Nová pravice a hnutí alt-right chtějí, aby muži opět směli být mužní. Vinu za současný stav nese feminismus, neboť ženy – proti všem zákonům přírody – osvobodil od sporáku, píše na úvod svého článku Carolin Wiedemannová v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Martin Sellner, šéfstratég a videoblogger rakouského extremistického Hnutí identitářů na svém YouTube kanálu vysvětluje, že ženy jsou na rozdíl od mužů emotivnější. Proto se nehodí do politiky. A možná by ani neměly mít právo volit. Nechají se totiž manipulovat obrázky uprchlických dětí a pak volí strany, „které boří hranice“. Pokud by ženy v posledních 20 letech nevolily, nebylo by dnes žádné „masové přistěhovalectví“ a žádná „islamizace“. Vinu za vše tedy nese feminismus. Vytrhl totiž ženy z jejich přirozeného prostředí od sporáku. Tyto názory sdílí i americké alt-right hnutí nebo politici AfD.
Ukazuje se, že sexismus a pohrdání ženami jsou stále více hnací silou tzv. nové pravice. Nenávist vůči feminismu a údajnému „genderovému šílenství“ spojuje všechny, kdo vytáhli do svaté války za „záchranu kultury“. Pro AfD je uzavření hranic stejně důležité jako odstranění gender studies, které se zabývají kulturní podmíněností mužů a žen. „Mužství není žádný sociální konstrukt“, hlásal jeden z volebních sloganů a na plakátě jsme mohli spatřit rytířské brnění. Muž je z ocele, nezničitelný. A Björn Höcke z AfD volá: „Potřebujeme více mužnosti!“
Vstupní droga k extrémně pravicovému světonázoru
Proto se musí žena opět vrátit na místo, které jí určila příroda: na plakátě drží v náruči dítě. Z podobného důvodu považuje Frauke Petryová kampaň #MeToo za špatnou: žena je zkrátka od přírody slabším pohlavím. Má se podvolit a být povolná. To odráží i postoj tzv. pick-up scény, která je s extrémní pravicí úzce svázána. Pick-up scéna učí na workshopech jiné muže být „mužnější“, tzn.: dostat ženu do postele, kdykoliv se jim zlíbí. Socioložka Franziska Schutzbachová píše, že fantazie znovunabytí dominantní mužnosti pick-up scény funguje jako vstupní brána k extrémně pravicovému světonázoru. Muži, kteří se cítí utlačováni feminismem, dochází k závěru, že zženštění západního muže vede k oslabení národní suverenity a k brzkému porobení muslimy.
Že fašističtí muži spojují ženy s povodněmi a proudy, se vším tím, co ohrožuje národ a mužskou identitu, doložil Klaus Theweleit už před 40 lety ve své knize „Männerphantasien“ (Mužské fantazie). Ve více než 250 románech a spisech z 20. let analyzoval hrůzu vzbuzující obraz žen a mužské fantazie vojáků Freikorps. Současnou obdobu tehdejších fašistických vojáků dnes najdeme v digitálním prostoru, ve kterém se němečtí náckové organizují na základě vojenských hodností a vyžívají své násilné mysogyní fantazie, na „Reconquista Germanica“ například, ale i v dalších facebookových skupinách. „Tahle děvka by měla být ušoustána k smrti a následně rozsekána“, píše se tam o mluvčí parlamentní levicové mládeže; pod fotografií ženy s údajným migrantem zase stojí: „negerská štětka“, „úchylné“, „zrádkyně bílé rasy“.
„Argumentace sahá až k naplnění skutkové podstaty urážky rasy“, říká politolog Sebastian Dörfler, který se zabývá výzkumem antisemitismu nové pravice. „Ženám jsou připisovány vlastnosti, které z nich dělají permanentní ohrožení vnitřního řádu společnosti.“ K ohrožení těch, kteří v takový řád věří. A těch, kteří z patriarchálně uspořádané společnosti profitovali, kteří si například mezi sebou mohli rozdělit pracovní místa, dřív než přišli ženy a migranti. Ronald Reagan už začátkem 80. let tvrdil, že na vzrůstající nezaměstnanosti nenese ani tak vinu recese, ale pracující ženy.
Nebezpeční jako postřelené zvíře
Této patriarchální argumentaci se podařilo sjednotit dvě skupiny, jejichž zájmy jsou vlastně protichůdné: neoliberály, jako je Trump, sázící na svobodu a zodpovědnost jednotlivce, kteří nechtějí platit daně, protože si v jejich očích své bohatství vydobyli sami a neokonzervativce, z kterých byli mnozí předtím levičáky, trpící pod přibývající demontáží sociálního státu, kteří ale příčinu tohoto stavu nehledají v neoliberální politice, ale v „multi-kulti“ a feminismu. Tato extrémně pravicová logika je blízká i Sigmaru Gabrielovi, když píše, že se SPD příliš zabývala rovnoprávností např. homosexuálů namísto pracujících. I zde se rozehrává třídní politika proti queer-feminismu, místo aby se lidem vysvětlilo, že musí o rovnost bojovat společně. Je jednodušší skočit na populistický stesk, že za zdánlivý rozpad společnosti mohou genderově neutrální záchody.
Aby se Alice Weidelová, která se otevřeně hlásí k tomu, že je lesbička, obhájila před národoveckým křídlem AfD, musí hlasitě štvát proti „genderovému šílenství“. Jeden z nejextrémnějších antifeministů nové pravice je rovněž homosexuál a tvrdí, že být homosexuálem a antifeministou k sobě patří: muži milující muže se musí přestat sjednocovat s nejhorším nepřítelem mužství – s feministkami. To samé hlásá Jack Donovan, bývalý kulturista a nyní úspěšný spisovatel knih jako např. „Cesta mužů“. Americký white-supremacista jezdí po světě, aby se všichni bílí muži mohli stát stejným, jako je on: svalnatými barbary, žijícími spolu v hordách a krvavými loveckými rituály oslavujícími svou falickou pospolitost, aby tak vládli nad ženami, dětmi, černými a všemi slabšími.
Někteří z rasistických ochránců mužství jdou dokonce tak daleko, že požadují „bílou šaríu: „Chceme, aby ženy měly zase status jako v 19. století, dřív než feminismus zruinoval naši společnost“, píše např. Daily Stormer, webová stránka tohoto neonacistického a alt-right hnutí.
„Stejně jako střelené zvíře je i umírající patriarchát nebezpečnější než patriarchát samotný“, míní socioložka Franziska Schutzbachová.
