Politika otevírá populistům dveře tím, že poskytuje nespravedlivá privilegia superbohatým.
Mnoho lidí se obává politického populismu a extremismu. A to oprávněně, protože liberální demokracie na celém světě zrovna procházejí hlubokou krizí. Důvodů je několik, ale jedním z nejvýznamnějších je rozdělení společností na velmi malou část superbohatých a velký, méně prosperující zbytek obyvatel. Existuje mnoho studií o majetkové nerovnosti, čísla nejsou nikdy stejná, ale v základním poselství se všechny shodují: od konce druhé světové války jsou bohatí stále bohatšími a jejich jmění je stále koncentrovanější.
Nerovnost ve vzdělání je naprogramovaná
Celosvětové bohatství dosahuje přibližně 450 bilionů dolarů, což je číslo se třinácti nulami. Necelá polovina z toho patří nejbohatšímu 1,1 % dospělé světové populace. V Německu existuje přibližně 41 milionů domácností. Desetina z nich – přibližně 4,1 milionu domácností – vlastní 56 % celkového čistého bohatství země. Oproti tomu 20,5 milionu domácností na dolním konci rozdělení bohatství vlastní podle Spolkové banky pouze 3 % z celkového koláče bohatství.
Slib zněl: svoboda a blahobyt pro všechny
Rostoucí nerovnost ničí důvěru v demokracii. Příslib prosperity pro všechny a zásada, že vše bude probíhat férově a spravedlivé, tvořily od roku 1949 v Evropě stabilní tmel liberálních společností. Demokracie jako forma vlády byla pro lidi ve zbytku světa nesporným vzorem, protože nabízela svobodu a měla přinášet blahobyt široké společnosti. Tento slib byl porušen. Globální finanční krize v roce 2008 znamenala zlom. Stát, a tedy daňoví poplatníci, museli zachraňovat finanční průmysl a hroutící se ekonomiku. Šéfové bank přišli o práci, ale inkasovali tučná odstupná. Náklady katastrofy, jejíž důsledky pociťujeme dodnes, místo toho nesla široká veřejnost.
Stále více občanů tehdy pociťovalo temné stránky ekonomického liberalismu. Privilegovaní hromadili v letech po roce 2008 a později, během pandemie koronaviru 2020/2021, ještě větší bohatství, zatímco se mnohým jiným začalo dařit hůře. Problém je strukturální: bohatí lidé vlastní akcie a nemovitosti, jejichž ceny rostly, čímž se vyrovnávala i vysoká inflace posledních let. Méně majetní si takové investice nemohou dovolit, ke každodennímu přežití potřebují své příjmy. V bohaté zemi, jako je Německo, je 17 milionů lidí ohroženo chudobou, z toho tři miliony dětí. Téměř 20 % zaměstnanců pracuje v sektoru s nízkými mzdami. Dva miliony lidí jsou denně zásobovány potravinami v potravinových bankách.
Peníze a bohatství byly vždy faktorem politické moci. Bohatí mohou prostřednictvím lobbingu prosazovat a udržovat zákony, které jim vyhovují. Proč jinak je práce stále ještě více zdaněna než kapitál? Několik tisíc mocných miliardářů ve světě se podle jedné studie těší osobní daňové sazbě od 0 do 0,5 %. Tito superbohatí si najímají šikovné auditory a právníky, aby minimalizovali své daňové zatížení. Tito odborníci kromě toho nabízejí svým klientům také možnost, jak svůj majetek zamaskovat. Organizace Tax Justice Network odhaduje, že v černých dírách daňových rájů je za netransparentními firemními strukturami ukryt majetek v hodnotě 21 až 32 bilionů dolarů. Bohatství tu je, ale nikdo kromě vlastníků ho nevidí.
Bohatství si nelze „poctivě vydělat“
Nemusíte být revolucionář, aby vás tyto excesy pobouřily. Historicky byla obrovská nerovnost v rozdělení bohatství vždy jedním ze spouštěčů povstání ve společnostech – od Francouzské revoluce až po rozpad východního bloku. Nejde o závist vůči bohatým: všem, kdo riskují, zakládají podniky a vytvářejí pracovní místa, by měl být dopřán blahobyt – ale velmi vysoké celkové bohatství je nutné řádně zdanit.
Německá spolková vláda tvrdí, že chce chránit demokracii před jejími nepřáteli. Dobře tedy: neúprosný boj proti korupci, větší daňová spravedlnost a hon na kriminálního bohatství by měly být prioritou.
