23. června 2016 se ve Velké Británii uskutečnilo hlasování o setrvání země v Evropské unii. Jak dopadlo, všichni víme. Nyní rostou podobné tendence i u nás. Má brexit něco společného s nárůstem populismu v Evropě a USA, nebo se jedná o zcela samostatný jev?
Ihned po oznámení výsledku britského referenda získala velký zájem petice, která požadovala opakování referenda, pokud bude volební účast nižší než 75 % a pro jednu z možností se vysloví méně než 60 % lidí. Obě podmínky byly naplněny, neboť volební účast dosáhla 72,2 % a referendum skončilo těsným výsledkem 51,9 % voličů pro vystoupení. Petici do 10. července podepsalo více než 4 milionů Britů. Kvůli obrovskému zájmu se jí 5. září zabýval i britský parlament, jehož rozprava trvala přes 3 hodiny, její požadavek však nakonec neuznal. Referendum tedy vstoupilo v platnost.
O ekonomických i politických důsledcích brexitu již byly popsány stohy papíru a mají vesměs jedno společné: ani Velká Británie, ani Evropská unie, si nepřilepší. Naopak. Přes velmi rychlé vystřízlivění Britů z brexitu, vlně nárůstu sympatií k evropskému projektu v západní Evropě, cítí se východní Evropa britským krokem naopak povzbuzena. Dalo by se tedy předpokládat, že ve východoevropském a britském euroskepticismu nalezneme i nějaké společné jmenovatele.
Seznamte se s pohledem tří odborníků – historika, germanisty a filosofa – a posuďte sami.
Britský historik Brendan Simms z Univerzity v Cambridge již v r. 2015 v rozhvoru pro Basilejské noviny diagnostikoval malý nezájem Britů na prohloubení dalšího svazku s Evropskou unií, protože to „nemají vůbec zapotřebí“. Evropa je řešením problému, který Británie na rozdíl od zemí kontinentu nikdy neměla. Zatímco Británie po staletí neutrpěla žádnou vojenskou porážku, na evropském kontinentu byly téměř všechny země s výjimkou Švýcarska v nejrůznějších válkách poraženy nebo obsazeny, staly se oběťmi nebo pachateli. Po 2. světové válce se na kontinentu oprávněně prosadil názor, že s národní politikou už takto nelze pokračovat. Britové Evropu nepotřebují. To spíš Evropa potřebuje Británii.
Britský germanista Nicholas Boyle, taktéž z Univerzity v Cambridge, vysvětluje brexit jako výsledek krize britské identity, která vznikla, protože nedošlo k žádnému vypořádání s minulostí. Identita se zakládala na anglickém nacionalismu a na konceptech tzv. „britischness“ (britství) a „british exceptionalism“ (britské výjimečnosti), které zase byly živeny imperialistickou představou britské světové říše. Těmito konstrukty Angličané přesvědčili další národy na britských ostrovech, Velšany, Skoty a Iry, případně Severoiry, aby se podíleli na výstavbě britské světové říše. Nezpracované trauma jejího zániku vyvolalo „anglickou psychózu“, narcistní poruchu. Rozhodnutí „leave“ (opustit) bylo formováno doznívající představou výjimečnosti a nostalgií po globální roli Anglie. Na tomto základě je globalizace Spojeného království a navázání na koncept Společenství národů prodáváno jako alternativa k Evropské unii.
Britský filosof Raymond Geuss, opět z Univerzity v Cambridge, si výsledek referenda o brexitu vysvětluje jako „výbuch vzteku“ znevýhodněných lidí, především z deindustrializací postižených oblastí Anglie. Zastáncům opuštění Unie se povedlo udělat z EU strůjce všeho zla a bídy této skupiny. Dalším faktorem bylo hmatatelné nepřátelství proti cizincům, které vypuklo jako euroskeptická nálada poté, co se Evropská unie projevila jako neschopná zvládnout uprchlickou krizi.
S použitím zdrojů německé Wikipedie.
