„Dokud se nezmění systém nic nezmůžu.“ Pokud jde o vlastní vztah k ochraně klimatu, lidé sahají vždy po typických výmluvách. Sami nedokážete zachránit klima? Psycholog Thomas Brudermann zná všechny výmluvy – a nejčastější bludy vyvrací.
Téměř všichni lidé si přejí neposkvrněné životní prostředí a stabilní klima bez velkých přírodních katastrof. Toto přání se však sotva odráží v našem životním stylu: létáme, jezdíme autem a naším chováním oslavujeme, jak říká generální tajemník OSN, „klimatické peklo“. Ke změně kurzu jsou nezbytně zapotřebí také rozsáhlé strukturální změny. Znamená to, že my jako jednotlivci a spotřebitelé jsme z obliga a můžeme se na své individuální úsilí vykašlat? Odpověď zní ne. Tak jednoduché to totiž bohužel není.
„Zlá“ ekologická stopa
Dlouhou dobu dominovala diskusi o životním stylu šetrném k životnému prostředí ekologická stopa. Díky kalkulačkám na internetu si zájemci mohou spočítat svůj osobní dopad na globální klima, který vyplývá z faktorů, jako je mobilita, výživa a životní styl. Výsledek je většinou vždy skromný: i jako vegan, ekolog bez auta a s dovolenou na balkoně, jste nakonec – už jen svou existencí v zemi, jako u nás v Evropě – zosobněním ničitele klimatu.
Zachrání klima sociální body zvratu?
Zůstává hořké, ale důležité poznání: pokud se vám to nepodaří ani při nejlepší vůli a velkém úsilí, pak je nemocný celý systém. V rámci fosilního systému není možný žádný skutečně udržitelný životní styl. To vyvolává frustraci a pociťovaná bezmoc je jedem pro jakoukoli motivaci k ochraně klimatu.
Mezitím se širší veřejnost dozvěděla, že s myšlenkou ekologické stopy přišla především společnost BP, která se zabývá těžbou minerálních olejů. Možná proto, aby odvedla pozornost od své vlastní odpovědnosti za ochranu klimatu, oddálila účinná opatření na ochranu klimatu a svedla vinu na ekologicky uvědomělé spotřebitele, kteří pak se rezignovaně vzdají. Z této strany nyní stále častěji přichází odpor: myšlenka, že ekologická stopa slouží k individualizaci viny, a to je třeba odmítnout, je běžný narativ. Tedy: „Změnit se musí systém, ne já!“ Zatím zní vše srozumitelně.
„Systém“ – obětní beránek bez tváře, nebo jen pohodlná výmluva?
Diskuze o životním stylu, který poškozuje životní prostředí, sype sůl do rány lidem, kteří si dobře uvědomují důsledky našeho společného životního stylu, ale z různých důvodů je pro ně obtížné své chování změnit.
Proč toho o klimatu hodně víme, ale málo děláme?
„Létání k mému životu zkrátka patří“ nebo „cesta vlakem do Londýna je příliš drahá, raději tam ty peníze utratím za dobré jídlo, a kromě toho letadlo stejně poletí i beze mě“. Takže nakonec je ten zlý systém fosilních paliv vlastně k něčemu dobrý: ušetří nás bolestivé konfrontace s vlastním dopadem na klima a následně i namáhavé změny chování. Dokonce se ani nemusíte cítit špatně. Dokud je systém takový, jaký je, je individuální úsilí zcela zbytečné, slýcháme často. Víra, že něco dokážeme změnit, je jen arogantní pýchou.
Nemůžeme sami zachránit klima? Pak jste Han Solo
Poukazování na fosilní systém je tedy dvousečná zbraň: mamutí úkol, jako je záchrana klimatu, je pro jednotlivce přirozeně značnou zátěží a on sám na to nestačí. Takzvaná individualizace viny tak oddaluje účinnou ochranu klimatu. To je sice legitimní argument, ale obviňování systému – tedy vymlouvání se na kolektivně zažité struktury a odmítání jakékoliv společné odpovědnosti – také oddaluje úsilí o ochranu klimatu.
Vymlouvání pouze na systém naše úsilí o nápravu v oblasti klimatu oddaluje.
