Co si představujeme pod pojmem výkon? Jaký druh výkonu v naší společnosti potřebujeme? Jaký výkon v naší ekonomice odměňujeme? A jak to změnit k lepšímu? Těmito otázkami a odpověďmi na ně se zabývá rozbor Barbary Blahy v magazínu Moment.at.
Začněme u Adama a Evy. Na samém začátku knihy knih se také objevuje práce – práce jako trest. Bůh oba potrestá poté, co ochutnají jablko ze stromu poznání, a Adamovi říká: „Prokleté budiž pole kvůli tobě, s bolestí se jím budeš živit po celý svůj život. […] V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země.“
Bible je zde zrcadlem společenského cítění: práce je břemeno, je doslova Boží metlou. To nepochybně odpovídá každodenní zkušenosti miliard lidí na této planetě, kteří musí vykonávat fyzicky namáhavou, monotónní práci.
Nenaplňující práce
Zažila jsem, co s vámi udělá práce, která vás nenaplňuje, v práci na částečný úvazek, kterou jsem kdysi vykonávala. Léta jsem o sobotách prodávala boty. Hodnotili nás na základě prodejních výsledků a po zavírací době jsme přesně rozebírali, kdo toho za směnu kolik stihl.
Před průmyslovou revolucí pracovali lidé méně než dnes
Rychle zjistíte, na co si dávat pozor, abyste optimalizovali svůj obrat. Pokud je to možné, vyhněte se setkání se zákazníky v blízkosti dětské obuvi: rodiče jsou náročným publikem, jejich potomci otrávení, atmosféra podrážděná. Především však málokdy koupí více než jeden pár, protože rodiče si myslí, proč utrácet více peníz, když boty za půl roku už stejně nebudou sedět.
Hledání nejlepších zákazníků
V ženském oddělení je již situace lepší. Boty jsou drahé a zákaznice jsou ochotny zaplatit vysokou cenu. Ale zákaznice jsou kritické, zkouší mnoho bot a pro prodavače to znamená nejen neustále vstávat, klečet, běhat do skladu, dělat gymnastiku na žebřících pro druhou botu, ale především: nesedí křivka čas-prodej, hodinový obrat je příliš nízký.
Nejlepšími zákazníky jsou muži. Obvykle mají peníze, nemají čas, nesnášejí celý ten ruch a 90 % prodaných bot pokrývá jen několik málo modelů. Ale i když jsem dosáhla denního obratu a šéf byl spokojený, práce mě nenaplňovala. Kdo si ještě pamatuje, jak vypadala prodavačka – v drtivé většině případů žena – u které jste si nedávno koupili boty? Vzpomenete si na ni jen, pokud jste s ní byli nespokojeni. Prodej nejlépe funguje, když jste neviditelní.
Perspektiva tvrdé práce do konce života
Takovou práci je nejlepší snášet s vědomím, že ji musíte dělat jen po omezenou dobu. Několik mých spolužáků pracovalo během studia na stavbě nebo v továrnách. Kdykoli zdůrazňují, že vědí, jaké to je tvrdě pracovat, říkám si: možná o to máš ponětí. Ale nikdy jsi nežil s perspektivou, že tahání pytlů cementu bude tvůj život.
Že budeš vždycky ten, kdo bude zaúkolován, kdo bude zvedat a sípat a kdo bude muset brzy ráno v mrazu balancovat na lešení. Vždycky ti bylo jasné, že tohle je jen zastávka, že tvoje cesta vede jinam. Vědět, co je to tvrdá práce, znamená smířit se s vyhlídkou, že zbytek života bude tvrdá práce.
Boj o důstojnost a sebeúctu, množství sebekázně potřebné k tomu, aby člověk žil s touto perspektivou a dokázal se dívat dál než na každodenní rutinu: to je to, co dělá těžkou práci ještě těžší.
Dobře placené „bullshit jobs“
Kromě těžké fyzické práce, která je obvykle doprovázena špatnými pracovními podmínkami a mizernou mzdou, se ve vyšší střední třídě prosadily tzv. bullshit jobs. Antropolog David Graeber tento termín vymyslel pro práci, která není ani nepříjemná, ani špatně placená – svět však tuto práci nepotřebuje, jde o činnost beze smyslu.
