Za dekádu od doby, kdy začal Donald Trump definovat novou podobu americké politiky, se jeho kritikové snaží pochopit jeho masovou přitažlivost. Možná už vycítili, že Trumpova podpora pramení odněkud z hlubin pod úrovní vědomých a racionálních politických analýz. Kdo jiný než Sigmund Freud by měl pomoci s psychoanalytickým vysvětlením? Autorka Elizabeth Bruenigová pro The Atlantic.
„Několik posledních let,“ napsala letos v červnu akademička a kritička Merve Emreová v eseji pro The New Yorker, “nám dalo Freuda pro pandemii, Freuda pro Ukrajinu a Freuda pro Palestinu, Freuda pro transfeminitu, Freuda pro krajní pravici a Freuda pro zmijí hnízdo, kterým je americká univerzita jednadvacátého století.“ Historie nám nyní nabídla další iteraci: Freuda pro Trumpovo hnutí.
Trump, Orbán, Höcke: liberalismus jako nepřítel
Konsensus o příčinách Trumpova drtivého volebního vítězství se zformoval kolem myšlenky, že voliči reagovali na výsledky demokratů v materiálních otázkách, konkrétně v oblasti inflace a imigrace. Trumpovo hnutí se však podle mého názoru nikdy striktně nezabývalo hmatatelnými problémy; část jeho přitažlivosti je ze své podstaty nemateriální, adresovaná elementárním lidským pudům. Trump v tomto ohledu od počátku nabízel něco zvláštního – politiku nespočívající především v pozitivní vizi, ale spíše v řadě příležitostí, jak si přivlastnit liberály. V tomto projektu nejsou racionální politické detaily prioritou a někdy chybí úplně; jde o nadvládu nad svými nepřáteli, o libidinální touhu.
Vezměme si nedávný povolební slogan „Tvé tělo, moje volba“ (v orig. „Your body, my choice)“, který byl rovněž vytvořen s cílem naštvat a ponížit liberály: je to otevřené prohlášení o sexu a nadvládě. Trump umí v lidech vyvolávat emoce. „Ztráta zábran,“ napsal nedávno novinář, spisovatel a politický komentátor Ezra Klein v New York Times, “je motorem Trumpova úspěchu. Je to jeho síla.“ Trump je v kontaktu s impulsy a touhami, které jsou v rozporu se společenskými normami, a vyzývá své publikum, aby odložilo obvyklé vnitřní zábrany, které mu brání jednat nebo je vyslovit. Takový okamžik je vhodnou příležitostí pro oživení si Freuda, jehož dílo s charakteristickým zaměřením na podvědomé vnitřní světy pomáhá dát těmto tendencím a jejich důsledkům pro politiku smysl.
Volby v USA: „To by byl opravdu státní převrat“
Politický teoretik a profesor Corey Robin mi nedávno řekl, že po porážce obvykle vítězí pokušení psychologizovat své politické oponenty. (Snadno ověřitelné tvrzení: v povolebních příspěvcích se objevuje podžánr vysvětlujících textů, které hodnotí psychiku nečekaných Trumpových voličů – domněnky, že Latinoameričané jsou oddáni politickým silákům nebo že manželky konzervativců dávají své hlasy pravičákům čistě ze strachu nebo podřízenosti.) V těchto obdobích je „Freud mobilizován, aby vysvětlil, proč levice selhala – ne kvůli institucím nebo specifickým formám ekonomické moci nebo studené válce atd., ale kvůli psychickým strukturám, kterých se levice nikdy pořádně nedotkla,“ řekl Robin. Freud nabízí něco víc než jen prosté přiřazování diagnóz oponentům. „Archeologie mysli,“ vysvětluje Robin, jejímž cílem je odhalit emoce a touhy, které si lidé sami nutně neuvědomují.
