V pandemii se vědců ptáme na jejich expertízu. Pokud se veřejnosti jejich odpovědi nelíbí, reagují podrážděně. Zcela oprávněně, vysvětluje si ve své analýze pro německý týdeník Die Zeit Johannes Schneider.
19. listopadu 2020 položila transformační vědkyně Maja Göpelová redaktorovi vedoucímu rozhovor zajímavou protiotázku: „Máte dojem, že z toho my vědci máme radost?“ Zjevně se jednalo o rétorickou otázku, protože implikovaná odpověď by zněla: „Ne, radost z toho nemáme.“ Z čeho? Z neustálého připomínání, aby se výsledky vědeckého výzkumu braly vážně a diskutovalo se o možný důsledcích, které z nich vyplývají.
V rozhovoru mezi Thadeuszem a Göpelovou šlo o rozsah a následky změny klimatu; šlo o nutnost společenských a osobních omezení, aby se svět vyhnul katastrofě, která by přinesla daleko větší omezení. Pokud by pak ještě nějaké přežití – aspoň za částečně srovnatelných civilizačních podmínek – bylo vůbec možné.
Odborníkova otázka položená neodborníkovi tak je dokladem iritace, která se vyskytuje také v otázkách pandemie koronaviru nebo v debatách o rasismu: vědkyně a vědci vstupují před veřejnost a stávají se částí vyjednávacího procesu o možných řešeních problému. V tomto procesu je jejich expertíza zaprvé (a oprávněně) pouze jedním faktorem z mnoha a zadruhé podléhá často nedorozumění, že se expertíza sama musí stát součástí tohoto procesu. Vědecky podložené poznatky se musí měnit, musí ustoupit, připustit, snažit se o kompromisy, musí uznat takzvanou společenskou realitu a vůbec: musí být nejen vědecky, ale i nevědecky zpochybnitelné.
Vědecká zjištění nejsou názory
Vědkyně a vědci pak jsou například konfrontováni s rozdílnými vědeckými závěry (obávaný jeden klimatolog ze sta, popírající existenci globálního oteplování) a musí stále dokola vysvětlovat, proč je nepovažují za validní. Nebo jsou zpochybňovány jejich závěry z obecně přijímaných zjištění, protože samozřejmě vždy existují i jiné závěry, na což expert nebo expertka nemůže udělat nic jiného než opakovat, proč právě k nim dospěl nebo dospěla. Nebo jim je blahosklonně vysvětlováno, že s tím lidé nebudou souhlasit. Načež nezbývá, již s viditelnou únavou, vysvětlit, že pak lidem nezbude nic jiného, než souhlasit s daleko horšími důsledky.
Nakonec čelí veřejnost problému interpretace. Politický kompromis – jako v současné době v případě otevírání mateřských školek a škol – je na hony vzdálen nejrůznějším doporučením epidemiologů, zároveň se však s poukazem na padající čísla infikovaných tváří, že je z vědeckého pohledu rozumný. Co s tím? Buď jsou vědci realitě vzdálení větroplachové přesvědčení o své všemocnosti, nebo se ukazuje, že politika není schopna dosáhnout svého jediného cíle, totiž při zohlednění přírodovědné reality získat kontrolu nad pandemií. Tím by byla politická rozhodnutí demaskována jako iracionální. Krásně to bylo vidět před několika dny, kdy viroložka Melanie Brinkmannová ve Spiegelu představovala no covid strategii. Při hodnocení pandemické situace vynesla zničující rozsudek nad setkáním předsedkyň a předsedů vlád spolkových zemí: „Náš největší problém je, že někteří politikové napřed chtějí vidět, jestli situace bude skutečně tak hrozná, jak bylo predikováno.“
Kritickým se tento naštvaný znalecký posudek stává v okamžiku, když překročí vlastní výkladový rámec. V pandemii to začalo brzy, když Christian Drosten v březnu 2020 prohlásil, že „teď musíme politický žurnalismus na chvíli stáhnout a dát přednost vědeckému a obsahově zaměřenému žurnalismu“. Drosten zkrátka není instance pro to, co „my“ musíme a také není autoritou na žurnalistiku, její poslání a účinky.
Jeho tehdejší pohrůžka, že se věda „musí dát na spořádaný ústup, pokud tohle neskončí“, ale s téměř roční pandemickou zkušeností vyznívá poněkud jinak: totiž ne jako interpretační nárok o politickém a mediálním rámci. Drostenovo tehdejší prohlášení lze dnes chápat téměř jako nález. Kde veřejný diskurz inscenuje závěrečnou bitvu mezi jednotlivými aktéry (Streeck proti Drostenovi proti Kekulému atd.); kde vzbuzují jednotlivé případy vedlejších účinků nebo nedostatečné imunity očkování značnou pozornost a věda se k nim nevyjadřuje – tedy kromě toho, že se zkrátka jedná o jednotlivé případy – tam se už věda nemůže efektivně zúčastnit debaty. Obava před expertokracií s trvale omezenými základními právy je jedna věc. Nevyzpytatelná politika, která kvůli současné proveditelnosti vytěsňuje prognostikovatelnou budoucnost (a přitom ještě jednostranně interpretuje ustavičně klesající souhlas jako „přání po rozvolnění“), je druhý problém.
Mimo rámec reality je diskuze zbytečná
Otázkou proto není, jak by mohli podráždění experti „lépe“ komunikovat, aby nebyli vnímáni jako arogantní, zarputilí nebo dokonce autoritářští. Otázkou je spíše to, jak zajistit, aby se vůbec nemuseli rozčilovat. Nejde přitom o podřízení politického dění jejich expertízám. Jde spíš o to, zůstat s vlastními politickými stanovisky a novinářskými dotazy uvnitř vědeckých referenčních mantinelů.
