Minulý týden se před řeckým pobřežím utopilo zřejmě několik set lidí. A aniž by to bylo nutné, nasedne pět mužů do ponorky, aby se vydali na obhlídku nejznámějšího vraku světa. V neděli se ztratila ponorka Titan, která se chtěla potopit k vraku Titaniku. Jedna cesta stojí čtvrt milionu dolarů.
Na digitálních platformách se množí obvinění, že si média nevolí zrovna ideálně témata, kterým věnují svou pozornost; že se příliš mnoho píše o ponorce a příliš málo o ztroskotané lodi před řeckým pobřežím. Odborné zhodnocení tématu poskytl rozhlasové stanici Deutschlandfunk Kultur profesor Hector Haarkötter, odborník na komunikaci z Vysoké školy aplikovaných věd v Bonnu-Rhein-See.
Deutschlandfunk: Dobré ráno, pane Haarköttere.
Hector Haarkötter: Dobré ráno, paní Weltyová.
Deutschlandfunk: Lze osud pěti bohatých turistů zprostředkovat snadněji než osud 500 uprchlíků bez prostředků?
Hector Haarkötter: Ano, takový dojem člověk skutečně musí získat. Těchto pět lidí, kteří tam jsou pravděpodobně ještě někde pod vodou a doufejme, že jsou naživu (rozhovor byl natočen před objevením trosek ponorky Titan, pozn. PQ), ti všichni mají jména. Víme, odkud pocházejí. Víme, čím se živí. Víme také, kde vzali peníze, aby si mohli dovolit tuhle cestu čtyři kilometry pod mořskou hladinu. A zároveň si také uvědomujeme, že nikdo z těch lidí, kteří ve Středozemním moři zemřeli, jméno nemá. Neznáme je. Nevíme, kde na cestu vzali peníze. O těchto lidech nevíme nic. Náš individuální a osobní zájem o tyto lidi, kteří zahynuli ve Středozemním moři, je poměrně malý. Zatímco zájem o pět lidí v Atlantiku poblíž tragédie Titaniku je překvapivě velký.
Dohoda o uprchlících není historická, ale bezcenná
Deutschlandfunk: Ledaže by na pláž vyplavalo malé dítě.
Haarkötter: Přesně tak. Buď to, a nebo když nějaká nevládní organizace, která ve Středozemním moři provozuje záchrannou loď, ji pojmenuje po jedné z obětí.
Deutschlandfunk: Teď se dělá všechno pro záchranu pěti mužů v Titanu. Je to přiměřené, když jsou lidé ve Středozemním moři dost často ponecháni napospas svému osudu?
Haarkötter: Těm, kteří ztroskotají, by se mělo pomoci. To je mimochodem mezinárodní právo, a tak by to mělo být i v Atlantiku s lidmi, kteří si ve svém volném čase udělají malý prázdninový výlet za, tuším, čtvrt milionu dolarů na osobu. Stejně by to samozřejmě mělo platit i ve Středozemním moři. Těm, kteří tam ztroskotají, by se také mělo pomoci. Bohužel tomu tak není a mezinárodní právo je neustále a permanentně pošlapáváno, a to i politiky, což rozhodně není v pořádku.
Deutschlandfunk: Nemluvíme tu o ledajakém drahém výletu, ale o výletu k vraku legendárního Titaniku, osobní lodi, která se potopila v roce 1912 a která zakotvila v kolektivní paměti nejpozději díky filmu Jamese Camerona. Proč je to zjevně tak důležité?
Haarkötter: Ano, zmiňujete přesně body, které jsou na místě. To je samozřejmě důvod, proč tento příběh vůbec vešel do dějin. To, že lidé ve svém volném čase dělají absurdní věci a mají při tom nehody nebo neštěstí, to se děje pořád. Pocházím ze severního Eifelu. To je oblast, kde motorkáři každý víkend vypouštějí páru a každý víkend tam dochází k vážným nehodám, aniž by o tom vyšly nějaké zprávy. Stejně tak málo se informuje o lidech, kteří si každý týden zlomí vaz nebo nohu na horských túrách v Alpách a tak dále, a tak dále.
Expert na migraci: „To co zažíváme, je teprve začátek“
I zde máme lidi, kteří ve volném čase dělají něco šíleného a utrpěli při tom nehodu. Ale informuje se o tom nadproporcionálně mnoho, což jistě souvisí s tím, že jednak potopení Titaniku v roce 1912 bylo možná jednou z prvních globálních mediálních událostí, která se hluboce vryla do kolektivní paměti, a legendární film Jamese Camerona z konce devadesátých let s Leonardem DiCapriem a Kate Winsletovou k tomu také jistě silně přispěl. Jinak by tento příběh neměl takové kouzlo, jaké má.
