S naší společností to vypadá špatně. Co s tím ale může jednotlivec udělat? Tipy z filosofické lékárničky filosofky Ariadne von Schirachové. Rozhovor pro nedělní přílohu švýcarského deníku Neue Zürcher Zeitung připravila Katharina Bracherová.
NZZ am Sonntag: Ve své knize píšete, že máme vše, ale přesto jsme nešťastní. Spatřujete v tom příznak psychózy. Všichni jsme psychicky nemocní. To je tvrdý nález. Jak jste na to přišla?
Ariadne von Schirachová: Všude kam pohlédneme, se zdá, že je svět vykolejený. Populismus, klimatická změna a globální migrační toky naráží na ztrátu sociálních závazků a na neustále silnější vzdalování se osobních světů. Diagnóza psychotického stavu umožňuje, abychom tyto na první pohled tak rozdílné fenomény popsali jednou ústřední metaforou.
NZZ: Co přesně znamená „psychotický“?
Von Schirachová: Psychóza je dušení nemoc, v jejímž středu se nachází obsáhlá ztráta smyslu pro realitu. Během tohoto temporálně vnitřního výjimečného stavu se rozpustí hranice mezi vlastním Já a Světem, čímž se jeví vlastní identita stejně nestabilní jako i absolutní. Psychotická osoba tedy už neví, kdo je, ani co vlastně chce a nemůže se tedy nadále chovat přiměřeně. To by se právě dalo říct i o naší společnosti, která má rovněž stále větší problém se chovat rozumně, přiměřeně a předvídavě, tedy reálně a vědoma si následků přijmout zodpovědnost za naši společnou budoucnost – to sahá od klimatické politiky přes nakládání s uprchlíky až po chybějící péči o děti.
NZZ: Ve své knize se zabýváte otázkou, proč se tak dlouho drží nepravdivé informace.
Von Schirachová: Nová slova jako „fake news“ nebo „postfaktický“ svědčí o fundamentální pochybnosti o společné objektivní skutečnosti, stejně jako na jejím mediálním zprostředkování. Co a komu mohu ještě dnes věřit? V současné době přebíjí jedna zpráva druhou, rychle vzkypí zloba a stejně rychle zase přejde. Zároveň se stále více šíří bludy.
NZZ: Máte na mysli spiklenecké teorie?
Von Schirachová: Také, ano. Přičemž přítomnost spiknutí ani není nutná. Slovem bludy mám na mysli pomatené soukromé ideologie až k nenávistnému očerňování, které se šíří především v sociálních sítích. Vzpomeňme si jen na odpůrce očkování, argumentující zfalšovanými studiemi, nebo na lidi věřící, že Země je ve skutečnosti plochá. Tito lidé zatahují kolektivně sdílenou realitu do pochybností. A nedůvěřují informacím etablovaných médií. K tomu přichází nárůst paralelních společností.
NZZ: Jakých paralelních společností?
Von Schirachová: To je široké pole. Pokud fotografujete svoje jídlo, nebo ustavičně něco objednáváte na internetu, také nejste nutně součástí davu. Ale paralelní společnosti nejsou jen trendy bubliny, ale jsou i součástí společnosti, které zpochybňují demokratické základy otevřené společnosti. Za výsledek této kolektivní krize identity můžeme považovat i nacionalistické a populistické tendence.
NZZ: Nesvědčí nárůst nacionalismu právě o opaku krize identity?
Von Schirachová: Naopak: krize identity se projevuje právě sílícím nacionalismem a populismem – spolu s pohrdáním jinakostí. Když kolísají základy obecných hodnot, posiluje fundamentalismus. Liberální slib „pokud se dost snažíš, budeš odměněn“ už netáhne. Prarodiče ještě přemýšleli o tom, kde postaví dům. Pro rodiče už otázka zněla: kde si koupíme byt? Ale mladí se místo toho ptají: mám ještě vůbec na nájem?
NZZ: To je přece černé vidění. Lidstvu se daří celkově lépe. Zlepšilo se vzdělání, zdravotní péče, blahobyt všeobecně vzrostl.
