Německá vláda svým úsporným rozpočtem zatěžuje zejména lidi s nízkými příjmy. Přitom by vyšší daně pro bohaté mohly do státní pokladny lehce přinést 100 miliard eur. Komentář ředitele Německého institutu pro hospodářský výzkum (DIW) Marcela Fratzschera pro týdeník Zeit.
Ve sporu o financování německého spolkového rozpočtu na rok 2024 nyní vláda předložila minimální řešení, které lze označit za neférový kompromis. Na jedné straně spolková vláda prosazuje úsporný program, na druhé straně však zejména lidem s vyššími příjmy poskytuje daňové úlevy. Seznam plánovaných škrtů je sociálně nevyvážený; celkově budou více zatíženi lidé s nízkými příjmy. A budoucí investice do ochrany klimatu, transformace a vzdělávání jsou dále rozmělňovány. Přitom bychom měli dobré řešení, jak by stát mohl lehce mobilizovat potřebné příjmy pro budoucí investice: zdanění vysoce bohatých lidí stejným způsobem, jako to dělají ostatní průmyslové země. Za vysoce majetné osoby jsou v Německu ty, které disponují čistým finančním majetkem ve výši nejméně jednoho milionu eur.
Skutečnost je taková, že málokterá země na světě zdaňuje práci více a bohatství méně než Německo. Tvrzení spolkového ministra financí (Christian Lindner, FDP, pozn. PQ), že Německo je zemí s vysokými daněmi, je částečně pravdivé: zejména lidé se středními a nízkými příjmy platí v mezinárodním srovnání jedny z nejvyšších daní a poplatků ze svých mezd a příjmů. Méně to však platí pro osoby s nejvyššími příjmy. Mnoho jiných zemí, včetně například Francie, zdaňuje osoby s nejvyššími příjmy více. Pokud se podíváme na daňové zatížení osob s vysokými příjmy, zjistíme, že Německo je zemí s nízkým zdaněním.
Německý stát vybere na daních z majetku ročně pouze necelé jedno procento ekonomické produkce, tedy necelých 40 miliard eur. Pro srovnání: USA, Francie a Velká Británie mají třikrát až čtyřikrát vyšší daňové příjmy z bohatství. Pokud by Německo zdanilo soukromý majetek stejně jako tyto tři země, stát by měl každý rok 100 miliard eur dodatečných příjmů. Výpadek 17 miliard eur ve spolkovém rozpočtu je tedy ve srovnání s tím pouhou almužnou.
Německo není obětí
Příklad těchto tří států – a mnoha dalších vysoce rozvinutých zemí – také vyvrací námitku, že vyšší zdanění bohatství způsobuje hospodářské škody nebo odliv kapitálu. Německo není obětí v celosvětové soutěži o podbízení se superbohatým v oblasti zdanění, ale spíše spolupachatelem a komplicem.
Je to proto, že vyhýbání se placení daní ze strany majetných osob je v Německu vážným problémem, jak odhalil nedávný dokumentární film na veřejnoprávní televizní stanici ZDF (Tajný svět superboháčů – Miliardová hra, pozn. PQ). Je proto důležité rozlišovat mezi snižováním daní (které je legální) a daňovými úniky (které jsou nelegální). Důvodem nízkých daňových příjmů vysoce majetných osob v Německu není to, že by v Německu bylo málo vysoce majetných osob, ale to, že jednak jsou sazby daně z majetku nízké a jednak je vyhýbání se daním často velmi jednoduché.
Z nové výroční zprávy UBS o vysoce majetných osobách vyplývá, že Německo se řadí na třetí místo na světě v počtu velmi bohatých lidí – kteří jsou zde definováni jako lidé s majetkem v hodnotě více než 50 milionů dolarů – hned za USA a Čínou. V Německu je také neobvykle vysoký počet miliardářů, konkrétně 109 ve srovnání s 34 ve Francii. Zatímco mnoho občanů, zejména těch s nízkými příjmy, trpělo pandemií a energetickou krizí, lidé s vysokým čistým jměním patří spíše k vítězům. Jejich bohatství roste, mimo jiné díky rostoucím akciovým trhům poháněným expanzivní měnovou politikou – německý akciový index DAX právě dosáhl nového rekordu.
