Proč se čeští radikální politikové tak rádi fotí se Sebastianem Kurzem? Protože zastává podobné protidemokratické pozice, jaké panují ve velkých částech východní Evropy. Samozřejmě že je Rakousko od českých poměrů ve většině oblastí na hony vzdáleno, ale vše je relativní. Například v Německu by byly rakouské poměry opravdu nepředstavitelné.
Julian Hessenthaler, soukromý detektiv, jehož video odstartovalo aféru Ibiza a vyšly tak najevo korupční pokusy bývalého člena rakouské FPÖ Heinze-Christiana Stracheho, je nyní v procesu s pochybnými svědky souzen za údajné drogové delikty. Jde o frašku, myslí si nejznámější německý lidskoprávní advokát Wolfgang Kaleck.
„Quo vadis, Evropo?“ stojí na světelné tabuli na radnici v Sankt Pöltenu a přesně na to se ptáte, když vstoupíte do několik metrů vzdálené soudní budovy tohoto malého dolnorakouského městečka. V tento den totiž sedí na lavici obžalovaných čtyřicetiletý Julian Hessenthaler, který by v jiných dobách místo toho získal medaile nebo evropské ceny za lidská práva. V dnešní Evropě je však ohrožený každý, kdo na světlo světa vynese činy mocných, zejména těch zkorumpovaných.
Jak celá aféra Ibiza začala? Rakouský vicekancléř si na videonahrávce domlouval financování z Ruska.
Hessenthaler, soukromý detektiv – pracující v ze se své podstaty kontroverzním – takzvaném bezpečnostním průmyslu, dokázal výrobou a šířením videa z Ibizy to, co se předtím nepodařilo ani demonstrantům, ani opozičním stranám, ani evropským státoprávním mechanismům nebo rakouskému tisku. Po zveřejnění videa v německých médiích, v časopisech Spiegel a Süddeutsche Zeitung, se politické ambice Heinze-Christiana Stracheho, zkráceně HC, který byl dříve považován za kandidáta na kancléře, rozplynuly. Alkohol, údajná korupce, arogance a hloupost, které se objevují v sekvencích videa natočeného na Ibize, byly tehdy i pro rakouskou veřejnost, která je zvyklá na leccos, přece jen příliš.
Kdo se však domníval, že politické zemětřesení včetně odchodu (a triumfálního návratu) spolkového kancléře Sebastiana Kurze povede k objasnění údajných korupčních deliktů zmíněných na videu z Ibizy, ten se mýlil. Zatímco se spolkový předseda Zelených Alexander Van der Bellen ještě povzbuzoval slovy „My přece takoví nejsme“, v zákulisí už zuřil boj o vyšetřovací suverenitu. Specializované protikorupční státní zastupitelství WKStA bylo opět zatlačeno do pozadí, jako tomu bylo již při vyšetřování hospodářské kriminality v souvislosti s letouny Eurofighter. Kdykoli je vládnoucí strana ÖVP v ohrožení, její sítě zajistí, aby politický a hospodářský establishment vyvázl bez trestu – prostřednictvím kompetenčních pravidel, směrnic a přeskupováním pozic.
„Hlavu vzhůru!“, vzkázal vyšetřovatel zvláštní komise Strachemu.
Ihned po zveřejnění videa byla zřízena zvláštní vyšetřovací komise „Ibiza“; s vyšetřovatelem Niko Reithem, který z pachatele Heinze-Christiana Stracheho udělal oběť a ještě ho povzbuzoval SMS zprávou: „Hlavu vzhůru!“
Právě z tohoto důvodu srovnává bývalý politik Zelených Peter Pilz ve své knize „Kurz – ein Regime“ (Kurz – režim) vzestup Sebastiana Kurze a jeho věrných stoupenců s politickou situací v zemích, jako je Maďarsko, Polsko, Česká republika a Slovinsko. Hrozbu pro demokracii vidí nejen v nástupu radikálních pravicových stran, ale také v přeměně křesťanskodemokratických stran v populistická hnutí, přejímající extrémně pravicové programy. Orbán, Kurz a jim podobní mají v hledáčku nezávislé soudnictví a svobodný tisk.
Quo vadis, Evropo? Nutno přiznat, že se dostáváme na nebezpečné území. Zásady právního státu jsou podkopávány pomocí nepřátelských obrazů terorismu a migrace; podezřelým z terorismu a uprchlíkům jsou i v západoevropských zemích upírána práva. Solidarita s uprchlíky je trestná. Novináři všude žijí nebezpečněji, rappeři ve Španělsku jsou souzeni za absurdní obvinění, jako je urážka majestátu a terorismus. Už delší dobu to tedy není už jen záležitost východní a střední Evropy.
Vše o rakouské vládní krizi z r. 2019 se dočtete ve zvláštní rubrice.
Podle tohoto vzoru vyšetřuje několik vyšetřovatelů vyšetřovací komise „Ibiza“ nositele špatných zpráv: Juliana Hessenthalera. Zkoušejí všechno – s neuvěřitelnými prostředky ho hledají po celé Evropě. Procházejí se seznamy cestujících, otevírají se účty a prohledávají domy v jeho bezprostředním okolí a sledují se telefony. Vrchní státní zástupce a generální tajemník pro spravedlnost ho chtějí za každou cenu dopadnout, ale neexistuje žádné důvodné podezření, na jehož základě by mohl být v jiných evropských zemích zatčen.
Svědkyně nedokázala během 11 výslechů podat souvislou výpověď
Jako na běžícím páse jsou vznášena obvinění, která jsou natolik závažná, že evropští státní zástupci musí přijmout opatření, tzv. katalogové trestné činy. Objevují se pokusy o Stracheho vydírání, jedno obvinění z držení drog za druhým, ale všechny tyto pokusy selhávají.
