Dejme si pozor na sociální darwinismus, kráčející přes mrtvoly! Kapitalistické kulturní náboženství nám v krizích příliš nepomůže. Během něj se vrací nebezpečné myšlenkové vzorce, například mýtus o nepostradatelnosti obětí. Slabí mají zemřít, aby ekonomika mohla přežít. Esej Thomase Assheuera z archivu týdeníku Die Zeit.
Když během druhého roku Peloponéské války vypukl mor, nestál jeho původce Thúkydidésovi za řeč. Dějepisce nezajímala biologie, ale historie. Jaké účinky zanechá epidemie v myšlení a jednání lidí? Co vyvolá?
Za koronapandemie to bylo stejné. Jasně, do hloubky rozebíráme podstatu viru, ale skutečná lekce, kterou nám toxické ‚nic; udělila, je sociální – lekce o nás samotných. S pandemií, říká kulturní vědec Joseph Vogl v časopisu Monopol, „upadl svět do vývojky„. Velmi rychle se „vyjeví, jaké kontrasty a obrazy se začnou rýsovat“.
Markus Gabriel: „Něco neviditelného odhalilo slabiny našeho systému“
Určité obrysy se začínají objevovat už nyní. Koronakrize odhaluje tabuizované temné zóny a čtenáři novin i televizní diváci náhle vidí scény, které byly donedávna považovány za zabijáky sledovanosti – bezdomovce a chudáky, hladovějící i žebráky, na které již nezbylo soucitné sousto a berou tudíž zavděk každým drobkem, který spadne panstvu ze stolu. Tyto záběry nepochází z chudinských čtvrtí v Bengalúru, ale z prestižních lokalit západní blahobytné společnosti 30 let po jejím vítězství nad komunismem. A stejně jako za finanční krize r. 2008 pochází ikonická fotografie i tentokrát z „nejvelkolepější země lidských dějin“ (Donald Trump). Kvůli riziku nákazy museli bezdomovci v Las Vegas vyklidit nouzovou ubikaci a přespat na parkovišti fotbalového stadionu. S bílými pruhy, jako v sazečské písmovce, vyznačila policie miniaturní „obytné prostory“, do kterých směli složit svá těla, zatímco luxusní hotely kolem zely prázdnotou. „Keep safe distance!“
Tyto obrazy z reálně existujícího liberalismu bychom měli uchovat v paměti, když se podíváme, co vše se ještě ve vývojce pandemie zviditelnilo. Ostře exponovány totiž nejsou jen nové zóny chudoby, ale nyní zřetelněji vystupují i intelektuální diskursní linie. Teorie, které se doposud volně vznášely nad zkušeností, slaví svou aplikaci v praxi nebo jsou v prostředí reálného času upřesňovány. Hluboce potvrzen se cítí například italský filosof Giorgio Agamben: v jeho očích dokazují hysterické reakce na „smyšlené“ virové nebezpečí a drastické zákazy vycházení vyhlášené římskou vládou, že liberalismus už v nic nevěří, v žádnou společnost, a upíná se pouze na moc a holý život. Itálie světu demonstruje, jak se ve vyprázdněné moderní společnosti redukoval lidský život na přežití, důsledkem čehož pak veškeré jednání cílí na záchranu pouhého biologické existence. Vedeni panickým strachem, že by přišli i o to poslední, co jim zůstalo – totiž lidský život – utíkají epidemicky osamělí občané do náručí autoritativního „monstrózního Leviathanu s taseným mečem“, přičemž mu obětují svou svobodu.
