Katrin Glatz-Brubakková z Lékařů bez hranic zná traumata nejmladších. Novináři berlínského deníku Tagesspiegel se s dětskou psycholožkou potkali v uprchlickém táboře Moria na egejském ostrově Lesbos.
Ulici k uprchlickému táboru Moria lemuje fronta matek a otců s plačícími dětmi na klíně. Němečtí Lékaři bez hranic se sídlem v Berlíně provozují na ostrově Lesbos v Egejském moři v bezprostřední blízkosti Turecka dětskou kliniku, která se záměrně nachází mimo přeplněné improvizované stanové tábory, kde je pro každého dobře dostupná. Areál je oplocený, péče je poskytována v kontejnerech.
Katrin Glatz-Brubakková pochází z Norska, 49letá žena ale mluví i německy, její matka pochází z Braunschweigu. Zavírá dveře ošetřovny s dětskými hračkami, situaci v přeplněném táboře zná důvěrně: přežívání v látkových stanech, v chaosu, bez řádu, v ustavičných sporech, násilí a o hladu. U ní v místnosti panuje klid.
Annette Kögelová s jedinou dětskou klinickou psycholožkou pro potenciálně 4.000 traumatizovaných dětí a mladistvých v „hororovém“ táboře s 13.000 obyvateli mluvila. Zařízení bylo původně koncipováno pro 3.000 osob. Několik hodin po návratu lékařky vypukl v táboře Moria požár a vypukly nepokoje, aktualizace rozhovoru proběhly po telefonu.
Tagesspiegel: Paní Glatz-Brubakková, čím trpí vaši mladí pacienti?
Katrin Glatz-Brubakková: Než přijdou děti a mladiství do tábora, zažili kvůli válce a útěku často již několik traumat. Zdejší životní podmínky je ještě zesilují. Setkávám se zde s úplně malými dětmi, až dvouletými, které se samy koušou nebo si vytrhávají vlasy, protože jsou tak traumatizované, že už ani nevědí, co se sebou a svými pocity mají dělat. Jsou děti, které se chovají naprosto neregulovaně. Některé bijí hlavou o zeď.
Děti zde vidí dospělé propadat panice, vidí je zoufale pobíhat kolem a to jim připomíná válku. Svým rodičům vyčítají: uprchli jsme z války, proč jste mě zase do války přivedli? Požár s jednou mrtvou a několika zraněnými nejistotu ještě posílil, nyní někteří z našich pacientů spí raději přímo na ulici než v táboře, takový mají strach.
Děti prožívají retraumatizace, vracejí se jim hrozné zkušenosti a odehrávají se před nimi jako film. Ustavičně mluvím s mladistvými, kteří se pálí cigaretami, nebo se řežou nožem. K pokusům o sebevraždu zde bohužel dochází už mezi mladistvými. Když mi vypráví své příběhy, vidím, slyším a cítím jejich utrpení.
Tagesspiegel: Blíží se zima, vše bude ještě těžší. Koberce, umělohmotné plachty a vlněné deky byly minulý rok zasněžené.
Glatz-Brubakková: Často pak samozřejmě ošetřujeme pacienty s podchlazením, infekčními chorobami, i s řeznými ranami nebo s kožními chorobami. Jednou zemřela babička se svým vnoučkem, protože se pokoušeli vymrzlý stan zahřát ohněm.
Tagesspiegel: V kempu mi matky řekly, že navzdory pronásledování, například v Demokratické republice Kongo, litují, že odešly z domova. Sliby převaděčů však zněly lákavě a všichni rodičové si přejí lepší budoucnost pro své děti.
Glatz-Brubakková: Ano, to slyšíme neustále. Lidé ale uprchli proto, že museli. Buď proto, že životní podmínky byly tak strašné, nebo byl přímo ohrožen jejich život, nebo že byly jejich děti těžce nemocné a oni potřebovali pomoc. Mnozí dokonce říkají, že by raději rychle zemřeli výbuchem bomby, než aby zde pomalu umírali. Zdejší podmínky jsou totiž úděsně špatné.