To ovšem vyžaduje intelektuální integritu: nepochybovat například o tom, že dochází ke klimatickým změnám, které s sebou přinesou značné společenské problémy. A nepochybovat o tom, že zmutovaný virus s vyšší nakažlivostí nebere ohledy na libovolně nastavené incidenční hodnoty, stejně jako na nejrůznější mantry, že libovolná místa (např. školky a školy, v Čechách bychom řekli i fabriky) nejsou hybnou silou pandemie. V určitém okamžiku se jí ale přece jen stanou, protože COVID-19 je zvláštní, stále ještě nedostatečně prozkoumaná nemoc. Ale samotný virus – v tom je věda mezitím alarmujícím způsobem zajedno, včetně oněch hojně citovaných vědců, zpochybňujících smysl některých opatření – je normálním virem, o jehož šíření mezi lidmi je toho známo stále více. Bude se šířit neustále, dokud bude očkována pouze malá část populace, dokud budou chybět účinné prostředky proti lokálním epidemiím, dokud nebude fungovat včasná detekce a dokud budou situaci měnit virové mutace.
Rozum velí, že by si pak politika musela sama ublížit. Musela by jasně sdělit, že určitá opatření nepřijme, i když jsou negativní dopady takového rozhodnutí nasnadě. Částečně se tak již děje, když školky a školy už nejsou prohlašovány za utopické „bezinfekční“ ostrůvky uprostřed pandemie, ale je odkazováno na pedagogickou nutnost prezenční výuky a péče – navzdory všem pandemickým rizikům.
Kancléřka také nedávno naznačila, že považuje nyní dohodnutá opatření pro boj se zmutovaným virem za nedostatečná. Obecně fyzička Angela Merkelová ke konci svého funkčního období překvapivě často reagovala jako nejvyšší podrážděná expertka. Ale i ona považuje rizika politických rozhodnutí zjevně za nevyhnutelná a tudíž za taková, za která lze nést zodpovědnost. Tím poškozuje ty vědce a vědkyně, kteří tvrdí, že se jim dalo vyhnout a kteří trvají na tom, že bylo třeba se jim i vyhnout. Věda je tak degradována na jedno z mnoha médií a neúspěšná pandemická (nebo také klimatická) politika je směrodatně odkázána na to, že příslušné odborné disciplíny sníží na úroveň jakési lyriky veřejného diskursu. Občas nám to může otevřít oči na osobní úrovni, v celkovém kontextu je to však šokujícím způsobem odcizující.
Věda není nikdy radikální
Svou roli zde hraje i poslední nedorozumění ohledně vědy: domněnka, že věda může být radikální. Tak ji lze krásně integrovat do osvědčených vyjednávacích modelů, což je špatně už od dob diskuze o klimatu: existují radikální požadavky, radikální odpor proti nim a potom rozumná zlatá střední cesta.
Věda ale není nikdy radikální, pokud sama sebe nechápe jako politického aktéra, nýbrž na základě svých poznatků vypočítává pravděpodobnosti. V případě pochybností pak s velkou pravděpodobností jen dokládá, že cesta středu, vzhledem k vlastním cílům jako je stabilita, blahobyt a mír, není dlouhodobě vůbec rozumná. Nebo jinak: jakákoliv střední cesta není pro návrat k otevřené společnosti, pokud v jejím důsledku nepovažujeme další vysoké počty obětí koronaviru za pouhé vedlejší škody, příliš slibná.
Zároveň je jasné, že podráždění experti často komunikují poměrně nešťastně. Jednoduché věty jako Drostenovo „Mám lepší věci na práci“ nebo „Na této úrovni se nesblížíme“ možná inspirují jeho fanoušky k jásotu, punkovým písničkám a nápisům na tričkách. Kdo ho ale považuje za arogantního blázna, na toho v nejlepším případě neudělá dojem. Důležité ale také je, že ten, kdo se vysmívá poslovi špatných zpráv, nebo si z jeho poselství poskládá pohodlné a líbivé polopravdy, již dávno opustil seriózní rámec.
Z toho existují, čistě pandemicky, dvě cesty: buď se politice v brzké době podaří na doporučení vědkyň a vědců kromě trvání na pokud možno přísných kontaktních omezeních postavit politiku. Pak se kvůli rychlému a flexibilnímu individuálnímu prosazení stane mnoho globálních omezení přebytečnými a konflikt mezi právem na svobodu a ochranou zdraví v souvislosti s koronavirem by byl prozatím šťastně vyřešen.
Nebo politika transparentně přesune své vlastní nároky a cíle. Pak se další ohniska nákazy (a s tím už téměř automaticky spojené vyšší počty obětí na životech) stanou přijatelnou obětí zvážení zájmů ve prospěch otázek hospodářství a vzdělávání.
Beztak se mohou voliči koncem léta ve volbách do Spolkového sněmu rozhodnout, v neposlední řadě ku prospěchu jiné pandemické politiky, která rychle uzná velikost nových problémů, místo aby ztrácela čas jejich (neúspěšným) ořezáváním osvědčenými vyjednávacími metodami. Možná by nebylo špatné, kdyby se do té doby vyklubala stranickopolitická alternativa pro všechny, kteří obecně daleko více naslouchají a rychleji reagují na vědecké poznatky z relevantních oborů. Ale třeba je to příliš modelová úvaha.