Von Schirachová: V r. 2017 Němci v jenom průzkumu odpověděli, že jsou se svým životem spokojeni jako nikdy. Žijeme – to se samozřejmě týká i Švýcarska – v jedné z nejbohatších a nejbezpečnějších zemí světa. A přesto v Evropě pozorujeme nárůst nacionalismu, přesto mají mladí strach, že už na ně nezbude, přesto se lidé cítí osaměle. Jak je to možné? Tyto protiklady mě přivedly k metafoře o psychotické společnosti, protože krize o kterou jde, je krizí vnitřní, krizí slůvka „proč?“.
NZZ: To musíte vysvětlit.
Von Schirachová: Zdá se, že už nevíme, jak spolu máme vycházet. Místo toho se zvětšují společenské protiklady: chudí proti bohatým, mladí proti starým, domácí proti cizincům. Zároveň se i promíchává vše se vším, práce a volný čas, soukromé a veřejné jsou od sebe stále více nerozeznatelné. Tato nestabilní totalita je ústředním aspektem psychotického kontinua.
NZZ: Nestabilita a znejistění nejsou žádnými novými fenomény. Necítili se lidé ve věku industrializace stejně tak nejistí? Nebo nebyli ohroženi stejně světovými válkami a hospodářskou depresí?
Von Schirachová: Technické a komunikační inovace vyvolávají vždy strach. Nové je, že jsme dnes opravdu globálně propojeni. Digitalizace s sebou přináší mnoho efektů, jedním z nich je, že jsme stále těsněji konfrontováni s následky našeho jednání. To se netýká jen znečištěných oceánů nebo dodávek zbraní, které na opačné straně planety skutečně zabíjí lidi, ale i vědomí toho, jak jsou předměty naší denní potřeby vyráběny: moje džíny byly například ušity v Bangladéši a následně zabaleny v jiné zemi. Přitom si myslím, že digitalizace negeneruje naši globální solidaritu, jen ji zviditelňuje. Tento nezamítnutelný apel jiných – vykořisťované přírody, válečných obětí, špatně placených švadlen levných džín – je dalším ústředním bodem kolektivní krize identity.
NZZ: Předpokládejme, že je vaše diagnóza správná a společnost je psychicky nemocná. Byla někdy zdravá?
Von Schirachová: Jak už jsem zmínila: všem se vlastně vede dobře. A mnozí jsou se svým životem také spokojeni. Musím vždy myslet na nepostradatelnou knihu Hanse Roslinga „Factfulness“. V hlavách se nám právě odehrává krize, která se mimo jiné projevuje tím, že nám to, co už dávno máme, nestačí. Ale otevřená demokratická společnost je každodenní vědomou volbou a budováním – každým z jednotlivců.
NZZ: Ve své knize si stěžujete na náš ekonomikou poháněný obraz světa. Jde v podstatě o kritiku kapitalismu?
Von Schirachová: Nekritizuji kapitalismus, ale jeho krizové projevy. Sociolog Niklas Luhmann popsal společnost jako spolupůsobení různých systémů – od zdravotního systému přes vzdělávací systém po novinářský systém atd. Krize nastává, když jeden subsystém začne korumpovat všechny ostatní subsystémy. U nás roste ekonomická sféra, což neznamená nic jiného, než že jsou hodnoty jako péče o ostatní, samostatné myšlení nebo pravda, nahrazeny hodnotami jako efektivita, vypočitatelnost nebo srovnatelnost. V konečném důsledku jde v ekonomickém subsystému pouze o zisk. To je zcela v pořádku, pokud obchodujete. Ale je to čiré bláznovství, pokud se s očekáváním zisku pokoušíte vést školu nebo hospic.
NZZ: Pokud je někdo psychotický, nemůže už správně používat svou mysl. Kde spatřujete tuto nekompetenci ve společnosti? Přece jen máme v právních státech vlády, parlamenty a soudy, které rozhodují za nás.
Von Schirachová: Politici se už sotva zabývají obsahem, důležitější jsou tržní průzkumy: co chtějí voliči? Právě chtějí zelenou politiku, jak ukázaly volby do Evropského parlamentu. Ale ačkoliv ještě demokratický proces funguje, je všeobecný odklon od kontinuálních politických pozic ve prospěch udržení moci jedním z důvodů, proč se stále více a více lidí méně cítí „těmi nahoře“ bráno vážně nebo reprezentováno. Kdo je otevřen všemu, není úplně normální, to platí i pro politiky.
