Nepovažovat osobu Donalda Trumpa za obchodníka, který se náhodou dostal do politické arény a jednoduše ho označit za narcistu je svůdné. Ale zatímco jeho popularita opět roste a zároveň se tak nebezpečně přibližuje Bílému domu, je důležité si připomenout, že Trump je ve skutečnosti fašistou, který se dokonale hodí do doby sociálních médií. Úvahu o jedovatém politickém koktejlu Donalda Trumpa napsal Fred Turner, z angličtiny ji pro Die Zeit přeložil Matthias Schulz.
Na první pohled působí Donald Trump jako autoritář, ale ne jako fašista. Nemá k dispozici útočné jednotky, nepořádá masová shromáždění s pochodněmi, nepoužívá ani žádné symboly z antického Říma. Masy, které přitahuje, brouzdají v barevných tričkách křížem krážem stadiony. Zatím Trumpovi příznivci nespáchali ani žádný z předem připravených útoků, které byly typické pro nástup fašizmu v minulém století v Evropě. Trump zatím také nenabídl žádný ucelený politický program, naopak: přebíhá mezi televizními debatami a příspěvky na Twitteru, lichotí přátelům, napadá nepřátele, často vztekle, jindy zas plný obdivu (aspoň k sobě).
Právě Trumpův individualismus a jeho přesvědčení o vlastní výjimečnosti spolu se schopností oslovovat své příznivce přes individualizovaná sociální média jako je Twitter, jsou základem jeho úspěchu. Trump spojil rasistický a xenofobní světonázor fašizmu a jeho fixaci na charizmatického vůdce s ideály a mechanizmy amerického individualizmu. Tak vznikla veskrze americká forma autoritářství, která se může ukázat jako nakažlivá.
Teprve hrstka amerických novinářů zatím hledá kořeny Trumpových idejí ve fašizmu 20. století. Nakolik je Trump v této době skutečně usazený, se v Americe ještě příliš nerozkřiklo. To leží i v tom, že většina Američanů zapomněla, jak blízko už kdysi USA k autoritarizmu přičichly. Koncem 30. let minulého století tvořili fašisté nezanedbatelnou část americké politiky. Například v r. 1938 oslovoval katolický demagog otec Kouglin svou antisemitskou a fašistickou rozhlasovou propagandou pravidelně kolem 3,5 milionu posluchačů. Kolem roku 1939 uspořádal Německo-americký spolek (German-American Bund) akci v Madison Square Garden, které se zúčastnilo 22.000 amerických fašistů. Nad jejich hlavami visel transparent s nápisem: „Konec židovské nadvlády nad křesťanskou Amerikou“.
Výstavy 40. let, psychedelie a nakonec Twitter
Když USA vstoupily do Druhé světové války, obávaly se, že totalitní tendence po konfrontaci americké morálky s válečnou propagandou ještě zesílí. Přední američtí intelektuálové zastávali názor, že Hitler přišel k moci především proto, že k oslovení duše lidí umně využil moci moderních masových médií. Všechna tato média – film, noviny, rozhlas – jsou určeny k jednostranné komunikaci, hlas jedince jejich prostřednictvím oslovuje naráz mnoho lidí a v Německu to byl právě Hitlerův hlas. To znamená, že pokud se mělo americké vedení postavit zemím Osy, tak muselo vymyslet nové formy propagandy, které by necílily na masy, ale na jedince, přesto je ale jako Američany spojovaly.
Začalo se v muzeích. V r. 1942 spatřila v newyorském Museum od Modern Art světlo světa obrovská sbírka proamerických snímků Road to Victory (Cesta k vítězství – pozn. překl.). Američtí propagandisté kolem návštěvníků rozvěsili fotografie ve víře, že se jednotlivec identifikuje s těmi, které ho nejvíce oslovily. Výstava byla koncipována jako systém individualistických setkání mezi obrazem a člověkem. V 60. letech se výstavy z Druhé světové války staly předlohou multimediálních projektů kultury hippies, především v oblasti San Francisca: projekce obrazů, barvy a zvuky měly diváka osvobodit. Psychedelie zase přivedla lidi jako Steva Jobse k propagaci laptopu jako nástroje osobního osvobození nebo internetu jako systému k větší demokratizaci Ameriky. Ještě dnes vznášejí v oblasti San Francisca sociální sítě jako Craigslist, Facebook nebo Twitter stejný nárok.
Trump oslavuje mýtus velikosti stejně jako Hitler nebo Mussolini
Historickou ironií kandidatury Donalda Trumpa je, že v nástroje šíření fašistických ideálů proti nimž Amerika kdysi bojovala, změnil právě ty mediální technologie, které byly během Druhé světové války vyvinuty k posílení individualizmu a k boji proti totalitě.
