Po 50 letech výzkumu se podařilo z velké části rozluštit klimatické změny od doby ledové. Obsahují pět důležitých informací pro současnou změnu klimatu, které nesmíme ignorovat. Příspěvek klimatologa o oceánografa Stefana Rahmstorfa pro magazín Spiegel.
Třetina světové rozlohy zmizela pod ledovcem. Obrovská masa ledu o tloušťce tisíců metrů pokrývá celou Skandinávii, většinu Britských ostrovů a severní Německo až po oblast Berlína. Také Alpy jsou pokryty hustou sítí ledových proudů, z níž vyčnívají jen nejvyšší vrcholky hor a která zasahuje až do podhůří Alp, kde se dnes nachází Bern, Mnichov a Vídeň. Obrovský rýnský ledovec vyřezává do krajiny pánev Bodamského jezera. Tam, kde v Evropě není led, se pasou mamuti a nosorožci srstnatí a loví šavlozubí tygři a lvi jeskynní. Naši předkové, anatomicky moderní homo sapiens jako my, žili jako lovci a sběrači v jeskyních a chýších a používali jednoduché kamenné nástroje.
Stefan Rahmstorf vysvětluje změnu klimatu
Tak to vypadalo na vrcholu poslední doby ledové, v posledním glaciálním maximu před zhruba 20 000 lety. Skupině amerických kolegů pod vedením Matthewa Osmana z Arizonské univerzity se nedávno podařilo rekonstruovat globální klima za posledních 24 000 let do dosud nevídaných detailů. Propojili více než 500 datových řad z celého světa se simulacemi a rozluštili některé dosud nevyřešené záhady mladší klimatické historie.
O existenci dob ledových diskutují vědci nejpozději od 19. století a vyjádřil se k nim i Goethe. Ve dvacátých letech 20. století se Milutinu Milankovićovi konečně podařilo vysvětlit jejich příčinu – cykly oběhu Země kolem Slunce. Během těchto cyklů, které trvají desítky tisíc let, se mění náklon zemské osy v prostoru a tvar zemské oběžné dráhy. Tyto Milankovičovy cykly mě fascinují od chvíle, kdy jsem se o nich jako středoškolák učil v hodinách zeměpisu.
Studie Osmana a jeho kolegů nyní prokázala, že na vrcholu doby ledové muselo dojít k ochlazení o 6 až 8 stupňů Celsia. Regionálně bylo ochlazení dokonce ještě větší, až o 20 stupňů, zejména nad ledovými masami na severní polokouli.
Kolik vedra vydrží lidský organismus?
Rozsah globálního ochlazení během doby ledové je prvním poučením pro budoucnost. Umožňuje totiž odhadnout tzv. klimatickou sensitivitu, tj. citlivost zemského klimatu na poruchy. Čím silnější byla reakce klimatu v minulosti, tím silnější bude v reakci na námi produkované skleníkové plyny. V separátní publikaci američtí kolegové vypočítali citlivost klimatu na základě údajů z doby ledové: podle ní by zdvojnásobení množství CO2 v atmosféře vedlo ke globálnímu oteplení o 2,5 až 4,5 stupně. V jedné z prvních studii z roku 2006 jsme dospěli k rozmezí 1,2 až 4,3 stupně. Zejména průmyslové země již zvýšily koncentraci CO2 o polovinu kvůli fosilním palivům. To znamená, že množství CO2 v atmosféře je dnes – na základě dalších geologických údajů – již vyšší, než kdy bylo po několik milionů let.
Opouštíme klima, kterému se živočichové a rostliny přizpůsobovaly tisíce let
Druhé poučení z doby ledové vyplývá z dalšího globálního teplotního trendu Osmanovy studie. Novinkou je zde zjištění, že „hrb“ na holocenní křivce, který byl přítomen v dřívějších rekonstrukcích – s mírným ochlazením od poloviny holocénu – nyní zmizel. Dlouhou dobu byl tento hrb rozpor mezi daty a počítačovými simulacemi, známý jako „holocénní hlavolam“. Jako tak často, i zde měly počítačové modely pravdu: ukázalo se, že hrb je důsledkem nepřesného zprůměrování omezených, nerovnoměrně rozložených datových bodů.
Ještě jasněji než dříve se tak ukazuje, že se již stále více vzdalujeme od oblasti zkušeností z civilizačních dějin homo sapiens. Uplynulé desetiletí bylo s největší pravděpodobností o více než půl stupně teplejší než nejteplejší desetiletí předchozích 24 000 let a o celý 1,5 stupně teplejší než průměrná teplota holocénu. Opouštíme tak i klimatické pásmo, kterému se živočišné a rostlinné druhy a celé ekosystémy přizpůsobovaly po tisíce let – a to dechberoucím tempem ve srovnání s pomalými Milankovićovými cykly.