NZZ: Liberální slib mimo jiné říká, že všichni můžete žít svou neomezenou individualitu. Narazili jsme na její hranice?
Von Schirachová: Akciová společnost „já“ vězí v krizi. A to se netýká jen těžkostí a nalezením slušné práce. Přeindividualizaci drží při životě už jen konzumní kultura. Superjedinečný je jen jiné slovo pro superosamělý. Pro samou konkurenci a vyhranění jsme jaksi zapomněli, že nás lidi více spojuje, než rozděluje. Znáte pojem „sněhová vločka“?
NZZ: Každá sněhová vločka je jedinečná, a stejně jedinečný je i člověk?
Von Schirachová: Každý z nás je jedinečný, a přesto jsme všichni příslušníci jednoho druhu. To jsou tak paradoxní pravdy, že nám pro ně v těchto bezduchých časech téměř chybí prostor pro uvědomění. Ale u sněhových vloček jde především o citlivost. Generace snowflakes vztahuje vše na sebe a cítí se všemi odlišnými názory osobně napadena – vzpomeňme si jen na absurdní výrůstky politické korektnosti! Ale tato nová citlivost, jak směšná se může zdát, je zároveň ozvěnou stále hlasitějšího mluvení jiných. Protože když se ptáme po příčinách krize, neobejdeme se bez ignorantského a jednostranného světonázoru Západu. Od Platóna jsme – a tím myslím země, které jsou spojeny antickou, křesťanskou a koloniální minulostí – postavili možné před potřebné a kontrolu života před jeho respektováním. Naše nátura pohrdá zvířaty a jinými kulturami, našimi těly, našimi pocity a naší vlastní duší. A tato „jinakost“ se teď ozývá.
NZZ: Zpět k sněhové vločce. Proč by si neměl transsexuál stěžovat na diskriminaci?
Von Schirachová: Jsem absolutně pro stěžování si. Je už opravdu načase, aby naše kultura akceptovala, reprezentovala a především měnila životní zkušenosti konkrétních lidí. Týká se to také devalvace ženských životních zkušeností, od „pink tax“ až po skutečnost, že ženy v Německu stále ještě vydělávají o 20 % méně než muži. U sněhové vločky mě zajímá ambivalence, tedy na jedné straně povědomí pro vlastní citlivost a na druhé straně přecitlivělá partikularita. Považuji v zásadě za problematické, pokud formujeme identitu jen vnějšími znaky, protože pak se neustále nacházíme v modu vyhranění: „Můj případ je zvláštní, udělal jsem jedinečnou zkušenost, kterou nikdo jiný neudělal a nikdo jí nemůže rozumět.“ Protože ačkoliv máme všichni různé životní zkušenosti, žijeme všichni jeden život. A protože máme všichni duši, můžeme se samozřejmě vcítit do jiných lidí. Třeba nevím, jaké to je vyrůstat jako transsexuál bez práv někde na malé obci. Možná jsem ale sama zažila vyloučení z kolektivu na škole.
NZZ: Předpokládáte u všech lidí racionální jednání a schopnost empatie. Nemáte o lidech moc optimistickou představu?
Von Schirachová: Není spíš vaše moc pesimistická? Už mám opravdu po krk lidí, kteří všude vidí idioty. Obzvlášť v žurnalistice se často objevuje postoj, jak je svět komplexní a vše je složité, jak jen to máme vysvětlit hlupákům?
NZZ: Mají novináři špatnou představu o svém publiku?
Von Schirachová: Nepaušalizovala bych to. Ale v rozhovorech se mě často ptají, co se děje s těmi hloupými. Jestli vůbec mohou mé myšlenky pochopit. Neznám je, ty takzvané hlupáky. Setkávám se vždy jen s lidmi, s kterými se dá mluvit, kteří mají vlastní názor a pokládají otázky, pokud něčemu nerozumí.
Nový pohled, který naslouchá a přijímá, místo aby hleděl jen na své vlastní výhody, pak propůjčuje i tomu, co vidí, nový význam.
NZZ: A co s těmi, kteří už nechtějí mluvit?