Hillary Clintonová pod Davidovou hvězdou
Jedno je jasné: Trumpovy pozice se obsahem shodují s intelektuálním jádrem moderního evropského fašizmu. Stejně jako Hitler nebo Mussolini i Trump celebruje fiktivní minulost, ve které byl jeho národ „velkým“. Staví na odiv své heterosexuální mužství, dehonestuje slabé a oslavuje „vítěze“, když skleslým americkým dělníkům slibuje, že i oni se mohou stát vítězi, pokud se k němu připojí. Podobně jako evropští fašisté svalovali vinu za utrpení znevýhodněných na neprůhlednou kliku židovských bankéřů, prohlašuje Trump, že je americký systém zmanipulovaný. Jen silný vůdce může dát věci opět do pořádku. Neváhal už dokonce ani použít jedu antisemitizmu, když zveřejnil zprávu, ve které zobrazil Hillary Clintonovou jako zkorumpovanou a hamižnou osobu s Davidovou hvězdou.
Trumpův rasizmus a xenofobie jsou notorické. Naznačil například, že jeho vláda bude nechávat prohledávat mešity i bez soudního příkazu a že s sebou muslimové budou muset nosit průkazy, na nichž bude vyznačeno jejich náboženství. Loňský rok dokonce uvažoval o možnosti zřízení internačních táborů. Se svými názory by se Trump ve 30. letech cítil jako doma. Metody, jakými se stal prezidentským kandidátem Republikánské strany a nyní se možná stane i prezidentem, jsou ale moderní.
Trump se stal prominentem díky televizní reality show. Několik let vystupoval v pořadu The Apprentice (Učeň – pozn. překl.) v roli tvrdého šéfa, kde se stal slavným díky své hlášce „Máš padáka!“. Rád se předváděl jako hyperúspěšná osobnost, která to umí s lidmi i s penězi. Zároveň ukazoval svou iracionální stránku: dostával záchvaty vzteku a skákal svým podřízeným do řeči – Donald Trump jako horká hlava.
Hillary Clintonová na jeho tyto záchvaty odkazuje, když vysvětluje, proč je Trump nevhodným kandidátem na prezidenta. Jeho 12 miliónů sledujících na Twitteru by jí ale bezesporu odporovalo. V twitterovském světě, kde komunikuje hodně lidí s mnoha lidmi, mu jeho výbuchy dodávají zdání opravdovosti. Jeho poselství se objevují mezi zprávami přátel, příbuzných všech ostatních, které na Twitteru sledujeme.
A všichni hovoří stejnou řečí: „Jsem na tebe hrdý!“, píše Donald Trump Sereně Williamsové, jako by byli nejlepší přátelé. „Skvěle jsi to zvládl, @EricTrump!“, píše poté, co jeho syn promluvil na sjezdu strany. „Díky moc, guvernére @ScottWalker, za vřelá slova podpory! Skvělá řeč.“ A tak dále. na Twitteru se tyto komentáře objevují bok po boku se zprávami přátel, kolegů a popových hvězd. Jeho tweety ho přibližují. Každý z jeho sledujících se může považovat za součást intimního mediálního kruhu a doufat, že se on sám – a celá země – stanou tak „velkými“ jako Trump sám.
Pro tradiční média představují Trumpovy tweety něco jako doping. V současnosti dominuje v televizi natolik, že by mohl vzniknout dojem, jako by média řídil z pozadí ministr propagandy. Tak tomu ale není. Trump má pouze osobnost kompatibilní s televizí a díky sociálním médiím má možnost se v nekonečném americkém dramatu o osobním zápasu a profesionálním úspěchu prezentovat jako hvězda. Jelikož v tomto příběhu hraje hlavní roli, dokazuje, že je mužem činu – mužem, který pro Američany dokáže to, čeho sami nedosáhli.
Takoví muži tu byli i dříve. Ale jen málo stejně úspěšných jako je Trump využilo síly individualizmu, o kterou se opírá demokracie použít ke svým vlastním antidemokratickým cílům. Trump je mediální osobnost – a fašista – naší doby. Jeho vzestup za republikánského prezidentského kandidáta nám připomíná, že si v době sociálních médií může charizmatický vůdce vybudovat k milionům lidí zdánlivě osobní vztah. Stručně řečeno: fašista se k moci již nemusí dostat za pomoci násilí.
Autor článku Fred Turner je profesorem komunikace na Stanfordské univerzitě. Jeho zatím poslední knihou je The Democratic Surround: Multimedia and American Liberalism from World War II to the Psychedelic Sixties.