James Suzman: „Čím méně práce, tím lépe“
Tři z deseti respondentů Graeberovy studie tvrdí, že jejich práce nemá pro společnost naprosto žádný přínos ani význam. Pokud máte bullshit job, nevede se vám dobře – navzdory dobrému příjmu. K podobnému závěru dochází i rozsáhlá metastudie z USA o spokojenosti s prací a životem. Ekonomická jistota je jednoznačně faktorem spokojenosti. Jde však pouze o jeden z faktorů.
Smysluplné zaměstnání
Daleko důležitější pro vysokou míru spokojenosti s vlastní prací, a tedy i s vlastním životem, je být tu pro druhé, pomáhat vlastní prací jiným lidem, vidět ve své práci smysl. Nejproduktivněji se cítíme, když je naše práce prospěšná pro druhé.
O to rozporuplnější se zdá, že odměňujeme ty členy společnosti, jejichž práce není pro ekonomiku příliš přínosná. Ve Velké Británii kdysi ekonomové spočítali, která pracovní místa mají pro společnost největší přidanou hodnotu. Která práce je přínosem pro společnost? Která je pro dobro všech spíše škodlivá? Překvapivý výsledek tehdy – protože to bylo ještě před pandemií koronaviru – zněl, že pro společnost je nejdůležitější práce uklízečky, která udržuje čistotu v nemocnici.
Nejdražší povolání pro společnost
Nejhorší výsledek vyšel daňovým poradcům. Kvůli jejich odborným znalostem přichází společnost o přibližně 50 € na každé euro, které vydělají. Nicméně ti, kteří pomáhají velmi bohatým lidem platit nižší daně, jsou ve společnosti považováni za vysoce výkonné pracovníky s odpovídajícím vysokým příjmem, zatímco uklízečky a uklízeči, stejně jako mnoho dalších nositelů systému, se svou mzdou sotva vystačí.
Martin Luther King to v 60. letech minulého století popsal naprosto přesně:
Příliš často přehlížíme práci a význam těch, kteří nepracují ve vysoce kvalifikovaných profesích, těch, kteří nepracují na takzvaných důležitých místech. Ale každá práce, která slouží lidstvu a je prospěšná naší společnosti, má důstojnost a hodnotu.
Čím je práce užitečnější, tím je hůře placená, to je zřejmě pravidlo, které platí ještě i dnes. Skuteční nositelé výkonu sedí až dole. Špatně placení a obvykle neviditelní.
Systémová relevance není odměňována
Ti, kteří jsou systémově relevantní, však nejsou v naprosté většině případů pouze špatně placeni, ne, jsou také nadprůměrně psychicky i fyzicky zatíženi, a přísně vzato, není to on, ale ona: 7 z 10 zaměstnanců supermarketů jsou ženy, 9 z 10 zaměstnanců v pečovatelských profesích, jako je geriatrická péče nebo základní školství, jsou ženy a 8 z 10 zaměstnanců ve zdravotnictví jsou také ženy. Všechny profese mají společné to, že jsou spojeny s vysokou pracovní zátěží a jsou zároveň podprůměrně placeny.
Peníze nepracují. Pracují lidé.
Je to dáno povahou těchto profesí? Jde o přírodní zákon, že práce s dětmi, starými a nemocnými lidmi je prostě špatně placená? Důvodem nízkých mezd není nabídka a poptávka na trhu: ve všech těchto profesích zoufale hledáme zaměstnance, ale mzdy přesto nerostou.
Výkon není odměňován
Jak náročné jsou profese, na kterých jsme všichni závislí, se působivě odráží v profesi pečovatelek. Každá druhá zaměstnankyně v pečovatelském sektoru pociťuje, že její práce je psychicky náročná, zatímco v jiných profesích je to jen každá desátá nebo desátý. Dva ze tří zaměstnanců v pečovatelském sektoru nevěří, že budou schopni vykonávat svou práci až do regulérního věku odchodu do důchodu.
