Občanské svobody si lze uvědomit teprve tam, kde jim vzdělání, sociální stát a blahobyt připraví živnou půdu. Úvahu o podmínkách liberální demokracie napsal pro Neue Zürcher Zeitung Alexander Görlach. Článek vyšel již v roce 2017, ale od té doby na své aktuálnosti ještě získal.
Zdá se, že se Západ ocitl pokraji zhroucení: po sedmdesáti letech hegemonie se na mnoha místech zvedá zásadní odpor proti občanským a sociálním svobodám, které přinesl: toleranci k náboženským menšinám, rovnosti mužů a žen, svobodě slova a otevřenosti vůči rozmanitosti možných způsobů života. Pokud jde o vztahy mezi národy, od USA po Katalánsko je nyní opět aktuální heslo „já na prvním místě“. Kosmopolitní myšlení, které chápe politiku jako řešení globálních problémů, upadlo v nemilost.
Alexander Görlach v rozhovoru s Danielem Ziblattem: „Vracíme se do světa před rokem 1945“
Na velké jeviště politiky se vrací přebujelé ego: zdůrazňování vlastního já a současné znevažování druhého. Západní model – liberální, sekulární demokracie – funguje přesně opačně: je to demokracie, která společné dobro definuje z pohledu menšin. Je to společenství, které usiluje o účast a blahobyt co největšího počtu lidí. Tento řád nakonec uskutečňuje utopii rovnosti, svobody a bratrství moderní revoluční doby tím, že spojuje politické metriky s ekonomickými a s metrikami sociálního státu.
Blahobyt jako základ
Liberální demokracie existuje pouze tam, kde jsou školy a univerzity otevřené pro všechny. Existuje pouze tam, kde jsou zmírňovány sociální excesy a minimalizovány dopady životních osudů: podpora v nezaměstnanosti, úrazové pojištění, zdravotní péče, důchody – a to pro všechny. Liberální demokracie nespadla z nebe, je výsledkem rovných životních podmínek pro ty, kdo jsou jejími členy. Středostavovské západní společnosti jsou její dokonalou živnou půdou. Tam – abychom parafrázovali Brechta – kde je dost jídla, je čas přemýšlet o morálce.
Pokud střední třída přestane růst, pokud její úspory přestanou přinášet úroky, pokud se ztíží přístup ke vzdělání, přestane věřit v liberální demokracii.
Občanské svobody vystupují do popředí pouze tam, kde jim vzdělání, sociální stát a prosperita poskytují živnou půdu. Proto USA po skončení druhé světové války začaly nejprve podporovat projekty hospodářské spolupráce v Evropě i v tichomořském regionu, které pokud možno ignorovaly rozdíly z minulosti. Ochota nechat se strhnout demagogickou rétorikou se snižuje až po dosažení určité úrovně prosperity. To vysvětluje, proč Čínská lidová republika utahuje otěže ve chvíli, kdy se v zemi postupně etabluje dobře situovaná střední třída. V Pekingu se poučili z lekcí, které učinily Západ velkým.
Dokonce ani v evropských zemích a v USA, tedy v zemích, které tvoří takzvaný západní svět, liberální model ještě nebojuje proti diktátorským autokratům a režimům jedné strany, ale proti vnímanému oddělení ekonomické a politické participace. Pokud střední třída přestane růst, pokud její úspory přestanou přinášet úroky, pokud se ztíží přístup ke vzdělání, přestane věřit v liberální demokracii.
Proto téměř všechny země západního světa opět volají po silném vůdci. A to je také důvod, proč jsou menšiny, jako jsou muslimové, démonizovány, vplétány do scénářů strachu a prohlašovány za příčinu současného i budoucího neštěstí. Například v Německu příznivci AfD a Pegidy v průzkumech tvrdí, že se jim dnes ekonomicky daří dobře, ale obávají se, že budoucnost bude, tváří v tvář masové imigraci muslimů, vypadat chmurně.
Požehnání a prokletí globalizovaného světa
Možnosti politické participace se v době internetu nesmírně rozšířily, nikoli však možnost, za nových poměrů ekonomicky profitovat. Kritika cílí na politický systém, týká se ale finančně-ekonomického systému. V létě 2011 vyvolali britský životopisec Thatcherové Charles Moore a německý novinář Frank Schirrmacher debatu o tom, zda levice neměla ve své kritice finančního kapitalismu přece jen pravdu.
Důsledkem jsou rozevřené nůžky mezi očekáváním a zklamanými nadějemi.
Podle Schirrmachera si konzervativci své hodnoty pouze vypůjčili od finančních liberálů a od té doby marně čekají na dividendy z tohoto úvěru důvěry. Konzervativci, kteří se považovali za vlastenecké kosmopolity, i sociální demokraté, kteří se považovali za internacionalisty, se v důsledku toho, co dnes nese nálepku neoliberalismus, dostali do krize.
Svět globalizovaný Západem v sobě skrývá požehnání i prokletí. Požehnání, protože se díky volnému pohybu lidí a myšlenek stala realitou kosmopolitní vize starověku, ve které jsou všichni lidé spojeni jako sousedé jednoho světa. Prokletí, protože na rozdíl od volně proudícího vědění volně proudící kapitál neposiluje postavení mnoha lidí, ale zvýhodňuje jen několik málo z nich.
