Neúnavný intelektuální provokatér Slavoj Žižek napsal „Příručku pro nezmatené“ a najednou vyzývá k dodržování pravidel. Myslí to vážně? Jen trochu.
Pakliže každá kniha vytváří v mysli obraz svého autora – v příslušné fázi jeho života a myšlení – pak zde vidíme slavného filozofa Slavoje Žižeka, jak sedí uprostřed pandemie v – řekněme londýnském – metru. A tváří se přitom dost ponuře.
Kruhy pod očima se prohloubily a ztmavly. Vousy, pokud je to možné, jsou ještě o něco rozcuchanější než dřív. A pak muž, který byl kdysi ocejchován jako „nejnebezpečnější filozof Západu“ a od té doby se tímto titulem honosí jako nejvyšším vyznamenáním, osloví svůj náhodný protějšek: „Nasaďte si, prosím, roušku!“
Fukuyama: „Liberalismus potřebuje demokracii“
Tento obraz, který si čtenář odnese z jeho nového pětisetstránkového svazku „Paradoxy vícerozkoše“, ukazuje Žižeka v novém světle. Byl znám jako neúnavný buřič a brilantní provokatér, jako plamenný kazatel proti kapitalistické globalizaci a politicky korektním moralistům a jako reanimátor marxistických myšlenek. Dosud se většinou neprojevoval jako filosofický hlídač, který trvá na dodržování pravidel.
„Veřejný prostor, velký výdobytek modernity, mizí“
Zde to ale píše, hned na začátku první části. A znovu ke konci, téměř slovo od slova, téměř jako neúmyslnou duplicitu. Žižek vyzdvihuje Kanta a cituje z knihy „Co je osvícenství?“ známé rozlišení mezi veřejným a soukromým užíváním rozumu. A hned to překládá do svého prostého jazyka: „Mysli svobodně, vyjadřuj své myšlenky veřejně a poslouchej!“.
Slavoj Žižek: Paradoxy vícerozkoše – příručka pro nezmatené, v angl. vydání „Surplus-Enjoyment: A Guide For The Non-Perplexed, Bloomsbury Academic, srpen 2022, 370 stran.
Míří tím především proti „očkovacím skeptikům“, které Žižeka v pandemii evidentně rozčilovali: „Diskutujte, zveřejňujte své pochybnosti, ale dodržujte předpisy, jakmile je úřady vydají. Bez takového praktického konsensu se postupně vyvineme ve společnost složenou pouze z kmenových skupin, jak je to již patrné v mnoha západních zemích.“
Žižekovi nešlo o praktický konsenzus, ale o „velký výdobytek modernity, veřejný prostor„, v němž se odehrává veřejné užívání rozumu. I ten vidí, o několik stránek dříve a ke svému velkému zármutku, „v procesu zániku“.
Tak pozor: mluví zpoza masky obvykle divoce gestikulujícího, nevyzpytatelně asociujícího, znepokojivě zábavného popkulturního mistrovského myslitele (nebo pro jeho nepřátele alternativně: šarlatána) nyní najednou Jürgen Habermas?
Není to právě věčná provizornost vědeckého poznání, definitivní absence skutečně vysvětlující autority, která vrhá spiklenecké teoretiky do fatální tísně?
Zatím to není tak do očí bijící, pasáž o poslušnosti je spíše ojedinělým případem. A dokonce i podtitul knihy, který slibuje „příručku pro nezmatené“, brání příliš normativním návodům. Žižek totiž chce i nadále mást nezmatené, kteří navzdory všemu stále „pohodlně plavou s proudem každodenní ideologie„. Aby nakonec opravdu už nikdo nevěděl, kde je pravice a kde levice, kde je nahoře a kde dole.