A samozřejmě je tu ještě třetí faktor. Je prostě okurková sezóna a novináři se přirozeně vrhají na témata, kterými se dají docela dobře zaplnit řádky. Nyní má tato podivná ponorka také tvar okurky. Více ironie v tomto příběhu už asi nenajdete.
Deutschlandfunk: Jakou roli hraje aktuálnost? Čímž se také ráda vtírá otázka, kolik zpráv o ztroskotání uprchlické lodi u Řeckého pobřeží mezitím bylo. Nejen zde na Deutschlandfunk Kultur.
Haarkötter: Ano, i zpravodajská témata prodělávají stejnou křivku jako konjunktura. A dnes víme, že zprávy se v médiích obvykle udrží asi tři dny a pak zmizí. Zájem pak pohasíná. Po této době se zdá, že novináři o příběhu už řekli vše, co mohli. A tak je to i s těmi stovkami obětí před řeckými břehy. A tak to bude i s ponorkou Titan. Ten příběh nyní prochází médii, ale křivka zřejmě již brzy opadne. Pozítří se již bude mluvit o něčem jiném. Tedy pokud nedojde k další velkolepé záchranné akci nebo něčemu podobnému. V opačném případě i toto téma rychle zmizí z programu dne.
Deutschlandfunk: Ti, kdo se hlásí k jednomu tématu, se obvykle rozhodnou proti jinému. To samozřejmě můžeme kritizovat. Ale jak to lze změnit?
Haarkötter: Upozorňujete na velmi důležitou věc. Ve vědě tomu říkáme „agenda cutting„. Některé věci záměrně vyřazujeme z agendy. A pak jsme rádi, že máme nějaké jiné hloupé téma, kterým může doplnit volný prostor v médiích. A můžeme spekulovat o tom, jestli tady nemáme tak trochu i téma, po kterém někteří novináři v redakcích rádi sáhnou, aby se nemuseli zabývat složitějšími věcmi, které se ve světě dějí. Jak to můžeme změnit?
Kdo udělal z Německa „přistěhovaleckou zemi“, nikdy neuhodnete
Myslím, že to hodně souvisí s mediální výchovou. Nebo také se zpravodajskou výchovou. Musíme lidem více vysvětlovat, co dělá zprávy důležitými, jak fungují, co je relevance a co naopak není relevance. Máme nevládní organizace, které jsou k médiím kritické. Sám jsem předsedou jedné z nich, a to Initiative Nachrichtenaufklärung. Děláme to už léta, léta poukazujeme na to, že existují příběhy, které jsou nanejvýš relevantní, které se skutečně týkají většiny lidí v naší společnosti, aniž by se o nich informovalo. A je to trochu jako práce Sisyfa, který musí stále valit svůj kámen na horu. Ale jak víme už od Alberta Camuse, Sisyfos byl šťastným člověkem.
Deutschlandfunk: Komunikační vědec Hector Haarkötter byl hostem na stanici Deutschlandfunk Kultur. Děkuji vám moc za rozhovor.
Haarkötter: Děkuji, paní Weltyová.
Přepis rozhovoru: Politiq
Hector Haarkötter je německý televizní novinář, spisovatel, mediální a komunikační vědec. Studoval na Pontificio Ateneo s. Anselma v Římě, na Univerzitě Georga Augusta v Göttingenu, na Univerzitě Heinricha Heineho v Düsseldorfu a na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem studoval filozofii, teologii, německou filologii, středověké a novověké dějiny a sociologii. Doktorát získal na univerzitě v Göttingenu. Haarkötter pracoval jako televizní novinář, režisér a spisovatel pro veřejnoprávní média a jako autor mimo jiné pro TAZ, týdeník Die Zeit, Spiegel a další. V současné době je profesorem komunikačních studií se zaměřením na politickou komunikaci na Vysoké škole aplikovaných věd Bonn-Rhein-Sieg. Ve své akademické práci se Haarkötter zabývá teorií médií, filosofií médií, novinářskou etikou a empirickým výzkumem komunikace. Zkoumal datovou žurnalistiku, shitstormy a videa na YouTube, analyzoval vědeckou televizi a zabýval se anonymizací na internetu. Jednou z oblastí Haarkötterova zájmu je „agenda cutting“ a ignorování zpráv, k nimž se pravidelně vyjadřuje v publikacích a rozhovorech. Profesně je Hector Haarkötter odborníkem na datovou žurnalistiku, o níž vydal několik odborných publikací a učebnic. Široký ohlas u veřejnosti získala Haarkötterova teorie a kulturní historie poznámkových lístečků.
