Souvislost mezi vraždami žen, tzv. femicidou, a hnutím „incelů“ je zjevná. Příliš mnoho lidí si však jejich činy racionalizuje. Jde to dokonce tak daleko, že někteří považují za oběť samotné incely.
Abychom zjistili hloubku incelovského hnutí a jeho nebezpečnost, můžeme se podívat na jeho sympatizanty na sociální síti X (dříve Twitter), kteří se zabývají obviňováním „neúměrně silných“ žen z verbální antikoncepce, považují za původce hnutí incelů „protimužskou kulturu“ a varují před vzpourou.
Podívejme se na nedávné vědecké práce o incelovské ideologii. Australské akademičky Lucy Nicholas a Christine Agius píší o tom (v knize „Přetrvávání globální maskulinity: Diskurz, gender a neokoloniální reartikulace násilí„, jak držitelé „nedobrovolného celibátu“ (vysvětlení viz níže) a členové dalších příbuzných subkultur nacházejí způsoby, jak „argumentovat údajným útlakem mužů a ospravedlňovat mužské násilí“. Ukazují, jak je současný „maskulinismus“ explicitní reakcí na výdobytky feministek, LGBTQ osob a dalších, kteří zpochybňují nadřazenost bílých mužů a jsou spojováni s pravicovým populismem.
Incel (složenina anglických slov „involuntary“, tedy nedobrovolný a „celibate“, sexuální abstinent) je sebeoznačení internetové subkultury heterosexuálních mužů, která vznikla v USA a která podle vlastního vyjádření nedobrovolně nemá pohlavní styk ani romantické vztahy a vyznává ideologii hegemonní maskulinity. Názory a pocity, které incelové vyjadřují, se vyznačují misogynií (nenávistí k ženám), tvrzením, že mají právo na sex, sebelítostí a v některých případech i schvalováním a používáním násilí vůči ženám a sexuálně aktivním mužům. (Zdroj: Wiki)
Můžeme se také obrátit do historie a zjistit, že radikální misogynie je vždy afektivním jádrem násilných, reakčních politických projektů.
V roce 1977 vydal Klaus Theweleit knihu (Mužské fantazie, 1. díl: Ženy, záplavy, těla, dějiny), v níž se snažil pochopit zárodky fašismu v meziválečném Německu. Jeho metoda spočívala ve studiu fantazijních životů tehdejších konzervativních revolucionářů na základě četby deníků, románů a dopisů mužů, kteří vstoupili do milicí Freikorpsu a bojovali proti povstaleckým komunistům v počátcích Výmarské republiky.
Již brzy bojovaly Freikorps – z velké části složené z demobilizovaných německých vojáků, kteří prohráli první světovou válku – v bitvách, kde masakrovaly civilisty ve jménu Výmarské republiky. Podílely se také na destabilizaci téže republiky atentáty, potyčkami na hranicích a přímým zapojením do pokusů o převrat. Freikorps jsou obecně chápány jako předchůdci polovojenských jednotek SA nacistické strany NSDAP, k nimž mnozí z jejich členů později vstoupili. Ti pak podporovali přechod republiky v genocidní diktaturu.
Tažení tech-miliardářů proti „woke“ je ve skutečnosti namířeno proti zaměstnancům
Theweleitova rozsáhlá kniha, přeložená do angličtiny pod názvem „Male Fantasies“, ukazuje, jak misogynie stojí u kořenů fašismu. Ve spisech „mužských vojáků“, jak je nazývá, vidíme ženy rozdělené na dva typy – „bílou“, bezpohlavní, vlasteneckou „sestru“ na jedné straně a sexualizovanou, ohrožující „rudou“ ženu na straně druhé . Do druhé kategorie řadili mladí muži jakékoli ženy, které jim vadily: prostitutky, sexuálně aktivní proletářky, komunistky, proti kterým bojovali, a samozřejmě Židovky.
Podle Theweleita nebyly důvody, proč chtěli tyto ženy zničit, jednoduché nebo jen čistě politické. Ženy byly chápány jako ty ohrožující „jiné“ a ztělesňovaly obavy mužů, včetně strachu z ženské sexuality a plodné rozmanitosti života jako takového.
Ve svých fantaziích si muži spojovali ženy, kterými opovrhovali, se záplavou tekutin, slizu a špíny – látek, které hrozily přemoci obranyschopnost jejich špatně zformované psychiky. Muži-vojáci měli pocit, že „vlastní přežití, sebezáchovu a seberegeneraci“ si mohou zajistit pouze násilnými činy vůči takovým ženám. (Dalším způsobem, jak si udržet své křehké sebevědomí, je začlenit se do vnějších struktur, jako jsou ozbrojené síly nebo fašistické mládežnické organizace).