Svoboda slova: názory je třeba si v prvé řadě vytvořit
Jeho dlouhodobě osvědčenou metodou je nechat nejrůznější reference, aby do sebe vzájemně plnou silou narážely. Dva staří, životem unavení králové ze seriálu „Vikingové“ se zde setkávají s Žižekovým filosofickým domácím světcem Jacquesem Lacanem; slovinská nadávka „Ať se na tebe podívá čurák“ je konfrontována s hollywoodskými komediemi Ernsta Lubitsche ze čtyřicátých let; a Joaquin Phoenix v podobě „Jokera“ může ve svém finálním šílenství přímo odkazovat na Hegela: „Zločin a bláznovství jsou extrémy, které musí lidský duch v průběhu svého vývoje překonat.“ A to je vše. Což vlastně činí konec tohoto filmu dokonce pozitivním.
Vše rozhodně vede k delšímu zamyšlení nad vlastními vztahy
Hegel je jako vždy horizontem, na který Žižek ve svých rychlých dialektických myšlenkových pohybech naráží. Tam, kde se v současném myšlení a jevech objevují rozpory, které nikdo, ani Žižek, nedokáže spojit, může pomoci už jen Hegel. Hegel poskytuje alespoň nástroj k pojmenování „propasti“, „mezery“ či „trhliny samé“. Tato kniha překypuje propastmi, mezerami a trhlinami.
Podle Žižeka pak mohou věci pokračovat pouze tehdy, když člověk přetrpí a plně přijme naprostou zmatenost po konci všech jistot a autorit – Lacanem zde nazývanou „subjektivní zoufalství“ (subjektive destitution). Po tomto „nulovém bodě sesazení“ může vzniknout něco nového, možná z něj dokonce může vyrůst nový pořádek, ale tato perspektiva musí zůstat mlhavá. Poznáme ji, až když se v ní ocitneme, a to vůbec nezní jako příjemný stav.
Peter Sloterdijk: „Mravy upadají, spravedlnost je bez domova“
Užitečnější jsou spíš drobné postřehy, které se krátce objeví a pak zase zmizí, možná i proto, že se v Žižekově díle objevily již častěji. „Není pravé lásky bez zrady“, zní například jedno z odvážných tvrzení, jehož příkladem je východoněmeckou tajnou službou StaSi zamořené manželství Very Lengsfeldové a Knuda Wollenbergera, ale také finále seriálu „Homeland“ – detaily by zde zabíhaly příliš daleko, ale celek rozhodně vyvolá delší hloubání nad vlastními vztahy.
I když nebrzděnou silou slova míří proti „pseudolevicovému, politicky korektnímu, rigidnímu moralismu“, který Žižek vidí působit v akademických kruzích a který ho stále více a více odcizuje nejnovější levici, občas uvízne návrh, který vybízí k dalšímu přemýšlení: „Problém je už v představě akademického světa jako ‚bezpečného prostoru‘. Měli bychom bojovat za to, aby svět mimo univerzity byl bezpečný pro všechny, a pokud se akademická půda chce tohoto boje účastnit, měla by být právě tím prostorem, kde se budeme otevřeně vypořádávat se všemi rasistickými a sexistickými zvěrstvy.“
Žižek je nejprozíravější, když odhaluje libidózní spodní proudy společnosti
V této knize se to rozhodně děje, například když Žižek zkoumá populistické násilí a jeho „rozměry podobné občanské válce“ a dochází k závěru, že ho již nelze vysvětlit pouze ekonomickými zájmy a ideologickou manipulací. „Je třeba do něj zahrnout i (rasistické, sexistické) požitky, jak lze jasně vidět na karneval připomínajících veřejných akcích alt-right hnutí,“ píše.
„Potěšení z rozkoše“ se objevuje v Principu slasti rakouského psychoanalytika Sigmunda Freuda. Podle této teorie vedou již náznaky nepřátelského vztahu k rozkoši, např. prostřednictvím restriktivní mravní výchovy, k omezení přirozených pudů a k neurózám.
Pozn. PQ
Například chtíčem posedlí rasisté řádící v americkém Kapitolu – to nás přivádí k titulní „vícerozkoši“, Lacanovu neologismu, který vychází z Marxovu pojmu „nadhodnota“, ale má také vztah k Freudovu pojmu „Lustgewinn“ (přeložitelný zhruba jako „potěšení (z) rozkoše“, pozn. PQ). Podle Žižeka tato vícerozkoš nepůsobí jen u nové extrémní pravice, ale i v bezpočtu dalších paradoxních konstelací, například když se nucené odříkání si auta kvůli záchraně klimatu promění v perverzní potěšení z jízdy na kole do kanceláře i v zuřícím ledovém dešti. Žižek se často jeví jako nejprozíravější, když díky svému psychoanalytickému pohledu odhaluje libidózní spodní proudy ve společnosti.
