Staré ruské elity stále ještě oplakávají konec komunistické světovlády, ke kterému došlo 26. prosince 1991. Rusko, jako právní nástupce Sovětského svazu, sní o nové imperiální slávě a upíná se při tom především k Ukrajině. Západ jako celek pohlíží na postsovětský prostor s obavami, protože mnohé věci se vyvíjejí jinak, než očekával.
Na začátku prosince 1991 se tři vrcholní politici uchýlili do odlehlého vládního sídla Viskuli v přírodní rezervaci bělověžského pralesa. Zde, na bělorusko-polské hranici, se pod „nejpřísnějším utajením a zvláštní ochranou“ ladila tajná operace světového politického významu.
Bývalý prezident Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) Michail Sergejevič Gorbačov ve svých pamětech „Všechno má svůj čas“, vydaných v roce 2013, při zpětném pohledu neztratí ani jedno dobré slovo o tom, „co tam bylo narychlo a tajně zorganizováno“, a mluví o „konspiračním rozparcelování“.
Rozpuštění Sovětského svazu
„Spiklenci“ byli předseda běloruského parlamentu Stanislav Šuškevič a prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk. Na vládní dače ve Viskuli nakonec 8. prosince podepsali smlouvu o založení Společenství nezávislých států (SNS) a rozpuštění Sovětského svazu. Sovětský prezident v tu chvíli seděl v Moskvě a Šuškevič ho o tomto kroku dalekosáhlého významu informoval telefonicky.
Ruský filosof a sociolog Igor Čubajs: „Rusko, jaké by mohlo být“
Gorbačov nejspíš nebyl ani příliš překvapen, protože Viskuli bylo kompletně odposloucháváno sovětskou tajnou službou KGB. Hvězda prezidenta SSSR však již dlouho padala, a když 25. prosince 1991 konečně oznámil svou rezignaci, neměl už z hlediska mocenské politiky dávno co říci.
Stažení sovětské vlajky
Již v srpnu 1991, kdy vojenská klika provedla puč proti Gorbačovovi, vstupuje na politickou scénu nový hrdina. Jelcin, který byl právě zvolen ruským prezidentem, burcuje proti pučistům z tanku a brání se kontrarevoluci. Dekretem zakazuje v Rusku Komunistickou stranu Sovětského svazu (KSSS), a tím zahajuje dekonstrukci moci centralizovaného státu.
25. prosince byla v Kremlu stažena sovětská vlajka a 26. prosinec je oficiálně považován za konec komunistického mnohonárodnostního státu, který existoval téměř 70 let. „Rozpad Sovětského svazu jako státu byl do značné míry důsledkem hnutí za nezávislost jeho národností,“ píše východní Evropou se zabývající historik Andreas Kappeler ve svých „Malých dějinách Ukrajiny„.
A přestože mnohé z 15 bývalých sovětských republik viděly v rozpadu příležitost a vydaly se novými cestami, staré ruské elity dodnes nad rozpadem SSSR truchlí. Již v roce 2005 označil ruský prezident Vladimir Putin konec Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“ a dnes hovoří o „tragédii“. „Značná část toho, na čem jsme pracovali tisíc let, byla ztracena,“ prohlásil nedávno Putin v televizním dokumentu o ruské carské říši.
Největší bolest způsobuje kurz Ukrajiny
Ve své bolesti ze ztráty má Putin blíže ke Gorbačovovi než ke svému skutečnému pěstounovi Jelcinovi, k jehož hrobu každoročně pokládá květiny. Nejpozději od anexe Krymu v roce 2014 je Putin podezříván, že chce obnovit staré ruské impérium. Je zřejmé, že nezávislý kurz Ukrajiny působí Moskvě největší bolest a ta dělá vše pro to, aby se Ukrajina nepřipojila k západnímu spojeneckému a hodnotovému systému.
VIDEO: Rusko a jeho vystěhovalci
Putin se tématem vlasti a identity zabývá již řadu let. Velkou roli v tom hraje vítězství nad nacistickým Německem, které stálo Sovětský svaz 27 milionů životů. „Po pádu Sovětského svazu spoléhá na emocionální paměť jako na tmel soudržnosti a národní identity“, píše autor Hubert Seipel ve své knize „Putinova moc„.