Spor filosofů
Nikoho nerozčílil popis italské „biopolitiky“ tolik, jako francouzského filosofa Alaina Finkielkrauta; Agamben bagatelizuje lidské utrpení a je stejně „nesnesitelně arogantní“ jako německý filosof Peter Sloterdijk, který v jednom rozhovoru pro magazín Le Point přirovnal virus k prachsprosté chřipce a rovněž maloval na stěnu ďábla hrozícího bezpečnostního státu. Finkielkraut je oproti tomu přesvědčený, že jsou ve státních reakcích na pandemii ve hře civilizační standardy. „Život starce je stejně cenný jako život člověka v rozpuku svých sil. Dokud se budeme držet tohoto principu, pak soudobý nihilismus definitivně netriumfoval, a my zůstáváme civilizací.“
Peter Sloterdijk: „Mravy upadají, spravedlnost je bez domova“
Nejde však jen o Giorgia Agambena, který v reakcích úřadů na pandemii spatřuje ledový chlad moderny. I s oblibou citovaný kulturní filosof Charles Eisenstein, myslitel hnutí Occupy, se ptá, jestli odklad smrti pomocí intenzivní medicíny ve skutečnosti není odcizením od života. Není technicismus záchrany života, zoufalé napojování pacientů na respirátory, důkazem toho, že liberální společnost odstranila kulturní pojem smrti a zabezpečení rodinou nahradila přístroji? V logice zdravotního systému je smrt tím nejhorším, přesto ale všichni víme, že „na nás bez ohledu na to smrt stejně čeká. Zachráněný život je vlastně jen odkladem smrti.“ Nechali by se, ptá se Eisenstein rétoricky, původní obyvatelé Peru intubovat? Ne, poprosili by šamana, aby jim pomohl dobře zemřít. O několik vět později Eisenstein alespoň připouští, že je potřeba obětem koronaviru pomoci – všemi prostředky.
Oběti v boji proti plíživé smrti ekonomiky?
Je hrozné, když jsou smrtelně nemocní pacienti zavíráni v nemocnicích, když jsou izolováni a dokonce ani jejich nejbližším příbuzným není dovoleno, aby se s nimi rozloučili. Přesto musíme ostře a rozhodně odlišit kritiku intenzivní přístrojové medicíny od tvrzení, která v těchto dnech také kolují: od tvrzení, že se v časech ohrožení egoismem zkorumpovaná společnost zdráhá přinést společné oběti. Nebo, řečeno na rovinu: zdráhá se obětovat staré, aby zabránila plíživé smrti ekonomiky.
Zní to absurdně? Ne, texaský viceguvernér Dan Patrick, republikán, byl první, kdo se chtěl přít o to, jestli nemají být staří Američané obětováni ve prospěch domácího hospodářství. „Tam venku existuje mnoho prarodičů, jako jsem já. Mám šest vnoučat. Nechci, aby byla obětována celá země.“ I britský novinář Jeremy Warner (Telegraph) je toho názoru, že zdravotní ohrožení nejstarších občanů vážně není důvodem k úplnému přiškrcení ekonomiky. Naopak, pokud zemřou staří, omladí se hospodářství a také důchodovému systému se uleví: „Bez toho abych zacházel do detailů, mohl by se COVID-19 dlouhodobě dokonce projevit jako lehce přínosný, protože ze systému vypudí nadproporčně hodně starších obyvatel.“ Warner není se svou ekonomií života osamocený. Brexitový stratég Dominic Cummings, který se mezitím stal hlavním poradcem Borise Johnsona, byl citován slovy o přednosti „ochrany hospodářství“ – je „zkrátka smůla, když to znamená, že při tom zařve pár důchodců“. Později tyto věty dementoval.
Nancy Fraserová: „Žijeme v době morbidních symptomů“
I upřímně tržně liberální švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung zveřejňuje příspěvky, jejichž autoři už nechtějí brát ohled na staré lidi a vypořádávají se proto s rovnostářskou morálkou „rudých“ a „zelených“. „Volíme“, sarrazinuje v listu švýcarský podnikatel, „ekonomickou sebevraždu, abychom zabránili, že se několik starších lidí odebere na věčnost o něco dříve, než by se za normálních okolností dalo očekávat (…). Akceptujme, že je člověk smrtelný, dlouhý život sám o sobě nemůže být cílem.“ A očividně prostá ekonomka a „influencerka“ po něm papouškuje: „Krátkodobě nás bude ztráta mnoha lidí bolet (…), ale středně- a dlouhodobě nás bude silněji zaměstnávat sociální a ekonomický chaos, do kterého se kvůli koronaviru vrháme. (…) Život jde dál (…). Proto také musí kapitalismus přežít. Vytváří blahobyt (…) a posiluje lidská práva.“
Pravicový obětní virus
Také emeritní stanfordský literární vědec Hans Ulrich Gumbrecht se nechal nakazit pravicovým obětním virem. Jeho očekávatelný nietzscheovský refrén již známe nazpaměť, tentokrát ale zní obzvlášť nemilosrdně: Gumbrecht se obává, že rovnostářská morálka – tedy etická maxima, že chceme před COVID-19 zachránit všechny lidi – ohrožuje přežití kapitalismu, ba co víc: přežití celého lidstva. Vlády se ochotně vzdaly životy zachraňujícímu moralismu mas a stvořily „populistický nouzový stát“, které postupuje proto tak drakonicky, neboť nechce při „prosazování principu rovnosti“ nikoho obětovat. Avšak (pochopitelný) pokus o zabránění tragédie způsobí daleko větší škody a vyžádá si možná ještě větší oběť: světové hospodářství. Proto si musíme položit „skandálně působící a bezesporu bolestivou otázku“, jestli si morálka, „maximálně ochránit před smrtelným nebezpečím“ všechny občany na základě principu rovnosti, „nezahrává s přežitím lidstva“. „Jak hluboko mohou klesnout burzovní kurzy, aby se zotavení stalo nemožným?“ Gumbrecht odvážně překračuje tabu a staví se před „zatím zcela nezvyklé rozhodnutí“, při kterém „jde skutečně o to, zda vědomě nesnížíme šance na přežití nejstarší generace ve prospěch jejich mladších současníků“.
