Někteří lidé mají sklon se nechat v zaměstnání i v soukromém životě druhými snadno znejistit. Je sebereflexe znakem síly nebo slabosti? A jaké kompetence potřebujeme právě dnes, v době sociálních médií a časté absence nonverbální komunikace?
Asi většina lidí zná společenské situace, které v nich vyvolávají pocit nejistoty: bezdůvodné odmítnutí dlouho plánované schůzky prostřednictvím textové zprávy od přítele. Nebo kolegyně, která nás při vstupu do kanceláře nepozdraví. Začnou se objevovat pochybnosti: Zrušil můj kamarád schůzku, protože se při našem posledním setkání nudil? Nezdraví mě kolegyně proto, že jsem udělal chybu nebo ji nějak naštval? Přitom mnoho lidí vztahuje nejednoznačné sociální situace ke své vlastní osobě a hledá v nich vinu nebo příčinu (domnělého) problému. Jde o přirozenou lidskou reakci?
„Myslím, že to má víceméně každý, že si promyslí určité situace nebo si dvakrát ověří, jak se ten druhý chová“, říká psycholožka a behaviorální terapeutka Martina Fischer-Klepschová. „Všichni si klademe otázky a snažíme se v sociálních situacích chovat co nejvhodněji.“ Takové chování pomáhalo našim předkům přežít: „Vyloučení ze skupiny v poušti by pro nás znamenalo jistou smrt.“ Proto bylo důležité, abychom přijali svou týmovou roli a nějak se přizpůsobili. Pocit viny a stud plnily důležitou funkci pro přežití, protože zajišťovaly naše přijetí ve skupině. Kdybychom neměli schopnost mít výčitky svědomí a pocity viny, chovali bychom se možná někdy jako slon v porcelánu, vysvětluje psycholožka.
V současné moderní společnosti již naše přežití tolik na příslušnosti ke skupině nezávisí, ale soužití by bylo i dnes obtížné nebo jen stěží možné, kdyby lidé své chování v sociálních situacích nezpochybňovali a nepřizpůsobovali, uvádí dále Fischer-Klepschová. Nejistota, kterou dnes můžeme pozorovat v mezilidských setkáních, je také důsledkem větší složitosti naší společnosti, rozmanitosti sociálních kontaktů a změněných komunikačních kanálů. Zejména komunikace prostřednictvím krátkých zpráv a sociálních sítí vede u mnoha lidí k nejistotě a nedorozuměním, protože chybí důležité informace, jako je zvuk hlasu a řeč těla – tedy nonverbální komunikace.
Strach z vyloučení je tedy dědictvím našich předků. Sebekritické myšlení je proto do jisté míry normální a adaptivní. Je dokonce velmi užitečné, pokud sebereflexe vede ke správným důsledkům v chování, říká Fischer-Klepschová. To, jak na ni lidé reagují, však zásadně závisí na jejich sebevědomí v sociálních situacích: „Sebevědomí lidé mají tu výhodu, že si nechávají prostor pro zkoumání svých pochybností. Například se znovu zeptají, zda něco nepochopili, aby si situaci ujasnili. Zatímco sociálně nejistí lidé se více točí kolem svých vlastních myšlenek a zabývají se sami sebou. Neustále se sami sebe ptají: Jak mě vidí druzí? Ale samozřejmě svou vlastní optikou“, vysvětluje behaviorální psycholožka. Kvůli své sebestředné pozornosti unikají sociálně nejistým lidem mezilidské signály, které by do problematických situací vnesly více světla i bez jejich dodatečného řešení. Tím jsou náchylnější zkreslenému vnímání a myšlení, což zase posiluje zaměření na sebe sama – jde o začarovaný kruh.