Proč je pro Putina Ukrajina tak důležitá
Kritici považují 69letého prezidenta za člověka, který je silně zahleděn do minulosti, dokonce do 19. století, a sní o nové imperiální slávě. Ukrajina je v tomto kontextu tak důležitá, protože podle ruského vnímání dějin je starobylá slovanská říše Kyjevská Rus považována za předchůdce dnešního Ruska. Kromě toho je Ukrajina z hlediska rozlohy druhým největším státem v Evropě a se svými tehdejšími 45 miliony obyvatel a hospodářskou sílou byla po ruské svazové republice druhou nejvýznamnější sovětskou republikou.
„Car Alexandr III., který vládl v letech 1881-1894, je spolu s Petrem Velikým pravděpodobně tím ruským panovníkem, v němž Vladimir Putin vidí největší vzor,“ píše bývalý německý velvyslanec v Moskvě Rüdiger von Fritsch ve svých pamětech „Ruská cesta„. Při pohledu na dějiny jde vždy o pojmy jako osud, odpovědnost, vlastenectví, národ, vliv, odhodlání a autorita. Von Fritsch píše: „Když prezident v roce 2017 odhalil na Krymu pomník cara, mluvil o něm, jako by mluvil sám o sobě.“
Michail Chodorkovskij: „To, co dělá Putin, odpovídá chování kriminálníků“
Americké politička a expertka na zahraniční vztahy Victoria Nulandová právě v těchto dnech hovořila o obavách, že by Putin mohl považovat obnovu Sovětského svazu za svůj odkaz. Narážela na masivní shromažďování ruských vojsk na hranicích s Ukrajinou a na obavy z invaze. Západ jako celek se na postsovětský prostor dívá s obavami, protože zdaleka ne všechny republiky se vyvinuly jako vzorové pobaltské republiky.
Konflikt mezi Ázerbájdžánem a Arménií
Přibližně polovina postsovětských států je považována za autokraticky řízené země, kde se moc předává v rámci rodiny. Kromě toho dochází k neustálým regionálním konfliktům, jako byla nedávná 44denní válka mezi muslimským Ázerbájdžánem a křesťanskou Arménií, která si vyžádala na 6900 obětí. Západ tomu víceméně nečinně přihlížel, pouze stará ochranitelská mocnost Rusko dosáhla příměří a vyslala do sporné oblasti Náhorního Karabachu mírové jednotky.
VIDEO: Jak Rusko financuje protizápadní hnutí ve východní Evropě
V neposlední řadě je chronickým problémovým místem bývalá sovětská republika Bělorusko. Diktátor Alexandr Lukašenko brutálně potlačuje opozici v zemi a vyvíjí tlak na Západ tím, že posílá uprchlíky z krizových oblastí k hranicím s Polskem a Litvou. Lukašenko, soužený sankcemi Západu, se stále více obrací k Putinovi a intenzivně s ním spolupracuje na rusko-běloruské unii.
Pozorovatelé považují za další krok zřízení ruské letecké základny v Bělorusku, která by byla dostatečně velká, aby mohla pojmout i pozemní jednotky a válečnou techniku. Tím by se „frontová linie“ Ruska s NATO posunula mnohem západněji, než tomu je nyní.
Dva možné scénáře
Dnešní síla Ruska je stále založena na nekonečných zdrojích surovin a obrovských zásobách nerostného bohatství, stejně jako na jeho roli vojenského mocenského centra s velkým jaderným arzenálem. Na rozdíl od Číny však jeho hospodářský rozvoj značně zaostává, mimo jiné proto, že tvůrčí síly nemají dostatečnou volnost.
Diplomat Rüdiger von Fritsch vidí dva možné scénáře budoucnosti právního nástupce Sovětského svazu. Buď bude vše ještě dlouho pokračovat tak jako nyní a Putin bude vládnout i po příštích prezidentských volbách v roce 2024, nebo si dosadí nástupce, který mu bude vyhovovat. Nebo se všechno rychle změní, téměř přes noc. „Pak by mohlo dojít k velkým otřesům, až k násilným střetům a bojům o moc, nebo dokonce k rozpadu dalších částí ruské říše.“