Von Schirachová: Vyjednávání je duší demokracie. Vzhledem k obsáhlé společenské krizi a nárůstu populistických sil nastal čas pro kontinentální sebereflexi. Na jednu stranu nesmíme přestat vyhledávat rozhovory, na druhé straně existují věci, o kterých minimálně zde nelze diskutovat – to je ústava, lidská práva, fyzické a duševní sebeurčení.
NZZ: Potřebujeme nové hodnoty?
Von Schirachová: Hodnoty už máme. A slova. A demokratické a kulturní instituce. Nepotřebujeme jiný svět, ale jiné vědomí toho, co tu už je. Léčba tkví v nalézání nového smyslu prostřednictvím integrace vytěsněné odlišnosti. Takže jak chceme v budoucnu nakládat s přírodou, s jinými kulturami, s naší vlastní zranitelností?
NZZ: K překonání psychózy doporučujete v každodenním životě „poetickou praxi“. To zní příliš odtržené od života. Co tím přesně myslíte?
Von Schirachová: Posuzovat celý život podle toho, jak z něj urvat co největší zisk, to je podle mě odtržené od života. Oproti tomu je návrat k realitě života poetickým aktem, protože tím přistupujeme na dialog s okolním světem a s ostatními lidmi. Nový pohled, který naslouchá a přijímá, místo aby hleděl jen na své vlastní výhody, pak propůjčuje i tomu, co vidí, nový význam. Známe to z romantické lásky, která opět vše začaruje a naplňuje smyslem. Všechny možné aspekty života si ale mohu znovu přivlastnit i bez partnera a tak například udělat z města své město. Nebo z cizince někoho, koho mám ráda.
NZZ: Jaké filosofické metody byste pro každodenní život ještě doporučila?
Von Schirachová: Užitečné je umění změny perspektivy. Když například slyšíme o někom, kdo dosáhl něčeho, o čem také sami sníme, můžeme, místo abychom mu to nepřáli, říct: To udělám také.“ Taková pozitivní závist nám pomůže zjistit, kam vlastně chceme směřovat. Velmi starým filosofickým trikem je i setkání se smrtí. Když svůj život posuzujeme od konce, znovu si uvědomíme, co je opravdu důležité a co bychom nechtěli zmeškat.
NZZ: Musíme naše jednání v každém okamžiku posuzovat skrze vlastní smrtelnost? Pak bych zřejmě už nechtěla jediný den pracovat. Jak to mám vysvětlit šéfovi?
Von Schirachová: Na Západě máme sklon náš život třídit do šuplíků, soukromé a pracovní zůstává například i přes pozdně moderní promíchávání stále ještě oddělené. V klasické čínské kultuře místo toho platilo: vše, co se mi děje, je můj život. Setřiďte si vše, co se vám během dne stalo – setkání, myšlenky, pocity, vzpomínky, sny. To je skutečně váš život. Jsme schopni mezi těmito různými rovinami přepínat. A při tom nejen složitost našeho vnitřního světa vydržet, ale dokonce z něj i získávat poznání.
NZZ: Jak se člověk stane filosofem?
Von Schirachová: Filosofka je pro mě titul, který by měl být v nejlepším případě udělován posmrtně. Studovala jsem filosofii, sociologii a psychologii a mám radost, že mohu v těchto oborech také pracovat.
40letá Ariadne von Schirachová je dcerou německého otce a švýcarské matky. V mládí navštěvovala bavorskou obecní školu, kde odmítala výuku náboženství, místo toho se vzdělávala v etice a tak nalezla cestu k filosofii. Studovala filosofii, sociologii a psychologii na Univerzitě Maximilana Ludwiga v Mnichově, na Svobodné univerzitě a Humboldtově univerzitě v Berlíně. Dnes je docentkou na Univerzitě umění v Berlíně, na Vysoké škole výtvarných umění v Hamburku a Dunajské univerzitě v Kremsu. Je také autorkou několika bestsellerů. Její nejnovější kniha se jmenuje „Psychotická společnost. Jak překonat strach a bezmoc“ („Die psychotische Gesellschaft. Wie wir Angst und Ohnmacht überwinden„, nakl. Klett-Cotta, 260 stran, 2019).