Individuální rozdíly ve výkonnosti tedy nejsou příčinou šílených mzdových rozdílů. Otázka nezní: kolik toho vykonáváš? Ale také: kdo tento výkon podává? Práce žen je méně placená, a to i proto, že je to práce žen: jejich práci je prostě přisuzována nižší hodnota.
Ti, kdo dělají důležitou práci, jsou přehlíženi
V analýze týdeníku Die Zeit z 20. dubna 2020, kterou rozhodně stojí za to si přečíst, Robert Pausch poznamenává, že klíčem k nedostatečnému uznání je paradoxně nepostradatelnost těchto zásadních zaměstnání.
„Práce, kterou vykonávají ženy, je tak zásadní, že ji nikdo nevnímá. Vytírání podlah v nemocnici, krájení jablek malým dětem, mytí nohou starým lidem – co je na tom tak zvláštního? Když zrovna není pandemie, zdá se být samozřejmé, že se tyto věci dělají. Zvláště když se mnohé z těchto úkolů podobají těm, které ženy dělají doma, byť neplaceně a zdánlivě bokem: uklízejí, vaří, perou, myjí nádobí, starají se, obstarávají, pečují.“
Ženy pracují více
Většinu práce odvádějí ženy: jsou ale placeny jen za těch několik málo hodin, které stráví prací. Zvláště neviditelné je rodinné řízení projektů, neboli v německém newspeaku „mental load“.
Michael Cholbi: „Většina lidí si svou práci idealizuje“
Tento pojem popisuje částečně masivně zatěžující vnitřní seznam úkolů, se kterým večer usínáte, ráno se probouzíte a za kterým se neustále honíte: dítě potřebuje ve školce nové oblečení na převlečení, je třeba ještě domluvit termín hraní na víkend, prohlídka u zubaře je ve skluzu, je třeba zkontrolovat školní aplikaci, zítra možná zase zruší tělocvik, došlo mléko a s prarodiči je třeba se domluvit na vánočních dárcích, jinak každý pořídí něco nevhodného.
Neuznaná práce jako „dovolená“
Neplacená práce je považována za bezcennou práci, dokonce ani ne za práci. Slovní spojení jako „mateřská dovolená“ to jasně naznačují. Za „produktivního“ člena společnosti jsme považovány/i teprve tehdy, když si placenou prací sami zajišťujeme obživu.
K prosazení tohoto ve své podstatě iracionálního a kromě toho velmi rozporuplného výkladu bylo zapotřebí zhruba dvou století a jemně spletené sítě nápravných institucí, jako jsou pracovní domy a nástroje dohledu a trestu. Námezdní práce je vždy cenná pro ty, kdo si ji kupují, aby si přivlastnili vytvořenou nadhodnotu. Ale to, že něco generuje zisk, ještě neznamená, že je to společensky hodnotné, jak v současné době výmluvně vidíme na příkladu klimatické krize.
Nakolik je produktivní to, za co se platí?
Jak tedy můžeme odpovědět na otázku produktivity všech těch, kteří nepochybně vykonávají smysluplnou práci, ale nejsou za ni placeni? Které a kteří vedou domácnosti, vychovávají děti, starají se o seniory? Které a kteří pomáhají svým nemocným sousedům, tvoří umění, hrají hudbu nebo se vzdělávají?
Všichni chceme žít ve společnosti, v níž se staráme jeden o druhého, v níž se nikdo nemusí bát, že zůstane pozadu, v níž se tvoří krásná hudba, malují fascinující obrazy nebo píší dojemné knihy. Přinejmenším teoreticky panuje shoda na tom, že nám všem prospěje, když toho bude každý jednotlivec vědět a chápat co nejvíce.
Někteří intelektuálové hodnotu práce neuznávají
Proč jsou všechny tyto činnosti – z různých důvodů – přesto stále považovány za „neproduktivní“? Studie jako „Nezaměstnaní z Marienthalu“ (studie z r. 1933 patří ke klasickým dílům empirické sociologie a ukazuje, že dlouhodobá nezaměstnanost nevede, jak mnozí předpokládají, k revoltě, ale k rezignaci a osamění; pozn. PQ) nám již desítky let ukazují, jak moc dává práce našemu životu strukturu a jak nám dodává sebevědomí, když jsme produktivními členy společnosti.