Tagesspiegel: I zde v táboře Moria se často mluví o sexuálním násilí, nejen vůči dospělým, ale i znásilňování dívek a hochů, dokonce i pohraničníky a převaděči. Setkala jste se obdobnými případy i během vašich terapií?
Glatz-Brubakková: Ano, existuje to, víme, že se to děje. Nemáme však bohužel žádná exaktní data. Některým rodičům je i nepříjemné o tom mluvit, nebo mají strach takové případy nahlásit.
Tagesspiegel: Různé kultury mají různá tabu.
Glatz-Brubakková: Samozřejmě není mnoho našich pacientů zvyklých chodit k psychologovi, tak jako třeba my. Ale všechny matky a otcové si dělají starost o své děti. Když vidí, že děti nemohou spát, když nejí, když už nemluví a nehrají si, když je pronásledují noční můry, přijdou k nám, protože my chceme pro jejich děti to nejlepší. Tak to je, bez ohledu na to, odkud přicházejí.
Tagesspiegel: V bývalém vojenském prostoru – s dírami v plotu – žije také kolem 1.000 nezletilých uprchlíků a migrantů bez doprovodu, kteří jsou na cestě sami nebo třeba se starším bratrancem. Někteří byli vysláni rodiči vůli pozdějšímu sloučení rodin. Jak se daří těmto mladým pacientům?
Glatz-Brubakková: Nezletilí bez doprovodu jsou samozřejmě všemu vystaveni ještě více. Čelí velkému riziku, že budou cestou zneužiti. A jsou silněji vystaveni traumatizujícím zážitkům, protože nemají žádné dospělé, kteří by jim vysvětlili, co se děje a samozřejmě nemají ani zde v táboře někoho, za kým by mohli jít, když jsou neklidní, smutní nebo potřebují útěchu. Z tohoto pohledu jsou vystaveni riziku, že utrpí psychické poruchy, ještě více než jiné děti.
Mnohé z nich máme také u sebe, jejich symptomy jsou ale více či méně stejné, jako u ostatních dětí a mladistvých. Jsou však zesíleny, protože uprchlíci nebo migranti tuto sociální podporu, kterou by normálně dostali od rodičů, nemají. Přitom potřebují někoho, kdo se o ně postará, místo aby zažívali pocit ustavičného ohrožení a nebezpečí.
Tagesspiegel: Kde pro tuto těžkou úlohu v kempu Moria sama čerpáte sílu?
Glatz-Brubakková: Zdejší práce mi osobně také hodně dává, protože zde potkávám hodně silných lidí, kteří čerpají sami ze sebe. Když se například nějakou dobu setkávám s dítětem a po čase už není tak úzkostné a dokáže se opět smát a hrát si, je krásný pocit vidět, jak lze jeho potenciál, který tu dříve kvůli okolnostem nebyl, opět napravit. Navíc mé nasazení na ostrově Lesbos podporují přátelé. Někteří sami přijeli, poté co slyšeli, že potřeba pomoci je veliká a ano, setkávám se pouze s pozitivními ohlasy. Když se potom, zpátky v Trondheimu, bavím s lidmi a jdeme do hloubky, samozřejmě také cítím, že se mě to hodně dotýká a dojde i na slzy.
Tagesspiegel: Zde, v největším uprchlickém táboře Evropy, dávají řecké úřady k dispozici právě dva lékaře. Vy, paní Glatz-Brubakková, jste díky své humanitární organizaci zřejmě jediná klinická dětská psycholožka. Lékaři bez hranic mají v kempu Moria pravidelně dva lékaře a šest zdravotních sester. Jak přesně s dětmi pracujete?
Glatz-Brubakková: Ano, jsem jediná dětská psycholožka pro zhruba 4.000 dětí v táboře, ale moji kolegové mi také pomáhají, v naší klinice pracují ještě tři psychologové. Máme i dvě chůvy, těhotné ženy mohou rodit v nemocnici. Za nelidských podmínek a v těsném prostoru tu žijí lidé několika desítek nejrůznějších národností – od Lékařů bez hranic máme k dispozici zhruba třináct překladatelů a tlumočníků.
