Sebastian Kurz byl kdysi považován za rakouskou politickou hvězdu. Nyní zažívá hluboký pád. Kurz včera oznámil svou rezignaci. Ale jeho lesk pohasl už předtím. Politický odkaz kancléře je zklamáním. Komentář švýcarského listu Neue Zürcher Zeitung.
Nelze tomu upřít jisté tragické rysy. Sebastian Kurz byl v posledních deseti letech nespornou hvězdou rakouské politiky, „zázračným dítětem“ („Newsweek“), něco jako „mladý Metternich“ („Frankfurter Allgemeine Zeitung“) a ve své vlasti jednoduše „Wunderwuzzi“ (hovorově v rakouském nářečí osoba s výjimečnými schopnostmi, pozn. PQ). Dovedl léta skomírající ÖVP ke dvěma skvělým volebním vítězstvím a osvobodil zemi od zkostnatělé velké koalice. Toho dosáhl vytvořením ideologicky velmi flexibilní aliance nejprve s pravicově populistickou FPÖ a poté s jejím protějškem, Zelenými. Zejména v Německu lidé neustále říkali: „Někoho takového bychom také potřebovali.“
Odpudivý morální obraz
Kurz však selhal. Na jeho strmý vzestup padl stín, protože v posledních dnech vyšlo najevo, jak cynický on a jeho blízké okolí byli. Záplava chatů, které nyní analyzuje státní zastupitelství, odhaluje podezření z trestné činnosti kvůli zneužití peněz daňových poplatníků na zmanipulované průzkumy a koupené pozitivní zprávy v bulváru. Především však ukazuje odpudivý morální obraz kliky, která ve své bezpodmínečné touze po moci vedla dokonce kampaň proti vlastní straně.
Kurzův odkaz zůstává zklamáním i po obsahové stránce. Jako ministr zahraničí byl poměrně úspěšný. Jakmile se však sám postavil do čela vlády, mylně se domníval, že dokáže populistickou FPÖ zkrotit. Koalice trvala jen rok a půl, byla poznamenána aférami a přivedla republiku s aférou Ibiza do největší krize za poslední desetiletí. Mnohé z jeho reforem byly dílčí nebo legislativně nedostatečné, takže je Ústavní soud zrušil.
Kurz neprojevil žádnou sebereflexi
Druhému pokusu se Zelenými dominoval boj proti koronaviru, který sice byl úspěšný, ale odhalil další kancléřovu slabinu. Vždy hodně dbal na veřejné mínění a několikrát vyhlásil konec pandemie, zatímco vyhlášení lockdownů nebo dalších omezení přenechal jiným. Často tak vznikal rozporuplný obraz. Kurzův první zelený ministr zdravotnictví v rozčilení rezignoval a prohlásil, že se cítí nechán na holičkách.
Je to přesně týden, co tato vláda představila svůj největší projekt, ekologicko-sociální daňovou reformu. Ačkoli zavádí daň z CO2, která je nesporně důležitá, legislativní balíček jako celek však není příliš ambiciózní. V jedné z mála zemí Evropské unie, kde emise v posledních třiceti letech spíše rostly, než klesaly, by bylo potřeba jednat daleko razantněji.
Nicméně dohoda o dani z CO2 je pro Zelené úspěchem. Její záchrana pravděpodobně přinutila stranu k tomu, aby nepoložila celou koalici a požadovala tak pouze Kurzovo odstoupení. ÖVP to nejprve kategoricky odmítala, v sobotu se ale konečně vzpamatovala. Svým odchodem otevírá kancléř cestu k rychlému ukončení vládní krize; země se prozatím vyhne třetím parlamentním volbám během pouhých čtyř let.
To je pozitivní, ale teprve se ukáže, jak bude koalice, již tak poznamenaná obsahovými rozdíly, po těchto turbulencích fungovat. Kurz v sobotu večer ve svém prohlášení neprojevil žádnou sebereflexi a obvinil Zelené, že proti němu vystupují nespravedlivě. Nadále povede stranu a parlamentní frakci a budoucí kancléř Alexander Schallenberg je jeho blízkým důvěrníkem. Kurz tak zatím zůstává tahounem konzervativců. Pro Zelené, kteří si z boje proti korupci udělali vedle environmentální politiky druhou značku, to znamená výzvu.
Koaliční partneři docházejí
Nicméně návrat Kurze do vlády nebo dokonce do jejího čela, v který nyní on a jeho věrní doufají, se zdá být velmi nereálný. Pokud bude obviněn, bude trvat roky, než se obvinění proti němu objasní. A i když v příštích volbách ÖVP vyhraje, nepodaří se mu najít koaličního partnera. Posledních několik dní to ukázalo. Kurz se již do úřadu spolkového kancléře nevrátí.


