Nevede tu přímá čára od čarodějnice až ke smyslné Židovce?
Klaus Theweleit
Z deníků vojáků vyčteme, jak si užívají a budují bratrské kamarádství tím, že vraždí ženy, milenecké páry a levičáky všech pohlaví. Vidíme také, že mnozí z nich se nedokážou smířit s fyzickou láskou a povahou svých vlastních tužeb. Pokud jde o tyto muže, jejich vražedné činy a jejich sexuální problémy nebyly náhodné, ale byly úzce propojené.
Ve svém vysvětlení se Theweleit ohrazuje proti tehdy převládajícímu levicovému chápání vzniku fašismu – že byl důsledkem čiré iracionality nebo potlačované homosexuality. Někteří říkali, že by se tomu dalo čelit tím, že by se levice snažila o obnovenou obranu pokroku a rozumu, nebo tím, že by posilovala alternativní instituce, které by zrcadlily ty fašistické.
Podle Theweleita tak uniká hlavní dynamika, která pohání fašistického muže k násilí. Fašismus čerpá svou moc z toho, že směřuje proteovskou (dle starořeckého boha Prótea, charakterizovaného svou proměnlivostí; pozn. PQ), potenciálně osvobozující sílu lidské touhy k nenávisti a deformuje ji v touhu po smrti a krvi. Všechny jeho instituce, rituály a (mužské) svazky, které podporuje, jsou podřízeny tomuto účelu. Fašisty nemůžeme porazit tím, že budeme napodobovat jejich struktury, stejně jako nemůžeme doufat, že je racionálně přesvědčíme. Problém je totiž daleko hlubší.
K tomuto tématu Theweleit říká, že klasický fašismus není tak výrazný, jak bychom očekávali podle kultury, která ho obklopuje. Není odklonem od evropských dějin, ale zesílením některých jejich hlubších rysů.
Na jednom místě se ptá: „Nevede tu přímá čára od čarodějnice až ke smyslné Židovce? Není pronásledování smyslné ženy trvalou skutečností, která nemá ekonomický původ, ale vyplývá ze specifického společenského uspořádání genderových vztahů v patriarchální Evropě? “
Později a stručněji poznamenává, že jeho mužští vojáci jsou spíše „ekvivalentem špičky patriarchálního ledovce, ale to, co vodu skutečně ochlazuje, leží hluboko pod hladinou“.
Fašismus je tedy vyostřením a militantnějším rozšířením patriarchálních vztahů mezi muži a ženami, které v naší kultuře existují po staletí. Je prohloubením fantazií, násilí a znetvořených tužeb, které provázejí celý systém vztahů mezi pohlavími, jenž dlouho existoval v evropských společnostech a ve společnostech nového světa, které z nich vzešly. Spíše než věc, která by se kategoricky lišila od jiných společenských a politických systémů, je fašismus procesem, který se může kdykoliv snadno opakovat a v němž pozorujeme muže a skupiny mužů, kteří se na tuto cestu vydali.
Ani Trump nemůže uniknout zákonům politické gravitace
A vražda pod záštitou fašismu není pouhou chybou. Barbara Ehrenreichová v předmluvě k Theweleitově knize vysvětluje, že ji podle něj nelze redukovat na symbolický akt nebo vytěsnění nějaké jiné psychologické či ekonomické krize: „Fašista nedělá“ něco jiného, on „dělá to, co chce dělat“.
Od chvíle, kdy v r. 2018 najel Alek Minassian dodávkou do davu v Torontu a zabil deset lidí, vyšlo mnoho zpráv o incelovské subkultuře. Pojednávaly o něm jako o ostrém vybočení od normálního stavu mezi muži a ženami. Někteří autoři až příliš snadno opakovali racionalizace „komunity“, která na Twitteru a jiných fórech incelů oslavovala Minassianův vražedný útok, stejně jako předtím oslavovala masakr Elliota Rodgera v Kalifornii v roce 2014. Rodgerův manifest se snažil ospravedlnit chystaný masakr jako důsledek jeho sexuálního a společenského odmítnutí; Minassianův kratší příspěvek na Facebooku pouze označil Rodgera, svého předchůdce, za „nejvyššího gentlemana“ (Supreme Gentleman) a zvěstoval „vzpouru incelů“ (Incel Rebellion).
Nejen incelové však chtějí trestat ženy.
