Do třetice o tureckém referendu: tentokrát z liberálně pravicového měsíčníku a online portrálu novináře Rolanda Tichyho. Evet nebo hayir? „Ano“ nebo „Ne“? Pro každého vzpřímeného Evropana by měla být odpověď jasná: Hayir! Ruku v ruce s těmi, kteří v Turecku nikdy neměli skutečnou šanci zastavit autokratické nároky rádoby sultána. Komentář Thomase Spahna z magazínu Tichy’s Einblick.
Věřil opravdu někdo, že by z referenda o Erdoganově prezidentské diktatuře mohlo vzejít něco jiného než „evet“? Šance Erdoganových příznivců a odpůrců nebyly v žádnou chvíli stejné. Muž, který se opájí představou, že jedná ve jménu samotného Alláha, připravoval desetiletí půdu právě pro tento „evet“. Výsledek ještě nebyl oficiální, když se Erdogan označil za vítěze a předseda vlády Yildirim pronesl z balkonu triumfální řeč. Co vůbec v takové zemi znamená „úředně“ stvrzený výsledek? Něco takového sultáni opravdu nepotřebují.
Nejdřív se mu na základě hospodářských reforem jeho předchůdců jako Tansu Ciler podařil malý hospodářský zázrak, který mu dodnes zajišťuje podporu „obyčejných lidí“. Pak spolu se svým tehdejším spojencem Fethullahem Gülenem politicky odstavil sekulární armádu a převzal justici. Protesty, především mladých liberálních občanů, nechal brutálně potlačit – jejich komunikační kanály přes internet osekal. Kritická média byla šikanována a krok po kroku přivedena pod Erdoganovu kontrolu.
Když jeho bývalý spojenec prostřednictvím státních zástupců svého hnutí odkryl korupci Erdoganova klanu, vsadil Erdogan vše na to, aby justiční orgány obsadil svými lidmi. Takto provedený a dramaticky zinscenovaný puč dal Erdoganovi do rukou nástroje, pomocí kterých v řadách Gülenových příznivců provedl čistky. Osoby, které byly nebezpečné pro Erdoganovu mocenskou pozici, byly propuštěny nebo zmizely v kobkách nové Osmanské říše. Poslední nezávislí novináři buďto utekli ze země, nebo sedí ve vězení stejně jako žurnalista s dvojím občanstvím Deniz Yücel, kterého Erdogan osobně jmenoval státním rukojmím za účelem vydírání Německa.
Svoboda je dávno minulostí
Turecko už dlouho není svobodné. Odpovědí na inscenaci na mostu přes Bosporus byl výjimečný stav, Erdogan následně zametl s parlamentní opozicí a opět rozjel válku proti vlastnímu kurdskému lidu. Despota potřebuje obraz nepřítele, aby za sebou sjednotil své genetické obyvatele Anatolie, kteří se jako málokterý jiný národ podrobili a posléze nechali zcela asimilovat turkménsko-islámskými dobyvateli. Křesťanští Arméni, Kurdové jakéhokoliv vyznání, Němci, Holanďané, křesťanští Evropané – pro zaslepeného vládce v Ankaře je zrádcem, nepřítelem a nacistou každý, kdo se bez námitek nepodřídí jeho vůli.
Stejně jako během posledních, napůl svobodných parlamentních voleb v Turecku, se sešlo mnoho stížností na nesrovnalosti i manipulace. V kurdském Diyarbakiru údajně zatkli volební pozorovatele z prokurdské HDP a sekulární CHP hned po opuštění volebních místností. Jinde zase nutili hlasující provést svou volbu veřejně. Tajná služba stála nejspíš hned vedle a těch několik voličů, kteří zakroužkovali „Hayir“, hned umístila na seznam. A pak je tu ještě necelých 700.000 hlasů v Německu žijících Turků, u kterých také vše nesedí. Jakými temnými stezkami se tyto volební lístky dostaly do Ankary, není známo. Stejně jako to, kdo s nimi mohl manipulovat.