Ospravedlnění podle logiky „sám určitě nic nezměním, dokud se nezmění ani systém“ jsou nicméně lákavá. Pokud lze veškerou vinu svalit na systém, pak jsme s tím, obyčejný muž či žena, v pohodě. Je pohodlné čekat na ony strukturální změny, které ze dne na den přepnou přepínač na pozitivní vztah ke klimatu. Skutečnost, že společenské procesy takto nefungují, z této výmluvy raději vytěsníme.
Od stopy k otisku ruky
Struktury a systémy nejsou statické. Přes veškerou svou setrvačnost jsou výsledkem individuálních a kolektivních rozhodnutí. Právě zde najde uplatnění koncept ekologického otisku ruky: jde o to, aby člověk nejen zlepšil svůj vlastní dopad na klima, ale aby s sebou do tohoto procesu vzal i ostatní lidi. Jinými slovy, řešme problém klimatických změn společně, a ne sami. Pryč od individuální viny ke společně vnímané odpovědnosti.
Jaká jsou nebezpečí neustále se zahřívající planety?
Tato myšlenka není v protikladu k ekologické stopě, ale dále ji rozvádí: struktury sice závisí na politických a sociálních rámcových podmínkách, ale jsou také tvořeny individuálními a běžnými každodenními rozhodnutími. Dva jednoduché příklady: kdyby ve městech nikdy nikdo nezačal jezdit na kole, neexistovaly by žádné cyklostezky. Kdyby nikdo nikdy nezačal jíst rostlinnou stravu, nebylo by tolik vegetariánských restaurací. Téměř v každém venkovském hostinci byste neměli alespoň jednu poživatelnou vegetariánskou variantu, která by nebyla jen přílohou z brambor a mražené zeleniny. Cesty vznikají tím, že po nich chodíme.
Jednotlivé příspěvky k ochraně klimatu jsou důležité i z hlediska prezentace dobrého příkladu. Pokud jde o změny, my lidé dokážeme být překvapivě bez fantazie. Věci jako města bez aut, chutné veganské jídlo a dovolenkový výlet šetrný ke klimatu se zdají být těžko představitelné, dokud se nestanou hmatatelnými díky naší vlastní zkušenosti nebo jen pozorováním ostatních. Skepse vůči neznámému je z evolučního hlediska rozumnou strategií. Teprve když na vlastní oči vidím, jak ostatní něco zkoušejí (a přežijí to), strach se snižuje a přijetí se zvyšuje. Pro většinu lidí je navíc snazší dělat věci společně než zkoušet něco sám. Večer veganského vaření s přáteli je pěkný nápad. Pojídání raw food polévky o samotě v tmavém a nevytápěném bytě je na druhou stranu dost smutná představa.
Změna není tak pohodlná jako nicnedělání – ale ukrývá za ní pozitivní perspektiva
Z tohoto důvodu představuje životní styl šetrný ke klimatu zásadní příspěvek k překonání stávajících vzorců chování. Oproti tomu mluvení o ochraně klimatu, nenásledované ale opatřeními ve vlastním životě, představuje udržování stávajících vzorců a navíc nepůsobí příliš důvěryhodně. K ekologickému otisku ruky patří také politická angažovanost, účast na diskurzu ve velkém i malém měřítku a neustálé volání k odpovědnosti aktérů z politiky a byznysu. Pro jednotlivce, chápajícího nebezpečí probíhající změny klimatu, tak vyvstává otázka: jaký může být můj příspěvek – a jak s sebou mohu strhnout ostatní?
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
Tato vyhlídka samozřejmě není tak pohodlná jako sedět, čekat a vymlouvat se na fosilní systém. Ale přinejmenším nám nabízí pozitivní perspektivu: individuální pocity viny pak nebudou nahrazeny pohodlnými výmluvami, ale vědomě vnímanou společnou odpovědností globální výzvy.
Psycholog Thomas Brudermann je autorem knihy literatury faktu „Umění výmluvy – Proč raději klameme sami sebe, než abychom žili šetrně ke klimatu?“ (Die Kunst der Ausrede – Warum wir uns lieber selbst täuschen statt klimafreundlich zu leben, nakladatelství Oekom). Ukazuje v ní, co způsobuje selhání v oblasti ochrany klimatu v každodenním životě. Brudermann je také docentem na univerzitě ve Štýrském Hradci a autorem a spoluautorem více než 50 vědeckých studií z oblasti psychologie.
