21. století je stoletím uprchlíků. Světoznámý pianista Igor Levit proto vyzývá k agresivnímu humanismu. Spolu s novinářem Georgem Dietzem navštívili v roce 2016 uprchlický tábor Idomeni. Společný příspěvek napsali pro berlínský list Der Tagesspiegel.
Uprchlictví, úvahy o něm a rešerše na místě nás oba změnily, rozzlobily, zpolitizovaly.
Když jsme před pěti lety, v létě 2016, společně navštívili uprchlický tábor Idomeni na řecko-makedonské hranici, setkali jsme se s lidmi, kterým byla odříznuta cesta a kteří tak přišli o to, co je hnalo dál – o naději, že v někdy budoucnu najdou lepší život, pro sebe a své děti.
Od té doby se situace „normalizovala“ – to znamená, že úmrtí ve Středozemním moři jsou touto společností akceptována, že jsme se shodli na odvrácení zraku. A pak je tu vina. Za každé úmrtí.
Místo pomoci uprchlíkům přišla kriminalizace
To také znamená, že odpovědnost, kterou tato Evropa má, že hodnoty, na které se tak ráda odvolává – svoboda, rovnost, bratrství – neplatí pro všechny, ale hlavně pro ty, kteří se zde narodili.
To je v mnoha ohledech opakem lidskosti, kterou Evropa vyžaduje od ostatních. V Idomeni jsme v den vyklízení tábora viděli, jak bylo politické jednání nahrazeno policejně-státními zásahy. Namísto pomoci přišla kriminalizace.
Strach a rozrušení lidí, kteří chtěli jít dál, protože nebylo cesty zpět – to byla lekce od Evropy, která se – generace vzdálená od vlastní ničivé války – ukazuje jako neschopná převzít své dědictví, převzít odpovědnost.
Vidíme, že se v této společnosti najde mnoho lidí, kteří pomáhají uprchlíkům, odvážně v každodenním životě i na moři, protože tato pomoc je vlastně samozřejmá, jelikož nás dělá lidmi.
Vidíme v tom potenciál pro otevřenou společnost, která se neuzavírá, protože svobodu, která je zrazena na hranicích, nelze zachránit ani uvnitř hranic – lidská práva neexistují jen pro někoho.
Pozorujeme však také, že část této společnosti se proti lidskosti imunizovala – patří sem především některé strany a bohužel i mnohá média, která prodělala posun doprava, posun toho, čím společnost je nebo by měla být, pokud brala vážně své vlastní sliby.
Z resentimentu se stal rasismus – nebo naopak. Vyloučení tu bylo vždy, i když se lidem podařilo zůstat. Německo se stále ještě potýká se svým sebevnímáním jakožto přistěhovalecké země. Byla by to příležitost, jak se přiblížit budoucnosti. V každém případě tak lze promarnit šanci na změněnou a daleko lidštější společnost v 21. století.
Ženevská úmluva o uprchlících je triumf, který se musí vztahovat i na klimatické uprchlíky
Úmluva o uprchlících OSN se zrodila v roce 1951 z ducha nebo přesněji z hrůzy války; je velkým krokem, triumfem, výsledkem evropských dějin. O 70 let později se však musíme dívat nikoli zpět, ale dopředu, nikoli dovnitř, ale ven.
Musí se vztahovat na výzvy budoucnosti, protože útěk je realitou a uprchlíků bude přibývat, až se v důsledku klimatické katastrofy způsobené člověkem dají do pohybu miliony lidí, plni naděje, plni strachu, hnaných nouzí a nutností.
21. století bude tedy stoletím uprchlíků, proto se musí myšlení, jednání, chápání státu a národa, instituce a hodnoty přizpůsobit nové realitě – nikoliv návratem ke starým koncepcím, ale novými myšlenkami, agresivním humanismem, který trvá na tom, že člověk má závazky vůči sobě samému i všem ostatním.
Každý útěk je aktem svobody, který je třeba podpořit
Proto prosazujeme postoj radikální humanity, tedy pohled, který vychází přímo z jednotlivce – každý příběh má cenu, každý osud se počítá. To také znamená, že je třeba respektovat každé rozhodnutí: když se někdo vydá na cestu, na začátek cesty. Otázka po motivu je bezpředmětná – ať už se jedná o vyhnání, pronásledování, chudobu nebo hladomor; samotná přítomnost uprchlíků jim dává právo.
Tím by se mělo změnit i chápání azylu, který je slabým a vyprázdněným místem. Tam, kde je třeba, musí být zajištěna ochrana. Především ale musí panovat otevřenost a respekt. Z tohoto pohledu je to pozice síly, ze které se jedinec vydává na cestu – jde o akt svobody, i když se děje pod nátlakem. Tuto svobodu je třeba vidět, posilovat a chránit všemi prostředky, které máme k dispozici.
Žijeme ve světě, kde existuje svoboda zboží a komodit, ale ne lidí, kteří se chtějí dostat z jednoho místa na druhé. S tím se nesmíme smířit.
Igor Levit je pianista a profesor klavíru na Vysoké škole hudební, dramatické a mediální v Hannoveru. První lekce hry na klavír dostal od své matky Jeleny Lewitové ve třech letech. Ve čtyřech letech debutoval sólově s Ecossaiseou Ludwiga van Beethovena a v šesti letech poprvé vystoupil s Nižněnovgorodskou filharmonií s Händelovým Klavírním koncertem F dur. V roce 1995 se Levitova rodina přestěhovala z Ruska do německého Hannoveru jako uprchlíci židovského kontingentu. Levit se také angažuje politicky. Je členem strany Bündnis 90/Die Grünen. V roce 2019 podpořil hrou na klavír v ulicích Fridays for Future. 4. prosince 2020 vyjádřil podporu demonstraci v Dannenrödském lese. Levit byl prvním hudebníkem, který v lese vystoupil. Počátkem března 2021 prodal 840 notových zápisů ze svého živého vystoupení skladby Erika Satieho Vexations, aby podpořil hudebníky v pandemii.
Georg Diez je novinář a spisovatel. Vystudoval historii a filozofii v Mnichově, Paříži, Hamburku a Berlíně a navštěvoval Německou žurnalistickou školu v Mnichově. Svou novinářskou kariéru zahájil v roce 1998 jako divadelní kritik v deníku Süddeutsche Zeitung a v roce 2001 přešel do tehdy nově založeného listu Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung. Poté pracoval jako literární kritik pro Die Zeit a v roce 2010 přešel do magazínu Der Spiegel jako autor. Od roku je 2020 šéfredaktorem The New Institute, hamburského Institutu pro pokročilé studium. Ve svých článcích a knihách se Georg Diez se zabývá politickými, etickými a sociálními otázkami naší doby. V roce 2020 ve svém eseji „Moc lidu“ (společně s Emanuelem Heisenbergem), v němž popisuje, jak by bylo možné zlepšit demokracii pomocí technologických prostředků, představil politickou filozofii digitálního věku.
