Měli bychom klasiky světové literatury přizpůsobovat dnešním představám, nebo jsou nedotknutelní? Nezávislý nakladatel a publicista Michael Schikowski vyzývá k bližšímu pohledu: k přepisům a adaptacím totiž docházelo odjakživa.
Hned úvodem je třeba říci, že musíme být woke hnutí vděční. Aspoň já mu vděčný jsem. Málokdo totiž dostal starou dobrou knihu do centra pozornosti tak jako toto hnutí. A co víc. Málokteré hnutí v posledních letech tak horlivě věřilo ve změnu prostřednictvím literatury. Woke kulturu tedy prostě miluju.
Maďarští žáci musí číst fašistickou literaturu
V mé generaci existují dvě formy reakce na wokeness: zaryté mlčení a kroucení hlavou. Chtějí všechno změnit a obnovit. Ale i proto je musíte mít rádi, protože co jiného je kulturní živost než adaptace? Adaptace však stála vždy v určitém napětí s původním textem, jako nadsázka, korekce nebo dokonce parodie.
Dobrá zpráva: knihy jsou brány vážně
V souladu s dobou je nová forma adaptace známá jako retelling (převyprávění) zároveň spojena s novými, důležitými nároky. V retellingu je například řecký mytologický svět vyprávěn moderním a feministickým způsobem. S tímto literárním fenoménem se setkáváme například v knihách Madeline Millerové. Těm, kdo mají podezření, že jde o zradu starého a dobrého, budiž sděleno, že celý Nový zákon není nic jiného než převyprávění, oprava a parodie Starého zákona.
Co ve skutečnosti hlásal Ježíš?
Rozruch kolem zásahů a výmazů v textech, které se staly klasickými, může být z různých úhlů pohledu pochopitelný. Člověk však nemusí nutně získat dojem, že odpůrcům jde skutečně o literaturu – a to ani těm, kteří chtějí určité termíny vymýtit, ani těm, kteří existenci termínů zuřivě obhajují. Jen je mnohem snazší uskutečnit na knize v pevné vazbě to, co se nutně nemůže podařit u nekonečných forem veskrze tekutých digitálních médií – klasická kniha zkrátka nikam neuteče.
Ale i v tom leží v podstatě veselá dialektika – málokdy předtím se knihy braly tak neuvěřitelně vážně. A také se nyní výborně prodávají, jako je tomu v případě románu „Tauben im Gras“ (Holubi v trávě) jistého Wolfganga Koeppena, jemuž je zrovna vytýkáno líčení rasismu padesátých let.
Zásahy do literatury pro mládež
V dobré víře obhajování textů a jejich nezměněného přenosu zůstává nepovšimnuto, že ke značným zásahům, zejména v literatuře pro mládež, docházelo vždy. V originále se například dočteme o Robinsonu Crusoeovi jako o majiteli plantáže v Brazílii, který spolu s dalšími plantážníky vymyslí plán, jak vlastní cestou obejít omezení uvalená španělskými a portugalskými králi na nákup černých otroků. V mládežnickém vydání Käthe Recheisové vystupuje Robinson Crusoe spíše jako počestný obchodník. Teprve v doslovu objasňuje Recheisová skutečné poměry.
Další příklad: tzv. „Pohádky“ tisíce a jedné noci
Kde je skutečný původ Příběhů tisíce a jedné noci už dávno nikdo neví. Pro arabského čtenáře měly nádech exotiky mytického Orientu, struktura vyprávění a zvířecí metafory však poukazují na indický původ. Nelze ale vyloučit, že jádro příběhů pochází z Persie. Později se do díla zřejmě dostaly i části řeckých ság, např. Odysseia.
V Evropě je Tisíc a jedna noc často mylně ztotožňována s pohádkami pro děti, což v žádném případě neodpovídá originálu, který byl sbírkou příběhů pro dospělé, z nichž některé mají velmi erotický náboj. Důvodem je pravděpodobně první evropský překlad francouzského orientalisty Antoina Gallanda, který zmírnil nebo vypustil náboženské a erotické prvky originálu. Do překladu také přidal některé příběhy, které se v arabských originálech nevyskytovaly, např. příběh Sindibáda námořníka, nebo příběhy Aladin a kouzelná lampa a Ali Baba a 40 loupežníků. Pestrou historií Příběhů tisíce a jedné noci se ve své knize Černá labuť zabývá i Nassim Taleb.
(Poznámka v boxu: PQ)
Na Marku Twainovi lze rychle dokázat, jak moc nás vlastní paměť klame: velké dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna končí tím, že se Jim (dospělý muž s dětmi) dobrovolně vrací do otroctví. Kdo už si na to vzpomene?
Záchrana klasických děl prostřednictvím převyprávění
Atraktivním úkolem pro budoucí autory by bylo nové převyprávění klasických literárních textů pro mladé. „Mary Poppins“ Pamely Traversové by tak mohla vyjít v duchu feminismu. „Ostrov pokladů“ Roberta L. Stevensona by mohl navázat na kritiku kapitalismu Davida Graebera, který reinterpretuje pirátství. „Princ a chuďas“ Marka Twaina se hodí k barvitému vyprávění na téma třídní společnosti. Ti, kdo se věnují „Nilsovi Holgerssonovi“ Selmy Lagerlöfové, se nevyhnou klimatickým změnám. „Cesta kolem světa za 80 dní“ Julese Verna je vhodná pro kritiku globalizace a konečně „Robinson Crusoe“ Daniela Defoea může – nebo musí – být přeformulován v duchu postkoloniálního diskurzu.
O norském literárním systému nejen s Kristennem Einarssonem
Záchrana klasické látky spočívala odjakživa v jejím převyprávění – strážci svatého grálu textů z toho vždy dostávali infarkt, zatímco literatura získávala mladší čtenáře. Argument, který bude platit i nadále.
Michael Schikowski pracuje jako nezávislý nakladatel a píšící o knihách a knižní kultuře. Na stránkách immer-schoen-sachlich.de – původně vytvořených jako blog o literatuře faktu – pravidelně publikuje názory na literaturu. Na svých akcích přivádí k novému životu klasiky.