Příliš mnoho lidí bere prohlášení incelů o jejich vlastní zhoubnou misogynii za bernou minci a opakuje pohodlnou větu, že tito muži jsou jiní než všichni ostatní. Spolu s vlivnými publicisty dokonce i někteří ekonomové převzali myšlenku „sexuálního trhu“, na němž jsou ženy zobrazovány jako zboží a někteří muži jen nedisponují dostatečnou kupní silou. (Většina z nich byla příliš zdvořilá na to, aby zmínila přesvědčení mnoha incelů, že svět a ženy jsou tak zkorumpované, že sex je pod jejich úroveň).
Bylo by snazší to pochopit, kdyby ženy nebyly denně vystaveny násilí z podobných důvodů jako ty, které předkládají incelové, ale bez stejné mediální pozornosti. Ženy, které odmítají být mužům po vůli, jsou znásilňovány a zabíjeny bez účasti nějakých podivných internetových fór. Ženy jsou také oběťmi vražd a zneužívání, když se muži rozhodnou, že jsou příliš sexuálně dostupné jiným mužům. Ženy jsou zabíjeny, protože jeden nebo druhý, kterého možná ani neznají, se rozhodne, že se budou zodpovídat za jeho vlastní neschopnost navázat trvalé sociální vztahy nebo žít život, na který má podle svého vlastního názoru nárok.
V zásadnější rovině chce mnoho mužů vrátit ženy na „jejich místo“ a zrušit všechny svobody, které feminismus vybojoval. Mezi tyto svobody patří svoboda veřejně mluvit. V Austrálii vyštvaly zdánlivě úctyhodné mediální instituce mladou muslimku ze země za to, že vyjádřila svůj názor na militaristické občanské náboženství v zemi. Nedávno komičku, která hovořila na stejné téma, navštívili krajně pravicoví gangsteři. Nejsou to však jen incelové, kdo s oblibou trestají ženy.
Jejich subkultura se vyznačuje tím, že vyvinula nový způsob kodifikace, šíření a radikalizace specifického projevu misogynie. Jejich přesvědčení a dokonce i chování je však přehnanou verzí struktur myšlení a cítění, které charakterizují patriarchát.
Pravicoví atentátníci a jejich misogynie
K fašismu je však nepřivádí jen řada souvislostí mezi komunitou incelů, manosférou a alt-right hnutím, ale také způsob, jakým jejich kultura a fóra formují jejich zášť a usměrňují jejich touhu po násilí. Toto násilí sice ještě není masově organizované, ale je oslavováno jako přirozený cíl jejich snah a pozitivní politická hodnota. Je to misogynie, která touží po smrti druhého, a je hodně pravděpodobné, že se na ni budeme zpětně dívat jako na předzvěst a jádro daleko širšího programu násilí.
Vojáci Freikorpsu byli vychováváni a vytvářeni militarizovaným světem konce 19. a počátku 20. století, cvičeni a fyzicky trestáni ve školách, spolcích, při základním výcviku a v zákopech. Jejich misogynie byla formována tímto světem. Zákeřná meziválečná republika jim poskytla prostor a příležitost páchat toto násilí obzvlášť krutým způsobem.
Svět, který utváří misogynní online subkultury, je odlišný, a stejně tak chaos, který jejich kultura vytvořila. Jejich vize „sexuálního tržiště“ by mohla být extrapolací nebo napodobením tržní disciplíny, která je nyní zaváděna do všech oblastí života. Útoky osamělých vlků – se snadno získanými vojenskými zbraněmi v případě Elliota Rodgera nebo pronajatou dodávkou v případě Minassiana – odrážejí taktiku jiných vrahů zapojených do současného terorismu a vzpoury. Jejich fóra jsou plná toho, co výzkumník pravicového extremismu Chip Berlet nazývá „skriptovaným násilím“ (scripted violence), kde se muži navzájem povzbuzují k terorismu.
Jak poznamenala Talia Levinová v reakci na Douthatův sloupek, na fórech incelů se objevuje „uctívání vrahů, výzvy k hromadnému znásilňování a genocidě žen“.
Donald Trump, pravice a „cancel culture“
David Futrelle, dlouholetý pozorovatel manosféry, to po útocích v Torontu zareagoval nejvýstižněji: „Misogynie doslova zabíjí a my ji musíme umlčet.“ Ale jak?
To nejhorší, co bychom mohli udělat, je hrát si na klišé, která tyto radikální misogyny obklopují, a nebrat je vážně. Neměli bychom je brát za slovo, pokud jde o důvody, které je vedly k nastoupené cestě, ani bychom s nimi neměli vyjednávat o jejich požadavcích, které jsou urážkou spravedlnosti.
Článek Jasona Wilsona vyšel v Guardianu v roce 2018, ale je dnes bohužel ještě aktuálnější.