Osm důvodů pro čtyřdenní pracovní týden
Zejména v progresivních intelektuálních kruzích existuje tendence problematizovat údajné „zbožštění“ práce ze strany dělnického hnutí. Dělnické hnutí si práci bezpochyby zheroizovalo, ale ne proto, že by nemělo jasno o jejím charakteru. Naopak.
Práce jako sjednocující prvek
Jeho cílem bylo sjednotit těžce pracující nižší vrstvy – ne pod praporem národa, ne pod znamením božstva, ale na základě jejich pracovního postavení.
Práce přitom měla být nejen společným referenčním bodem, ale měla také sloužit jako základ legitimity proti všem těm, kteří se nemuseli dřít, od pozemky vlastnící šlechty až po soukromníky z vyšší střední třídy.
Kdo nepracuje?
Dějiny práce byly od samého počátku v neposlední řadě dějinami vyhýbání se práci. Úzká vrstva lidí nepracuje, ale nechává za sebe pracovat jiné.
Vždy je zajímavé, že vztahy se převrátí naruby, jakmile se začne žít ve vilách a zámcích. Přičemž ani ne tak práce, ale spíše nepráce se mění ve svůj opak. Kdo v dělnických čtvrtích měst nepracuje, je považován za líného nebo neschopného. Ti, kdo dělají totéž ve vilových čtvrtích, relaxují. Kdo je na jedné straně sociálním parazitem, je tam rentiérem.
Lenost versus umění žít
Neúspěšné hledání práce je poznamenáno studem a obecným podezřením z vyhýbání se práci. Oslavou vyhýbání se práci je naopak savoir-vivre („umění žít“). Vše je otázkou úhlu pohledu. Vše je otázkou „jsem nahoře, nebo dole?“
7 lekcí leadershipu, které se mohou muži naučit od žen
V každém případě jsou na dně ti, kteří nemají žádnou práci – a žádný majetek, který by pro ně pracoval. Veřejná diskuse o nezaměstnanosti se v posledních čtyřiceti letech zintenzivnila. Zatímco tehdy byla vysoká nezaměstnanost vnímána jako politické selhání, dnes je viníkem jednotlivec. Nepracovali dostatečně tvrdě, pravděpodobně nevěnovali dostatek úsilí svému vzdělání, jsou snad dokonce líní? Dnes jsou tomuto obecnému podezření vystaveni všichni uchazeči o zaměstnání.
Nucení pracovat jako hegemonie
V posledních desetiletích prosákl tento neoliberální přístup, podle něhož musí být lidé nuceni k produktivní činnosti, dokonce hluboko do sociálně demokratických kruhů.
Sociálnědemokratickému ministru práce Franzi Münteferingovi nezbylo než na jaře 2006 na zasedání parlamentní skupiny SPD zdůvodnit cíl, který stojí za zničením německého sociálního státu prostřednictvím Agendy 2010, čistě nacistickou dikcí: „Jen kdo pracuje, by také měl jíst.“
Rozpory v oceňování
Rozpor mezi pozitivními a negativními účinky práce – a tedy i klíč k otázce, jak práce působí – spočívá v rozdělení a organizaci práce.
Jak je možné, že ti, kteří vykonávají nejtěžší a nejnebezpečnější práci, jsou za ni nejméně placeni a mají nejnižší společenské postavení?
Jak je možné, že pracujeme déle a více, než bychom měli, kdybychom spravedlivěji rozdělili pokrok v produktivitě za posledních čtyřicet let?
Proč pracujeme o tolik více, než je pro klima – a tedy i pro nás všechny – z dlouhodobého hlediska dobré?
Nové pojetí výkonnosti
Zodpovězení těchto otázek bude vyžadovat nové vymezení pojmu výkonnosti. Koncepci výkonu, která nebude založena na konkurenci, ale na kooperaci. Pojetí výkonnosti, které zahrnuje skutečnost, že nejde ani tak o to, kdo je lepší než jeho konkurenti – často bez ohledu na vedlejší škody pro společnost – ale spíše o to, kdo více přispívá ke společnému dobru, s přihlédnutím k hodnotám a vytváření hodnot nad rámec tržního zhodnocení.