Alexander Görlach v rozhovoru s Francisem Fukuyamou: „Liberalismus potřebuje demokracii“
Důsledkem je rozdíl mezi očekáváním a zmařenými nadějemi. Právě toto nové vydání dialektiky osvícenství, dialektiky liberálního světového řádu, se v současnosti rozvíjí. Požehnání a prokletí se v politickém vědomí ještě plně nepřeložilo a nevyrovnalo. To vysvětluje, proč lidé vycházejí do ulic demonstrovat proti uprchlíkům, vlastnícím smartphone, a v důsledku toho volí nacionalistické strany, ale proč nedochází k žádným výrazným protestům, když Panama Papers nebo Paradise Papers odhalí, že nejbohatší lidé světa využívají předností finanční globalizace k tomu, aby popírali společné dobro.
Křesťanský humanismus
Novodobá Evropa nastartovala tuto dialektiku svým zápalem pro osvícenství a rozvoj. Je to Západ sám, kdo může zastavit další extremizaci duchů, které vyvolal. Aby tak mohl učinit, musí se vrátit ke svým zdrojům, ke křesťanskému humanismu, který opět staví do středobodu člověka, jednajícího v zájmu člověka. Podle křesťanské teologie je člověk ústředním bodem spásy. Svět, do kterého se člověk postavil, musí odpovídat jeho proporcím. Musí být schopen jej zažívat a zpracovávat ve vztahu k sobě samému.
Harari: „Dost lidí se domnívá, že začíná zlatý věk totality“
V antickém smyslu to výslovně neznamená, že by obecně vnímal lidi s cizím původem, jazykem nebo náboženstvím jako lidi mimo své proporce. Kosmopolitismus spíše tvrdí, že pravidla světa platí pro všechny lidi stejně, protože všichni jsou si rovni. Všichni dýchají stejný vzduch, všichni pijí stejnou vodu. Prvními kosmopolity, lidmi, kteří sami sebe a své myšlenky nazývali kosmopolitními, byli filosofové Athén a později Říma. Mysleli tím empatický základ našeho myšlení a jednání, abychom v sobě a v tom, co bezprostředně děláme, spatřovali celý svět. Jen tak se v dalším kroku může náš pohled, abstraktně myšleno, zaměřit na svět za hradbami města.
Když posádka Apolla 8 na Štědrý den roku 1968 poprvé odeslala fotografii Země z vesmíru, splnil se sen starých evropských kosmopolitů. Nevypadá tato planeta odtamtud, sub specie aeternitatis, příliš křehce, příliš zranitelně na to, aby lidskou rasu, která ji obývá, rozdělovaly malichernosti jako barva pleti, jazyk a náboženství? Fotografie s názvem „Earthrise“ (Východ Země) inspirovala stejnou měrou mírové i ekologické hnutí.
Izolacionistická hnutí ve všech částech světa dnes opět směřují opačným směrem, do minulosti, kterou lze charakterizovat jako druhý středověk: věk nacionalismu a totalitarismu. Evropanům zvyklým na proměnlivost života se zdá, že návrat k barbarství je nezměnitelný a osudový. Ale není tomu tak. Naopak, musí přejít do bojového a misijního módu a nabídnout všem tvorům to, co jim bylo vždy vlastní: vysledovat v prapůvodním lidském soucítění spojovací linie lidského společenství a převést je do politiky a sociálních otázek. K tomu budeme především potřebovat globální společenskou smlouvu, která ukončí vládu kapitálu, jenž zotročuje lidi a zohavuje jejich duše.
Alexander Görlach se narodil v Ludwigshafenu v Německu a studoval filosofii a politologii na Mnichovské univerzitě. V současnosti působí jako hostující vědec na katedře filosofie New York University (NYU) a je mimořádným profesorem na NYU Gallatin School, kde vyučuje demokratickou teorii. Dále je senior fellow na Carnegie Council for Ethics in International Affairs a spolupracuje s Harvard University na programu „In Defense of Democracy„. Je autorem několika knih, včetně „Homo Empathicus: On Scapegoats, Populists, and Saving Democracy“ (Homo Empathicus: O obětních beráncích, populistech a záchraně demokracie), „Brennpunkt Hongkong: Warum sich in China die Zukunft der freien Welt entscheidet“ (Zaostřeno na Hongkong: Proč se o budoucnosti svobodného světa rozhoduje v Číně) a „Alarmstufe Rot: Wie Chinas aggressive Außenpolitik im Pazifik in einen globalen Krieg führt“ (Bojový poplach: Jak agresivní zahraniční politika Číny v Tichomoří vede ke globální válce). Je zakladatelem a bývalým šéfredaktorem debatního magazínu The European, kde působil od roku 2009 do roku 2016. V lednu 2019 se stal zakládajícím šéfredaktorem nového magazínu Conditiohumana.io, který se věnuje technologiím, umělé inteligenci a etice. Alexander Görlach se zaměřuje na témata jako jsou identita, politika, náboženství a liberální demokracie, a jeho práce má významný dopad na současnou filosofickou a politologickou debatu.