Psychologové tyto mechanismy nazývají „kognitivním zkreslením„. Způsob, jakým lidé organizují, zpracovávají a interpretují informace, má rozhodující vliv na to, jak se cítí, chovají a fyzicky reagují. Kognitivní zkreslení jsou poruchami ve zpracování informací. Způsobují, že si člověk zachovává základní předpoklad – tedy hluboké, trvalé a napříč situacemi se prolínající přesvědčení o sobě a o světě – i když pro něj nemá žádné důkazy, nebo dokonce důkazy o opaku. Americký psychiatr Aaron Beck původně identifikoval sedm kognitivních chyb, později jiní autoři přidali další.
Příkladem chyby myšlení, která může souviset se sociální nejistotou, je tzv. „čtení myšlenek“. V tomto případě se člověk domnívá, že ví, co si o něm jeden nebo více lidí myslí, aniž by měl konkrétní důkazy. Pokud si někdo vykládá pouhé opakované pohledy partnera v rozhovoru na mobilní telefon jako důkaz toho, že je považován za nudného, pravděpodobně této chybě myšlení podlehne. Přitom projikuje své sebekritické domněnky na druhou osobu, vysvětluje Fischer-Klepsch. Dalším příkladem je „personalizace“. Zde člověk vztahuje negativní události jednostranně na sebe, aniž by bral v úvahu jiné možné důvody.
Problematické na kognitivních chybách, jakými jsou „personalizace“ nebo „čtení myšlenek“, je to, že jsou formovány spíše pocity, osobními zkušenostmi, nejednoznačností a silnějším vnímáním negativních informací než objektivitou, píše americký psycholog a kognitivně behaviorální terapeut Joel Minden.
Prvním krokem je uvědomění si vlastních kognitivních chyb
Často se opakující chybné úsudky vedou k automatickým myšlenkám, jako například „jsem nudný“ nebo „nejsem dost dobrý“, které se pak v určitých situacích znovu a znovu spouštějí. Kognitivní zkreslení mohou navíc vyvolávat pocity viny a selhání, zatemňovat pohled na sociální situace a omezovat možnosti vlastního chování. Protože lidé berou tyto myšlenky jako fakta, mají tendenci zbytečně rezignovat nebo útočit – i když toto chování zrovna neodpovídá dané situaci, říká Minden. Lidé se pak mlčenlivé kolegyni vyhýbají nebo ji konfrontují s obviněními, místo aby ji oslovili a zeptali se jí, co se s v ní odehrává.
Sociolog Mullis: „Klimatické protesty jsou legitimní“
„Tato kognitivní zkreslení se mohou vyskytnout u všech lidí, zejména když někdo zrovna nemá svůj den, například proto, že není dostatečně odpočatý“, vysvětluje psycholožka Fischer-Klepschová. Obzvlášť často je však pozoruje u lidí s problémy se sebevědomím, depresemi, sociální úzkostí a dalšími úzkostnými poruchami. Různé studie tuto souvislost potvrzují: američtí vědci například zjistili, že děti s depresí jsou náchylnější ke kognitivním zkreslením než děti bez deprese. Děti s nízkým sebevědomím a výraznou úzkostí byly také náchylnější k negativním kognitivním chybám.
V jiné studii z roku 2002 vědci zkoumali, do jaké míry ovlivňují kognitivní zkreslení depresivní náladu a sociální sebehodnocení. Za tímto účelem se zeptali 174 studentů, do jaké míry jsou náchylní ke kognitivním zkreslením. Účastníci studie pak byli požádáni, aby se představili jedné skupině, zatímco ostatní hodnotili jejich sociální dovednosti. Výzkumníci manipulovali s výsledky; všichni dostali zpětně špatnou zpětnou vazbu. Vědci pak hodnotili depresivní náladu a sociální sebehodnocení studentů v reakci na špatnou zpětnou vazbu od ostatních. Pozorovali, že u těch účastníků, kteří byli náchylnější k negativním kognitivním chybám, jako je „personalizace“, se depresivní nálada zvýšila více než u účastníků, kteří byli k těmto chybám v myšlení méně náchylní. V závislosti na sklonu k negativním kognitivním chybám se také snižovalo sociální sebehodnocení. Výzkumníci dospěli k závěru, že kognitivní chyby hrají rozhodující roli při rozvoji a udržování depresivní nálady.