Ekonomika není autoritativní bůh svévole
Život starých proti „životu“ globálního kapitalismu? Takový cynismus může šířit pouze ten, kdo vážně věří tomu, že ekonomika je autoritativním bohem svévole, který čas od času a právem vyžaduje tragická rozhodnutí – a my mu musíme přinášet oběti, aby zůstal koncovým spotřebitelům pozemského života nakloněn. Ve vzestupech a pádech konjunktur a burzovních kurzů vystupuje bůh ekonomie z temnot nevědomosti na světlo světa a lidská mysl nebude nikdy schopna, odhalit mystérium trhu. To jediné, co může našinec ještě udělat, je, si všemocného boha podle antického vzoru udobřit. Oběť starých, neproduktivních a nepotřebných, oběť systémově irelevantních, kteří již nereagují na výkonnostní pobídky ani na cenové signály, tak bude onou dlužnou protihodnotou, která má vrtkavého boha kapitalismu udržet v dobré náladě a jeho nadpřirozený trh v chodu. Všem vyhovět nelze.
Francis Fukuyama: „Liberalismus potřebuje demokracii“
Podobné vytváření mýtů existovalo už během tzv. Gilded Age, ve vrcholné éře amerického kapitalismu koncem 19. století a ne náhodou se paktovalo se sociálním darwinismem, který kráčel přes mrtvoly. Ten, kdo si dnes stěžuje, že se společnost pod zmechanizovaným zdravotním systémem odnaučila umírat a proměnila smrt ve familiérní „kulturu starostlivosti“, by to měl vědět. Tato oprávněná stížnost je totiž vodou na mlýn těch, kteří požadují lidské oběti ve prospěch trhu a kteří nyní chtějí chytit historickou příležitost za pačesy, aby korigovali vrozenou vadu demokracie – rovnost všech občanů. Jinými slovy: měli bychom si dávat pekelný pozor, aby se Agambenova a Foucaultova kritika „biopolitického režimu“ (viz i „biomoc„; pozn. PQ) nedostala do nesprávných rukou – do rukou těch, kteří nám chtějí nabulíkovat, že „dlouhý život“ nemůže „být sám o sobě cílem“, pročež prosím vás není třeba přinášet oběti vlasti, ale zcela jistě hospodářství vlasti.
Kapitalistické kulturní náboženství
Spojené státy světu dokázaly, nakolik jsou „ekonomická nerovnost, rozdělení bohatství, příjmové rozdíly tím, co nerozhoduje jen o snesitelnosti výjimečných situací, ale i o životě a smrti“. Zdravotní systém, jak zmínil Joseph Vogl, „se stal lakmusovým papírkem logiky trhu, které pokračuje soutěží těžce nemocných o lůžka intenzivní péče a zbývající dobu života“. Donald Trump, zosobněný duch kapitalismu, ignoroval všechna varování před pandemií a někteří z jeho stranických přátel prodali tajně své balíčky akcií, ještě než nastoupila vlna umírání a virus by je připravil o jejich neproduktivní zisk.
Konec spravedlnosti založené na výkonu
Trh je inteligentní, i když zároveň vysoce chybový nástroj řízení, a kdo nyní požaduje, že mu je třeba přinášet lidské oběti, ten ho degraduje na mýtický barbarský kult. Kapitalistické kulturní náboženství oslavuje slepou akumulaci, vlastní obohacování už nekonečně bohatých a transformaci peněz v ještě více peněz. V kultu kapitalismu spočívá smysl života v přizpůsobení se mrtvému.