Velké bohatství vytváří štěstí, nikoliv výkon
Někdo by mohl namítnout, že se jedná pouze o závist, protože co je špatného na tom, že podnikaví a inovativní lidé jako Elon Musk získávají díky svým vynálezům miliardové majetky? I na to však má studie UBS odpověď: za poslední rok se největší nárůst miliardářů neodehrál díky podnikání, ale díky dědictví. Štěstí, nikoli úspěch, je nejdůležitější příčinou velkého bohatství. Téměř 60 % veškerého soukromého bohatství v Německu nebylo vytvořeno vlastní prací, ale dědictvím nebo darem.
Klíčové je, že i mírně vyšší zdanění bohatství by německému státu umožnilo generovat výrazně vyšší příjmy, které by mohly být využity na investice do vzdělávání, ochrany klimatu, efektivní infrastruktury a inovací. Například by se mohly omezit výjimky a výsady pro dědictví pro osoby s vysokým čistým jměním. V Německu se každoročně daruje nebo odkáže 300 až 400 miliard eur, ale stát vybere na dědické dani pouze necelých deset miliard eur. Velká dědictví po firmách jsou často osvobozena od daně a nejsou zdaněna vůbec. Zrušení těchto výjimek by mohlo přinést značné dodatečné daňové příjmy a zdanění by se mohlo upravit tak, aby firmy nebyly existenčně ohroženy.
Totéž platí pro zdanění majetkových výnosů, které jsou v Německu až příliš často zcela osvobozeny od daně. Alternativou je daň z majetku nebo jednorázová daň z majetku, tj. z finančních aktiv, jak to někteří upřednostňují. Má však mnoho nevýhod, protože by se nejprve musely shromáždit potřebné informace a mohla by vyvolat vyhýbací manévry.
Zdanění superbohatých
Zpět ke sporu o rozpočet: někteří politici vehementně požadují snížení sociálních dávek, zejména v oblasti občanských dávek a důchodů – a spolková vláda chce skutečně snížit sociální výdaje nejméně o 1,5 miliardy eur. Jistě existují ojedinělé případy zneužívání při čerpání sociálních dávek, i když je třeba zdůraznit: převážná většina příjemců je poctivá a spolehlivá. Podle velmi hrubých odhadů činí ušlé náklady necelých 60 milionů eur ročně, což se může zdát hodně, ale ve srovnání s jinými částkami je to velmi málo. Koneckonců odhady ukazují, že německý stát přichází každoročně o téměř 100 miliard eur na daňových příjmech kvůli vyhýbání se daňovým povinnostem, zejména ze strany vysoce majetných osob.
Místo toho, aby politici využívali nejzranitelnější skupiny k zalepení děr ve spolkovém rozpočtu, měli by požádat o zaplacení daní majetné osoby, které se díky svým četným privilegiím často téměř nepodílejí na financování veřejných služeb, infrastruktury a vzdělávání. Článek 14 německé ústavy říká, že „majetek zavazuje“, a pokračuje: „Jeho užívání musí zároveň sloužit obecnému blahu.“ Bylo by tedy moudré, kdyby německá vláda brala tuto zásadu při plánování rozpočtu vážně a zajistila, aby její politika byla sociálně vyvážená a důvěryhodná.
Marcel Fratzscher je známým německým ekonomem. Od roku 2013 vede Německý institut pro hospodářský výzkum (DIW) a je profesorem makroekonomie na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Předtím byl od roku 2008 vedoucím oddělení analýzy mezinárodní politiky v Evropské centrální bance (ECB) ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 2007 obdržel Fratzscher cenu Kiel Institute Excellence Award in Global Economic Affairs za výzkum globálních vazeb mezi finančními trhy a měnovou politikou a cenu CEPR 2007 za nejlepší výzkumný článek centrální banky za práci o bublinách na finančních trzích a globální nerovnováze. V žebříčku ekonomů německého ekonomického magazínu Handelsblatt 2011, který od roku 2007 hodnotí výzkumný výkon přibližně 1500 ekonomů na základě kvality jejich publikací, se umístil na čtvrtém místě. V roce 2016 se umístil v první desítce žebříčku nejvlivnějších ekonomů Německa, který sestavuje deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Marcel Fratzscher je také častým hostem německých médií, kde komentuje ekonomická a hospodářská témata.