Takové sondy mohou být užitečné. Freud pomáhá při objasnění představy, co lidi na Trumpovi přitahuje – jaké potěšení, jaké uspokojení jim přináší. Gary Greenberg, spisovatel a psychoterapeut, v roce 2018 v eseji pro Guardian tvrdil, že Trump je postava, která láká Ameriku k návratu do předchozích vývojových stavů – což je indikátor, že je u kormidla pud smrti. Trump, napsal Greenberg, „nás všechny nabádá, abychom se zbavili nevrlých pout civilizovaného chování: abychom učinili vědu irelevantní a racionalitu pouze jednou z možnoastí, abychom považovali pravdu za přežitou, abychom dali volný průchod pudům světa, abychom zrušili všechny základní podmínky vepsané do společenské smlouvy – věrnost rozumu, skepsi vůči instinktům, snahu o spravedlnost“. Jinými slovy: Trump je atavista, který vyzývá občany, aby uspokojili všechny své hladové pudy, všechny své libidinózní instinkty: jeho Amerika je místem, kde se mohou zhoubné energie projevit v nespoutané akci. Je v tom možná jisté potěšení, jakási psychická úleva – ztratit se v radikálním hnutí a vyjádřit pocity, které společnost normálně zakazuje.
Slavoj Žižek: „Paradoxy vícerozkoše“
Dnešní levý střed by se také měl podívat, co by ho Freud mohl naučit o tom, jak čelit apelům, jako je ten Trumpův. V eseji publikované v časopise Jacobin krátce před volbami autor a psychoanalytik Eric Reinhart tvrdil, že liberálové stále nepočítají s psychologickými tendencemi, které Freud popsal a které usnadňují vznik masových politických hnutí, jako to, které se seskupilo kolem nově zvoleného prezidenta. „Zastánci pokrokových ideálů musí místo toho brát vážně realitu agrese, rasismu a sadomasochismu jako trvalé politické pocity, a to i ve vlastních řadách, které vyžadují konstruktivní politickou nápravu,“ uvedl Reinhart. To samozřejmě neznamená, že se těmto pocitům musí oddávat – spíše to, že musí nabídnout politiku, která je postavena tak, aby je zvládla. „Abychom vytvořili účinnou liberální nebo levicovou politiku, musíme přestat marně požadovat, aby lidé byli rozumnější, a přiznat si přetrvávající realitu destruktivních lidských pudů, které se manifestují nejen kolem Trumpa, ale také v nesčetných souvislostech napříč celými dějinami,“ vyzývá Reinhart.
Freudovská psychoanalýza v posledních několika desetiletích ustoupila z vrcholu, kde se nacházela v polovině minulého století. V roce 1960 zaujímali psychoanalytici ve Spojených státech většinu psychiatrických pozic, ale v druhé polovině století došlo k živému diskurzivnímu konfliktu o platnost některých Freudových klíčových tvrzení a důvěryhodnost psychoanalýzy jako účinné, vědecké metody klinické léčby. Debata se rozhořela napříč obory – v té době byl Freud a psychoanalytický model absorbován do mnoha dalších oblastí, včetně kultury, politiky a sociologie. A přestože psychoanalytickou léčbu do značné míry nahradily jiné formy psychiatrické péče, jako je psychofarmakologie (léčba duševních chorob pomocí léků) a standardizovaná terapie, Freudův přínos zůstává nadále užitečný.
Pokud chceme jiné politiky, potřebujeme jiné revolucionáře: Sigmunda Freuda
Psychoanalýza nepřátel je vždy spojena s jistou mírou povýšenosti, což je nešťastné, protože freudovská optika znamená rovnostářský přístup, pokud si její zastánci uvědomují, že i oni jsou ovládáni motivy, které nedokážou snadno rozpoznat nebo definovat. „Většinu našich rozhodnutí udělat něco pozitivního,“ napsal v roce 1936 ekonom John Maynard Keynes, „jejichž plné důsledky se projeví až v průběhu mnoha následujících dní, mohou být pravděpodobně přijata pouze jako výsledek zvířecího ducha – spontánního nutkání k akci, nikoli jako výsledek váženého průměru kvantitativních přínosů vynásobených kvantitativními pravděpodobnostmi.“ Domnívám se, že tento poznatek má široké uplatnění: Jsem dostatečně ovlivněna vibracemi a instinkty, abych věřila, že nějaká část mé mysli pod mými vědomými myšlenkami hraje důležitou roli v mém každodenním životě a rozhodování, a předpokládám, že totéž platí i pro ostatní. Zdá se mi, že v těchto oblastech musí být zakotvena i horlivá podpora Donalda Trumpa. V tom případě to, co vysvětluje Trumpovo hnutí, bylo v jistém smyslu vždy přítomno a historicky vyvěralo již mnohokrát; doufejme, že tentokrát ozdravná horečka propukne co nejdříve.