Zachrání klima sociální body zvratu?
Takový postřeh, v němž navazuje na svou slovinskou kolegyni filozofku Alenku Zupančičovou, pak vede zpět k pandemii – a k pochopení toho, co se vlastně stalo. Když koronaskeptici mobilizovali proti hygienickým předpisům, lockdownu a strhávali si roušky z obličejů, dalo se předpokládat, že se cítili utlačováni novou mocnou zakazující autoritou, proti níž je třeba se vzbouřit. Jejich vztek se však zdál být nevysvětlitelně předimenzovaný – vzhledem k diskurzu vědecké nejistoty, která se projevovala transparentně jako nikdy předtím („V tuto chvíli tomu věříme, ale výsledky studií jsou nejasné, zítra to může být jinak“).
Pojem „Velké Jiné“ nebo „Velký Jiný“ Francouze Jacquese Lacana označuje důležitý koncept v Lacanově psychoanalýze, který se vztahuje k vnější autoritě, zákonu nebo systému, který ovlivňuje individuální subjekt a formuje jeho identitu a chování. „Velké Jiné“ představuje moc, která existuje mimo jedince a která mu určuje jeho místo ve společnosti a jeho vnímání reality.
Pozn. PQ
Ale co když to bylo přesně naopak? Nebyla to právě věčná provizornost vědeckého poznání, definitivní absence skutečně vysvětlující autority – Lacanova „Velkého Jiného“ – která tyto lidi uvrhla do fatální tísně? Pak následující vývoj, nekontrolované šíření divoké víry v konspirace, najednou dává mnohem větší smysl.
Protože pak si tito bezpodmíneční hledači pravdy vytvoří novou, skutečně všemocnou autoritu, vynaleznou loutkovodiče v srdci pomyslného farmaceuticko-průmyslového komplexu lži. Znovu tak nastolují „Velké Jiné“, ovšem už jako monstrum: „Důsledný Bůh může být pouze zlý Bůh, všechno ostatní nedává smysl. Ale lepší zlý Bůh než žádný Bůh.“
Když jsme dospěli k této myšlence, můžeme jinak smýšlejícím v době koronakrize přiznat, že všichni nejsou malí Donaldové Trumpové – že jejich touha po pravdě je přinejmenším upřímná. A zároveň si dokážeme představit, proč se přesto stali tak nebezpečnými. Žižek tak znovu dokazuje, že je stále skvělý v důležitých podnětech k přemýšlení. I když snaha vyfiltrovat z jeho textů ucelený celkový obraz – nebo dokonce nápady, co by se dalo dělat – může i tentokrát skončit jen rvaním si vlasů.
Slovinský filosof Slavoj Žižek je nepřítelem ideologií a nejznámějším levicově liberálním kritikem levicového liberalismu. Působí jako vědecký pracovník na katedře filozofie Lublaňské univerzity a mezinárodní ředitel Birkbeck Institute for the Humanities na Londýnské univerzitě. Je také profesorem filosofie a psychoanalýzy na European Graduate School a profesorem germanistiky na New York University. Slavoj Žižek se zabývá tématy jako kontinentální filosofie, psychoanalýza, politická teorie, kulturní studia, umělecká kritika, filmová kritika, marxismus, hegelianismus a teologie. Jeho idiosynkratický styl, populárně naučné práce, časté publikace a kritická asimilace klasické a populární kultury mu vynesly mezinárodní vliv, kritiku a značné publikum i mimo akademickou půdu. V roce 2012 ho časopis Foreign Policy zařadil mezi 100 nejlepších myslitelů světa. Je také nazýván „Elvisem kulturní teorie“ a „nejnebezpečnějším filosofem světa“.