Rockström: „Bojujeme právě naši poslední bitvu o klima a planetu“
Moji kolegové z Postupimského institutu pro výzkum klimatu nyní dokonce mohou v klimatickém modelu úspěšně simulovat cykly doby ledové za poslední tři miliony let, které jsou řízeny pouze Milankovićovými cykly. Lze také předpovědět začátek příští doby ledové, protože tyto cykly oběhu Země lze předem vypočítat s astronomickou přesností. Měla by nastat za 50 000 let. Říkám „měla“, protože podle výpočtů tato doba ledová pravděpodobně nenastane – i pak totiž ještě bude v ovzduší stále tolik nadměrného množství CO2 způsobeného fosilním průmyslem, aby této době ledové zabránilo.
Třetí poučení z doby ledové: když se oteplí, CO2 vystupuje z oceánů jako bublající voda na sporáku. Tato zpětná vazba masivně zesílila účinek Milankovićových cyklů a způsobila, že doby ledové jsou globální. Dnes světové oceány stále pohlcují čtvrtinu CO2, který vypouštíme do ovzduší, a globální oteplování tak výrazně zpomalují. To se však s dalším oteplováním pravděpodobně změní a globální oteplování se tím urychlí, protože zkušenosti ukazují, že studený oceán dokáže zadržet více CO2 (z fyzikálních, chemických a biologických důvodů) než teplejší.
S koncem poslední doby ledové stoupla hladina oceánů o 120 metrů
Čtvrté poučení z doby ledové: vedle globálního nárůstu teploty je druhým nejdůležitějším vzorcem změn od doby ledové houpačka mezi severem a jihem: pokud je na severu Země obzvlášť chladno, na jihu je teplo a naopak. Částečně je to důsledek Milankovičových cyklů, ale v případě rychlejších klimatických změn je to důsledek drastických výkyvů atlantické cirkulace, která pumpuje obrovské množství tepla z jižní polokoule přes rovník na daleký sever. V důsledku přísunu tající vody během holocenního oteplování se toto tepelné čerpadlo začalo zadrhávat – což je problém, který je nyní vzhledem k probíhajícímu globálnímu oteplování stále aktuálnější.
Schellnhuber: „Na změnu klimatu nejsme vůbec připraveni“
Pátá lekce z doby ledové je také spojena s tajícími vodními masami a je již dlouho dobře zdokumentována. Během přechodu z poslední doby ledové do holocénu se hladina moře v důsledku tání ledu zvedla o 120 metrů a zaplavila mnoho mělkých pobřežních oblastí – například jižní část Severního moře. I dnes se hladina moří v důsledku globálního oteplování stále rychleji zvyšuje. A na kontinentech máme stále dost ledu na to, aby hladina světových moří stoupla o dalších 65 metrů. Nemůžeme si proto dovolit ztratit ani několik procent těchto ledových mas.
Poslední doba ledová tedy ukazuje, že klimatický systém citlivě reaguje na naše emise skleníkových plynů, stejně jako v minulosti reagoval na oběžné cykly Země. Rozsah námi způsobeného globálního oteplování již nyní dosáhl geologického rozsahu a velmi pravděpodobně výrazně změní Zemi na desítky tisíc let. A hrozí ničivé důsledky pro lidstvo, které nejsou jen teorií, ale zkušeností z minulosti. Patří k nim destabilizace oceánských proudů a ledových mas včetně masivního zvýšení hladin moří a oceánů. Kvůli desetiletím váhání politiků je nyní nutné zatáhnout za nouzovou brzdu a zastavit emise skleníkových plynů, abychom tyto důsledky udržely v alespoň částečně zvládnutelných mezích.
Stefan Rahmstorf vystudoval fyziku a fyzikální oceánografii. V roce 1990 získal doktorát na novozélandské Victoria University of Wellington a v roce 1998 se habilitoval na univerzitě v německém Kielu. Od roku 1996 pracuje v Postupimském institutu pro výzkum vlivu klimatu (PIK). Je jedním z nejcitovanějších vědců ve svém oboru na světě a je také považován za jednoho z předních německých výzkumníků klimatu. V roce 2007 byl jedním z hlavních autorů čtvrté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). Stephan Rahmstorf je autorem a spoluautorem desítek článků a knih, pravidelně píše sloupek pro magazín Spiegel Online, v němž se obecně srozumitelnou formou věnuje tématům souvisejícím s klimatickou krizí. Za svou práci proti globálnímu oteplování a vědeckou činnost získal několik ocenění.