Zpět do islamisticko-despotického lůna
Erdogan by musel být idiot, kdyby toto referendum prohrál. Kdo má v rukou všechny represivní a manipulativní nástroje, neprohraje referendum, které ho učiní samovládcem. Nic na tom nezmění ani předvolební průzkumy, které ještě těsně před volbami pozorovaly růst tábora odpůrců rozšíření prezidentských pravomocí.
Erdogan dokonal to, k čemu už desetiletí směřoval. Za Atatürka na Západ a do Evropy orientované Turecko se vrací do totalitárně-islamistického lůna svých dějin. 100 let modernizace selhalo – militantní islám se nyní o velký krok přiblížil z Teheránu až k zlenivělé a bezbranné Evropě.
Volební výsledky tureckých komunit hovoří za vše.
Předběžné výsledky v německých velkoměstech…
Vorläufige Auszählungen in deutschen Großstädten… #Tuerkei pic.twitter.com/JrfKam3CpD
— Peter Rossberg (@PRossberg) April 16, 2017
Vyvoďme konečně závěry
Jaké závěry bychom z této lekce měli vyvodit?
Evropská unie by nyní už doopravdy měla ukončit dávno se ve frašku proměnivší přístupová jednání. S tím spojenou pomoc „Podpory integrace na posílení demokracie, občanské společnosti a právního státu“ v několikamiliardové výši je třeba nejen zastavit, ale i požadovat zpět. Protože dosavadní platby byly zjevně získány s podvodným úmyslem. Na zavedení trestu smrti, který ve skutečnosti neznamená nic jiného, než „zákon-na-legitimizaci-vraždění-opozice“ nemusíme vůbec čekat.
Členství Turecka v NATO je třeba vysadit. Tato země nebude ani nadále vážně bojovat proti svým duchovním bratřím z Islámského státu. Bylo by načase, kdyby to někdo vysvětlil novému prezidentovi Spojených států. Kdyby to nebylo zcela marné, chtěli bychom na tomto místě zvolat starou hlášku BILD-Zeitung: „Merkel, übernehmen Sie! (Merkelová, převezměte!)“.
V jihovýchodním Turecku umístěné jednotky Bundeswehru tam nemají co pohledávat. Přeložme je do Jordánska, nebo je stáhněme zpátky. A žádný další cent do výstavby tureckých vojenských zařízení.
Trapas s dvojím občanstvím by bývalo bylo lepší ukončit včera, než dnes. Kdo chce patřit k Německu, má se k tomu hlásit tím, že vrátí svůj turecký pas. Kdo chce zůstat Erdoganovým podporovatelem – taky dobře: ale bez nejmenšího práva na politické spolurozhodování v Německu.
Za imámy maskované subverzivní síly Erdoganova islámu nemají v Německu co pohledávat. Ať si káží, co chtějí v Turecku. Německo pátou propagandistickou kolonu tureckého sultána nepotřebuje.
Konec s německou hloupostí pověřenců pro integraci pro ty, kteří integrováni být nechtějí. Nahraďme to cíleným vzděláním o demokracii, především pro děti přistěhovalců na našich školách. V současné době rozšířená pohádka o pokojném islámu, který vůbec nemá co dělat s koránem, slouží jen k dalšímu rozkladu evropské kultury.
Přesměrování prostředků určených Turecku zemím, které stále ještě plní úlohu valů proti imperialistickému islámu, který chce Erdogan tak urychleně prosadit. To je dnes především Izrael, Jordánsko a Egypt. Ty budou proti Mohamedovým strašidlům potřebovat jakoukoliv pomoc.
Evet nebo Hayir – „Ano“ nebo „Ne“, tak zněla otázka v Turecku. Ta nyní o to silněji zaznívá i v křesťansky formované Evropě. Chceme se nadále nechat vodit za nos islámským despotou? Chceme nadále odvracet zrak a dávat tak sami sebe napospas?
Pro každého vzpřímeného Evropana by měla být odpověď jasná: Hayir! Ruku v ruce s těmi, kteří v Turecku nikdy neměli skutečnou šanci zastavit autokratické nároky rádoby sultána. A spolu s nimi doufat, že pýcha sama přivede despotu k pádu – bez toho, že předtím zemi mezi Černým a Středozemním mořem přivede k pádu.