Nejdůležitější je dát dětem prostor, kde se budou cítit bezpečně. Ve kterém si mohou hrát, protože hra nabízí z terapeutického pohledu tři věci: děti mohou zapomenout na svět venku a na chvíli se uvolnit. Mohou se vyvíjet a učit. A mohou zpracovávat svá traumata, když například zlá zvířata ubližují milým zvířatům – tak mě vpustí do jejich myšlenkového světa.
Tagesspiegel: Jak dlouho již jste na ostrově v kempu Moria? Neustále se vracíte…
Glatz-Brubakková: Jsem zde od 1. června, takže čtyři měsíce. Ale jsem na Lesbu již posedmé. Poprvé jsem přijela v srpnu 2015 a zažila jsem celý vývoj uprchlické situace. Na prvních šest výjezdů jsem si vzala dovolenou, abych zde mohla pracovat. Pro mě je zdejší nasazení závazkem. V tom smyslu, že jsem měla obrovské štěstí a narodila se v Norsku, se silnými rodiči. Dostala jsem vše, abych mohla vést dobrý život a cítím povinnost něco z toho vrátit.
V Norsku pracuji na Trondheimské univerzitě a vyučuji klinickou dětskou psychologii. Nyní jsem vyslána Lékaři bez hranic a univerzita mě uvolnila. Dostávám zhruba čtvrtinu platu, než bych měla doma, ale na tom mi skutečně nezáleží. Jsme tu všichni proto, že nám to není lhostejné a vidíme utrpení, na které je zkrátka nutné reagovat.
Tagesspiegel: Řecký vedoucí tábora to vzdal. Co byste si přála, aby se zdejší podmínky zlepšily?
Glatz-Brubakková: Bez ohledu na to, co tu děláme, je to jen malá náplast na obrovskou jizvu. Můžeme pomoct každému jednotlivci, můžeme podporovat, můžeme těm, kteří to obzvlášť potřebují, pomoci bydlet jinde. Mohu nabízet terapii, ale je to pořád málo. Jedná se o politický problém a musí být řešen politicky.
Tagesspiegel: Mnoho lidí v Německu varuje čtyři roky po uprchlické a migrační krizi, že nemůžeme pomoct všem, že nemůžeme přijmout celý svět. Řekové na ostrově říkají, že se všemi těmi miliardami eur uprchlické pomoci by se v zemích původu daly vybudovat takové životní podmínky, že by lidé už nepotřebovali utíkat.
Glatz-Brubakková: To by bylo hezké. Ale tak to není. A pokud to nedokážeme, budou lidé tady a otázkou pro Lékaře bez hranic a pro mě není, jak toho dosáhnout, nebo která země kolik migrantů přijme, nebo kam mají jít, ale především aby teď, když už jsou zde, měli takové podmínky, které nejsou škodlivé. Pro děti, které žijí v táboře Moria, jsou opravdu škodlivé, každým dnem, který zde stráví, jsou nemocnější. Musíme jim nabídnout podmínky, které vše ještě nezhoršují a musí existovat lékařská a psychologická pomoc pro všechny, kteří ji potřebují. Musíme umět nabídnout strukturu, předvídatelnost, bezpečí a spolehlivost – to potřebují traumatizovaní ke své stabilizaci.
Tagesspiegel: Máte pocit, že chce EU takovými poměry migranty odradit?
Glatz-Brubakková: Nevím, co je motivací EU, my jsme lékařská organizace a na to se také zaměřujeme. Ale že musí nastat změna, to je zcela jasné.
Veškeré články o uprchlické krizi najdete přehledně ve zvláštní rubrice.
Německá pobočka mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic (Ärzte ohne Grenzen/Médecins Sans Frontières, MSF) má hlavní sídlo v Berlíně. V současné době je po celém světě na humanitárních misích nasazeno 126 německých lékařů, chův, pečovatelského personálu a logistických pracovníků. Pomáhají v zemích, jako je Afghánistán, Bangladéš, Bělorusko, Kamerun, Indie, Indonésie, Jordánsko, Keňa, Libanon, Malawi, Mexiko, Myanmar, palestinské autonomní oblasti, Filipíny, Sýrie, Tádžikistán, Tunisko, Venezuela nebo Jemen. Českou pobočku Lékařů bez hranic můžete podpořit zde.