Nakonec však zřejmě našli, co hledali: dva narkomani vypověděli, že jim Hessenthaler dodával kokain, celkem více než kilogram. Vídeňské obžalobě nevadí, že svědkyně H., která bez tlumočníka mluví lámanou němčinou, nebyla během jedenácti výslechů schopna podat souvislou výpověď. Druhý svědek dokonce na prvních výsleších Hessenthalerovu účast vyloučil, ale pak zázračně změnil názor. Jeho matce, která žila v Srbsku, bylo vyhrožováno, pokud bude vypovídat. Hessenthalerovo jméno nepadlo. Hessenthaler také o plánech svědka změnit svou benevolentní výpověď nevěděl.
Výpovědi obou svědků se v závažných detailech, jako jsou např. místa, data a okolnosti předání liší. Podle obhajoby navíc svědci obžaloby údajně obdrželi peníze od lobbisty skupiny Novomatic, což Novomatic popírá.
Německá justice a politici před tím vším zavírají oči. Zvláště perfidní a s drastickými důsledky pro Hessenthalera: evropská spolupráce při stíhání trestných činů je založena na fikci, že dobří sousedé dodržují všechny normy právního státu, a není je tak třeba nijak pozorně sledovat. Německá justice tady bezstarostně schvaluje desítky evropských vyšetřovacích příkazů, včetně analýzy buněk mobilních telefonů v okolí Hessenthalerova berlínského advokáta. Vydání do Rakouska tedy již není vydáním ale „předáním“ – jak zní současná volba slov – na základě evropského zatýkacího rozkazu se již ani nezkoumá, zda se náhodou nejedná o politické pronásledování. Berlínská justice předala Hessenthalera v březnu 2020 – od té doby sedí v rakouské vazbě a čeká na soud.
Státní zástupce inscenuje orwellovský proces
Hned první den hlavního líčení v Sankt Pöltenu měl něco do sebe. Sotva početné kamerové týmy opustily soudní síň – zájem o proces je velký – státní zástupce ve své úvodní řeči prohlásil, že události v „jihoevropské zemi“ – jméno ostrova záměrně ani neuvedl – nemají s trestnými činy, které jsou zde souzeny, vůbec nic společného. On a jeho kolegové z vyšetřovací komise by si to zřejmě přáli. Je to orwellovské představení.
Více než šestihodinové téměř nepřetržitě vedené jednání vzbuzuje pochybnosti, zda soudce vůbec bere důvodné pochybnosti o věrohodnosti svědků vážně. A nyní je to pro německého pozorovatele procesu, který je koneckonců sám zkušeným evropským obhájcem, zvláštní: zdá se, že právní kultura, kultura sporu v rakouském trestním procesu je – přinejmenším v Sankt Pöltenu – zřetelně odlišná od kultury ve velké části Spolkové republiky.
Jaké byly dozvuky Ibizagate se dočtete v článku Rok, který otřásl Rakouskem.
Jedním z nejdůležitějších obhájců je Rudolf Mayer, přezdívaný „Geständnis-Mayer“ (slovo „Geständnis“ znamená německy „přiznání“, pozn. PQ.), a ten si to zjevně s vrchním soudem nechce rozházet. Taková mentalita byla rozšířená i ve staré Spolkové republice, o NDR nemluvě. Díky hnutí z roku 1968 a odvážným právníkům v 70. a počátkem 80. let se však situace v Německu změnila. Německý systém trestního soudnictví do značné míry připouští, že k objasnění věci slouží, pokud se spor o zjištění a výklad skutkového stavu a jeho právní hodnocení vede kontroverzně v antagonisticky inscenovaném trestním procesu.
Jako berlínský komentátor procesu v Sankt Pöltenu se však člověk nestane hned kibicem, když kritizuje panovačný způsob předsedajícího soudce, který nikomu nedovolí mluvit a zejména nedovolí obhajobě, aby se vyjádřila. A pokud kritizujete pasivní a submisivní přístup obhájců, kteří si to nechají líbit.
Odpověď na otázku „Quo vadis, Europo?“ zní: kontinent má šanci zachovat vždy křehké kousky demokracie a právního státu pouze tehdy, pokud vznikne evropská veřejná sféra a evropská občanská společnost. Musí překonat úzkoprsé a demokracii ohrožující myšlení národních států – a solidárně a kriticky se postavit za základní práva všech lidí žijících v Evropě.
Šedesátiletý Wolfgang Kaleck je nejznámějším německým právníkem v oblasti občanských práv. Mimo jiné zastupuje amerického whistleblowera Edwarda Snowdena. Spolu s kolegy založil v roce 2007 Evropské centrum pro ústavní a lidská práva (ECCHR), organizaci pro lidská práva se sídlem v Berlíně. Kaleck vystudoval práva v Bonnu, od praxe v Guatemale se intenzivně věnuje oblasti lidských a občanských práv. Zastupoval např. aktivisty bývalé NDR, kteří chtěli nahlédnout do spisů Stasi, později také hájil oběti pravicových násilných trestných činů. Od roku 1998 se právník v rámci Koalice proti beztrestnosti snaží postavit argentinské vojenské důstojníky před soud v Německu za vraždy a mučení německých obětí tamní vojenské diktatury (1976-1983). Kaleck například podal trestní oznámení na manažera společnosti Mercedes-Benz Argentina za napomáhání k vraždě odboráře. Kromě právní praxe je Wolfgang Kaleck také knižním autorem a členem německého PEN centra. Za svou angažovanost ve prospěch obětí státního násilí byl v roce 2014 poctěn Cenou Hermanna Kestena.
