převzít odpovědnost?
Steurer: Problém můžeme vyřešit pouze politicky. Takže je hezké, když se jednotlivci snaží tu a tam létat méně, ale nakonec stejně vidíme, jak náš soused létá dvakrát více a dvakrát dále. Nejpozději v tu chvíli si uvědomíte, OK, to nefunguje. To vyžaduje politický rámec, který se vztahuje na všechny. Létání by se muselo stát méně atraktivním a cestování vlakem atraktivnějším. V současné době je tomu přesně naopak, zkuste se dostat vlakem do Londýna. Je to desetkrát dražší a trvá to pětkrát déle než levnou leteckou linkou. To jsou podmínky, které je třeba změnit, pokud to máme brát vážně.
A tato politická změna je samozřejmě závislá na jednotlivci. Tzn., že jednotlivci jsou vyzýváni, aby nevolili pseudoochranu klimatu, ale zvolili skutečnou ochranu klimatu. Aby to hlasitě vyžadovali, to je politická role jednotlivce. A to se pak nazývá ekologický otisk ruky, tj. poukázat na to, že se současnou klimatickou politikou nesouhlasím. Tento ekologický otisk ruky je v součtu mnohem důležitější než ekologická stopa, tj. vlastní emise, o kterých tolik mluvíme.
OÖN: „Stejně už nic nezmůžeme“, zní jeden z výroků, které v souvislosti s klimatickou krizí slýcháme stále dokola. Přitom se téměř 100 % všech vědců shoduje na tom, že tato krize je skutečně reálná. Proč nejde lidem do hlavy, že tato krize je tak nebezpečná?
Steurer: „Stejně nemůžeme nic dělat“, je mimochodem další výmluva, takže když projdete výmluvy s Číňany a tak dále, tak někteří lidé říkají, že je už stejně pozdě, stejně vidíme kam směřujeme a to odporuje vědeckému konsenzu.
Konsenzus je, jak jste zmínil, že v tomto desetiletí máme ještě všechny možnosti otevřené. Emise ale musí klesnout opravdu rychle, v ideálním případě by měly být do roku 2030 sníženy na polovinu. Proč to lidem nejde do hlavy, protože to holt s sebou nese nepříjemné změny. I když mnohé změny by byly ve skutečnosti dokonce prospěšné.
Jaký typ výroby elektrické energie je nejlevnější?
Tak například fotovoltaická elektřina je nejlevnější elektřina, jakou vůbec můžeme mít. Každý, kdo má rodinný dům, by ji už měl mít dávno na střeše, stejně jako elektromobil se už pomalu stává levnějším autem, donedávna tomu tak nebylo. Nyní ale jsou stále levnější ke koupi, jsou stále levnější na provoz, obzvlášť pokud je napájíte vlastní elektřinou. Takže v současné době zažíváme velký převrat, děje se toho hodně, ale zatím to jde příliš pomalu.
Pak jsou oblasti, kde se lidé změnám prostě vyhýbají, jako například větrným elektrárnám, které pak hyzdí krajinu. Zde je ale třeba jasně říct: chcete krajinu, která je nadále zelená s větrnými turbínami? Pak tu není jiná možnost. Nebo se nakonec budete dívat na krajinu, kde odumřely všechny smrky, uschly, možná i shořely a kde už nic neroste. To je alternativa, před kterou stojíme.
OÖN: Vážnost situace přiměla klimatické aktivisty k tomu, aby se přilepovali k vozovkám a blokovali dopravu. Jak hodnotíte tato opatření a způsob, jakým na ně reagovali političtí činitelé?
Steurer: Je mi zcela jasné, že se s tím nedá vyhrát žádná soutěž popularity. My, do této chvíle asi 300 vědkyň a vědců, jsme se za tyto blokády postavili, abychom zdůraznili, že to je skutečně něco jako požární poplach ve stále více hořícím světě.
Vedro? Promluvme si o skutečných extremistech!
A není to žádný falešný ani cvičný poplach, je to opravdu poslední pokus něco udělat. Přístup politiky je zřejmý. Aktivisté jsou odsuzováni, jsou zatracováni, jsou nazýváni teroristy, chaoty a tak dále. A my, vědci, proti tomu můžeme argumentovat tím, že skuteční klimatičtí chaoti nesedí na ulicích, ale ve vládách a velkých korporacích, i ropných společnostech a jsou zodpovědní za klimatický chaos budoucnosti, který nyní vidíme jen v malých náznacích, to bude ještě daleko „lepší“, pokud toho opravdu hodně nezměníme.
V tomto ohledu bychom měli být aktivistům, kteří na tento problém upozorňují, vděčni. Do jisté míry bychom jim měli poděkovat, že se plným nasazením svých životních osudů, své finanční situace, tomuto šílenství postavili.
OÖN: Ve čtvrtek 6. července byla průměrná globální teplota 17,23 stupně, což je nejteplejší den od počátků měření. Je při takovém vývoji vůbec reálné dosáhnout cíle Pařížské dohody 1,5 stupně?
Steurer: S cílem 1,5 stupně je konec. Říkám to už tři roky, už je neudržitelný. Cíl 1,5 stupně překročíme v příštích dvou nebo třech letech pro jednotlivé roky a pak trvale v příštích 20 nebo nejpozději 30 letech.
Ale to neznamená, že už je pozdě a že je to stejně jedno, ale platí heslo, že každá desetina stupně se počítá. Takže kdybychom dokázali zastavit oteplování na hodnotě 1,7, bylo by to pořád ještě lepší než 2 nebo 2,5, protože s každou desetinou stupně, o kterou teplotu zvýšíme, jednoduše extrémní počasí, všechny druhy extrémního počasí, od sucha přes povodně až po bouře, přibudou. A budou častější a extrémnější. O tom to celé je a s každou desetinou stupně, o kterou teplotu nezvýšíme, něco získáme.
OÖN: Pane Steurere, moc vám děkuji za vaše zhodnocení situace.
Steurer: Děkuji vám.
Reinhard Steurer je docentem pro klimatickou politiku na Univerzitě přírodních zdrojů a aplikovaných přírodních věd (BOKU) ve Vídni. Již řadu let se zabývá politickým rozměrem klimatické krize, zejména politickým významem výmluv a falešné ochrany klimatu ve všech oblastech života společnosti. Steurer vystudoval politologii na univerzitě v Salcburku, absolvoval magisterské studium na Univerzitě v Marylandu (USA) a v roce 2013 se habilitoval v oboru srovnávací politika na vídeňské Univerzitě přírodních zdrojů a aplikovaných přírodních věd. Je autorem mnoha odborných článků a několika knih, jeho práce byly publikovány v renomovaných vědeckých časopisech, jako jsou „Policy Sciences“ nebo „Climate Policy“. Steurer informuje o aktuálním dění v klimatické politice na Twitteru a je podporovatelem klimatických hnutí jako jsou Fridays for Future (rakouské stránky FFF, mezinárodní stránky FFF) a Scientist for Future (rakouské stránky S4F, mezinárodní stránky S4F).