Jak se těchto zkreslení zbavit dříve, než povedou k mezilidským nebo psychickým problémům? „Prvním krokem je uvědomění si vlastních kognitivních chyb“, vysvětluje Fischer-Klepschová. K vědomému vnímání vlastních myšlenek může pomoci mindfulness nebo meditace. Zvláště důležité je dívat se na myšlenky nezaujatě, aniž bychom je hodnotili jako správné nebo špatné. Jedním ze způsobů, jak přijít na kloub svým „oblíbeným kognitivním chybám“, je zapisovat si své myšlenky a vzorce chování a sledovat, které duševní pochody se objevují v jakých situacích a k jakým vzorcům chování vedou. Někdo například může zjistit, že špatnou náladu šéfa na týmových schůzkách nevědomě spojuje s domnělými vlastními nedostatky, a udělat tak krok zpět.
Proč toho o klimatu hodně víme, ale málo děláme?
Následně jde o to, vyvrátit kognitivní zkreslení kladením kritických otázek. Za tímto účelem by si člověk mohl zodpovědět následující otázky: Existují reálné náznaky společenské situace, vedoucí k mým myšlenkám, nebo jsou tyto utvářený spíš biograficky? Stalo se v mém dětství nebo výchově něco, co by s těmito myšlenkami mohlo souviset? Existují informace o situaci, které jsem dosud nevzal v úvahu? V tomto bodě může být užitečný i malý myšlenkový experiment. Během něj si představíme, jak by situaci viděla jiná osoba, například osoba XY, kterou považujeme za sebevědomější. A nakonec: Pokud to vidím jinak, jak se s tímto novým náhledem cítím a jak se s ním budu chovat?
Brát si sociálně nejednoznačné situace osobně a zkoumat své chování v tomto světle je tedy do jisté míry normální a slouží lidskému soužití. Systematické zkreslení myšlení může naopak vést k tomu, že lidé berou věci příliš osobně nebo svalují vinu tam, kde za ni nenesou odpovědnost. Abychom se tomu vyhnuli, je důležité znát dobře svou vlastní optiku, skrze kterou se každý člověk dívá na svět. To věděl už Epiktétos, když napsal: „Lidi netrápí věci samotné, ale jejich názory na ně.“
Německá psycholožka Martina Fischer-Klepschová se po získání diplomu z psychologie a klinické psychologie nejprve věnovala psychoterapeutickému výzkumu a prováděla prospektivní studie na bývalých úzkostných pacientech v Univerzitní klinice Hamburgu-Eppendorfu. Doktorát získala na téma neúspěchů behaviorální terapie a dokončila své vzdělání v klinické behaviorální terapii. Během výzkumu Seattlu (USA) se zabývala prevencí recidivy. Po návratu do Hamburku si otevřela svou vlastní praxi. Fischer-Klepschová je spoluzakladatelkou Institutu pro výcvik v behaviorální terapii v Hamburku (IVAH). Tam působila jako lektorka, supervizorka, vedoucí sebepoznávání a zástupkyně ředitelky, zároveň rozšířila svou praxi o výuku. Působila také jako lektorka pro GAP ve Frankfurtu, APV v Mnichově, DAP v Drážďanech a IFT Nord v Kielu. Na IVAH vyvinula mentorský systém. Absolvovala výcvik ve schematerapii a postupně začlenila do své práce mindfulness a meditaci. V roce 2009 se stala znalkyní pro zákonné zdravotní pojišťovny. Ve své psychotherapeutické praxi pracuje na základě kognitivně-behaviorální terapie s biograficky-systémovým zaměřením a integrací schematerapie a meditace zaměřené na všímavost (mindfulness). Martina Fischer-Klepschová vydala v roce 2021 knihu „Soziale Phobie – die heimliche Angst“ (Socální fobie – tajný strach“, nakladatelství Junfermann, 240 stran).
