Lidské útrapy rostou nepředvídatelným způsobem. Na každý problém však nelze reagovat rychlou pomocí. Aby se zabránilo soutěžení v podbízivosti, doporučuje filosofka Amrei Bahrová brát vážně všechny obavy.
„Nestěžuj si, jiní jsou na tom hůř než ty!“ To je v dnešní době oblíbená reakce na problémy. Každý, kdo vyjádří své vlastní vyčerpání, finanční situaci, znevýhodnění nebo existenční obavy, se rychle setká reakcí: ostatní jsou na tom ještě hůř – proto ti nepřísluší si stěžovat.
Ale je to pravda? A je to dobrý nápad, abychom spolu takto mluvili?
Krize se nesmí stát živnou půdou populistů
Argument, že by si člověk neměl stěžovat, protože ostatní jsou na tom hůře, je zbytečný: neexistuje žádná horní hranice počtu oprávněných obav – omezené jsou pouze zdroje. Nemá proto smysl odmítat obavy od samého počátku.
Kromě toho je to nesolidární: ti, kdo zbrkle odmítají obavy druhých, nahrávají těm, kdo mají prospěch z toho, že se tyto obavy neřeší. Jako strategie k posílení vlastních zájmů to navíc zavání sebestředností.
Srovnávání směrem dolů je problematické
Srovnání směrem dolů však pro bagatelizaci obav nemá naprosto žádnou váhu: oprávněná obava nemůže být delegitimizována tím, že existují i jiné oprávněné obavy. Kromě toho zaměření na špatné podmínky nikam nevede. Místo toho, abychom říkali: „Nestěžuj si, ostatní se mají hůř“, měli bychom spíše říkat: „Každý by se měl mít co nejlépe!“
Protože téměř na každého člověka, který je na tom špatně, pravděpodobně připadá někdo, kdo je na tom ještě hůře. Chceme vážně těm, kteří jsou u nás postiženi chudobou, říct: „Nestěžuj si, lidé na globálním jihu se mají mnohem hůře než ty?“ Pomohlo by to někomu? Zcela určitě ne.
Fukuyama: „Liberalismus potřebuje demokracii“
Ti, kteří vždy hodnotí obavy pouze v porovnání, si kupují doplňující otázky, které nikam nevedou: komu se vůbec vede dost špatně na to, aby si směl stěžovat? A co se stane s obavami těch, kteří na tom nejsou „dost špatně“?
Obavy, které není dovoleno vyslovit, se pak ztrácejí z dohledu, i kdyby by se při bližším zkoumání ukázaly jako oprávněné. Místo poukazování na ty, kteří jsou na tom ještě hůře, bychom měli spíše mluvit o tom, jak by mohly vypadat co nejlepší pracovní a životní podmínky pro všechny lidi – a společně bojovat za dosažení a udržení těchto minimálních standardů pro všechny.
Respektujme všechny obavy
Protože jsou však naše individuální zdroje omezené, musíme stanovit priority. Je přirozené, že se zasazujeme o věci, které se nás týkají nebo na kterých máme zvláštní zájem. To není špatně, protože teprve pak se za ně vůbec někdo zasazuje. Ten, kdo tematizuje bezútěšný stav, týkající se jeho samotného, nikomu jinému nic nebere. Proto by to mělo být umožněno každému.
Samozřejmě jsou omezené i kolektivní a institucionální zdroje – v neposlední řadě čas a prostor, které jsou k dispozici v rámci veřejné diskuse. Právě zde dochází ke konkurenci obav.
Jak reagovat na argumentační faul: „Kam bychom se to dostali?“
Proto musíme diskutovat o tom, na které záležitosti jsou naše zdroje pozornosti použity – a zajistit, aby byly zohledněny i stížnosti těch, kterým je účast na veřejného diskurzu znesnadněna. Už jen tím, že každou obavu posoudíme samostatně a zeptáme se, zda je oprávněná sama o sobě, místo abychom různé obavy okamžitě podrobily konkurenci v podbízivosti, dosáhneme větší solidarity.
V opačném případě zvítězí ti, kteří umějí špatnou situaci zneužívat sami pro sebe.
Amrei Bahrová je docentkou filosofie technologií a informací na Stuttgartské univerzitě. Zabývá se výzkumem v oblasti aplikované etiky, včetně etiky recyklace a etiky kopírování. Její kniha „Was ist eine Kopie?“ (Co je to kopie?) o morálních konfliktech v autorském právu vyšla letos ve filosofickém nakladatelství Meiner Verlag.