Tomas Chamorro-Premuzic: „Narcisté věří ve své vůdcovství“
Je jistě obtížné zavést takové nové pojetí výkonnosti v běžných podnikových strukturách. Ale i naše pracoviště by mohla být organizována podle demokratických principů.
Demokratizace práce
Tato demokratizace práce by měla mnoho pozitivních účinků. Jedním z nich je mimo jiné menší nerovnost mezd v podnicích.
Údaje z Bloomberg CEO Indexu z roku 2016 z USA ukazují, že příjem generálního ředitele průměrné americké společnosti je 298× vyšší než průměrný příjem. V Rakousku je 46× vyšší a stále roste. To by bylo v demokratizované firmě nemyslitelné, jak ukazuje příklad španělské společnosti Mondragon. Toto družstvo je sedmým největším koncernem ve Španělsku; jeho devadesát pět divizí, od strojírenství až po síť supermarketů, dosahuje ročního obratu přes 11 miliard eur a zaměstnává více než 80 000 lidí. Poměr nejnižšího platu k platu generálního ředitele je 1:8.
Demokracie přináší rovnost
Demokratizace práce by mohla přispět ke zlepšení postavení žen a menšin na pracovišti. Pozitivní účinky zastoupení zaměstnanců na vrcholu podnikové hierarchie jsou známy. Ale: ženy, osoby s migrační historií nebo osoby se zdravotním postižením jsou ve vedoucích pozicích a dozorčích radách zastoupeny extrémně málo, zatímco na nižších úrovních, kde jsou více vystaveny diskriminaci a zneužívání moci, jsou zase zastoupeny nadměrně.
Aktuální příklad ukazuje, že vlastní zkušenost je formativní: Rachel Keke pracuje jako uklízečka – a před několika měsíci byla zvolena do francouzského parlamentu. Jako vůbec první uklízečka. Ve svém prvním prohlášení pro média uvedla: „Jsem hlasem neviditelných. Jsem uklízečka, jsem pomocnice v domácnosti, jsem komorná, kterou nikdo nevidí. A my všichni teď sedíme v parlamentu.“
Demokratické vyjednávání je jiné
Třetí výhodou demokratizovaných pracovišť by byla větší odolnost při zvládání hospodářských krizí. V demokratických organizacích se vyjednává jinak, což se obzvlášť výrazně projevuje v těžkých dobách.
Anders Indset a jeho „Vikingský kodex“
Během finanční krize v roce 2008 muselo družstvo Mondragon uzavřít jednu ze svých továren. Před přijetím tohoto rozhodnutí hledala jeho demokratická řídící struktura různá jiná řešení. Nejprve byla přeskupena pracovní doba s cílem udržet co nejvíce zaměstnanců.
Když bylo jasné, že ekonomické rozhodnutí o uzavření podniku je nevyhnutelné, družstvo podpořilo všechny propuštěné tím, že jim zaručilo práci v jiných podnicích skupiny a vyplácelo všem postiženým vysoké podpory v nezaměstnanosti, dokud si nenašli novou práci.
Cesta k novému pojetí práce
V míře, v jaké demokratizujeme firmy, automaticky otevíráme možnost alternativního, širšího pojetí výkonnosti, které již neměří práci pouze z hlediska přímého tržního zhodnocení. Pokud je tedy nový, progresivní princip výkonnosti předpokladem emancipačního chápání hodnoty práce, pak je demokratizace podniků a ekonomiky cestou k jeho dosažení.
Práce se nakonec může stát i nástrojem emancipace, prostředkem osvobození. Vždyť práce má nejen potenciál utvářet třídy, ale také je překonávat. Nejenže vytváří bohatství, ale může ho také nově přerozdělovat.
Tím, že se ti, kdo pracují, spojí a jednají společně. To předpokládá kolektivní výkon.
Skutečná změna však vždy přichází zdola. Od těch, kteří pracují. Ať už to dělají kdekoli a jakkoli.
