Jakou roli by měla hrát inteligence v životě a práci? Psycholožka Elsbeth Sternová argumentuje ve prospěch lepšího využívání nejdůležitějšího zdroje v moderních společnostech. Rozhovor pro deník Süddeutsche Zeitung vedl Christian Weber.
SZ: Nemyslím si, že jsem úplně blbý, ale stále váhám, jestli si mám nechat udělat IQ test. Koneckonců bych mohl dopadnout hůř, než se očekávalo. Má to tak více lidí?
Elsbeth Sternová: No, je to stejné jako s řidiči. Většina lidí si myslí, že mají nadprůměrnou inteligenci, což je statisticky dost těžko možné. Ale může být užitečné, když se trochu přeceníme. Pak jsme aktivnější.
Carl Wieman: jak se (téměř) z každého může stát génius
SZ: Je něco, co bych mohl udělat pro to, abych si v IQ testu vedl obzvlášť dobře?
Sternová: Měl jste si včas vybrat správné rodiče, zajistit, aby se jejich geny dobře promísily, a pak se vystavit včasným a rozumným impulzům. Inteligence je silně geneticky podmíněná. Optimálně se však rozvíjí pouze v podnětném prostředí v prvních letech života a později při dobré výuce.
SZ: Měli mí rodiče věnovat více pozornosti mým raným znalostem?
Sternová: Neměli bychom své děti zamykat do skříně nebo je mlátit pánví po hlavě, jinak stačí běžná jazyková podpora. Sledujete co dítě zajímá a podpoříte ho v tom. Když se podívá na křeslo, řeknete: „Ano, to je křeslo.“ Dítě se podívá na křeslo a řekne: „Křeslo“. Problémem však je, že mnoho rodičů závislých na mobilních telefonech už s dětmi dostatečně nekomunikuje.
SZ: Někteří autoři navrhují rozšířit pojem inteligence o emoční, sociální a možná i sexuální inteligenci.
Sternová: Je nesmysl označovat za „inteligenci“ vše, co umíte obzvlášť dobře. Inteligence je termín používaný v kognitivní psychologii k popisu schopnosti uvažovat, například v jazykové, vizuálně-prostorové nebo matematické oblasti: přijímám informace a dokážu z nich odvodit nové poznatky. Inteligence je jedním z nejlépe definovaných pojmů v psychologii. Nepochybně existuje obecná inteligence, s níž pozitivně korelují všechny kognitivní testy.
Psychologie bohatství a vliv peněz na duševní zdraví
SZ: Neměla by být alespoň kreativita považována za samostatnou kognitivní dimenzi?
Sternová: Kreativitu lze jen stěží objektivně měřit a vždy je silně spjata s daným oborem. Abyste byli kreativní v matematice nebo fyzice, musíte být vysoce inteligentní. U umělců a kuchařů to platí méně. V těchto oborech závisí uznání o to více na prostředí: je kreativní modrý čtverec v muzeu nebo čokoláda? O tom nemůže rozhodovat věda.
SZ: Jednou z námitek je, že výsledky IQ testů kolísají. Můžete na ně trénovat. A jsou kulturně zabarvené.
Sternová: No ano, v 50. letech ukazovali při IQ testech muže v saku a košili a museli jste poznat, že mu chybí kravata. To bylo podmíněno kulturně, museli jste znát oděvní konvence. Ale to už je dávno odstraněno. V dnešních testech jsou takové věci zohledněny. Samozřejmě se objevují nepřesnosti. Nicméně málokterou jinou psychologickou charakteristiku lze měřit tak přesně jako IQ.
SZ: A co z těchto měření vyplývá?
Sternová: Především, že je inteligence velmi nerovnoměrně rozdělena. Řídí se tzv. normálním rozdělením. Průměr je vždy 100 bodů inteligenčního kvocientu. Takto je inteligence definována. Většina lidí se shlukuje kolem této průměrné hodnoty, přičemž téměř 70 % má IQ mezi 85 a 115 body. Pouze 15 % populace je nad touto hodnotou a lze je označit jako nadané. Vysoce nadaných lidí s IQ nad 130 je pouze 2,5 % populace.
Katharine Hayhoe: „Změna je nakažlivá“
SZ: To jsou ti lidé, kteří nosí silné brýle s kostěnými obroučkami, jsou nešťastní a nemají přátele, že?
Sternová: To je pověra. Inteligentní lidé jsou v životě a práci úspěšnější téměř ve všech ohledech. Dosahují lepších známek ve škole a na univerzitě, vydělávají více peněz a jsou – v průměru – i o něco šťastnější. Mezi inteligencí a všemi ostatními žádoucími lidskými vlastnostmi existuje téměř výhradně pozitivní korelace.
SZ: S vyšší inteligencí by člověk mohl být také lepší v zoufání nad realitou tohoto světa a nad životem samotným.
Sternová: Lidé, kteří páchají sebevraždy, jsou skutečně o něco inteligentnější než průměr. Ne všichni inteligentní lidé jsou šťastní. Ale pravděpodobnost, že jsou, je větší. Korelace je sice malá, ale spolehlivá. Možná, že inteligentní lidé si méně zoufají nad osudem, protože se necítí tolik ohroženi a je pravděpodobnější, že si umí pomoci.
SZ: Proč evoluce rozdělila inteligenci tak nespravedlivě?
Sternová: To je jedna z velkých otázek vědy. Možná to bylo tak, že někdo měl lepší pracovní paměť, ale druhý měl zase lepší schopnost spolupráce, která přinesla evoluční výhodu?
Michael Hartmann: „Bohatí mají odlišné vnímání reality“
SZ: Ve výzkumu inteligence tedy stále existují nezodpovězené otázky.
Sternová: Rozhodně! Stále nevíme, co je základem inteligence. Nepochybně existuje obecná inteligence. Je však otázkou, zda se jedná o centrální zdroj v našem mozku, nebo zda je napájena mnoha individuálními zdroji. Jak je možné, že dokážeme tak dobře řídit svou pozornost? Když se zvířata soustředí na potravu, zapomínají na všechno ostatní, zatímco my lidé ne.
SZ: Takže pohled na zvířecí říši nepomáhá?
Sternová: Málo. Inteligence umožňuje specifické formy lidského chování. Umíme se spojit proti ostatním, umíme podvádět, umíme definovat nové cíle. Zvířata to dokážou jen do určité míry. Pouze my lidé jsme vyvinuli systémy symbolů, pomocí kterých můžeme komunikovat.
SZ: Někteří šimpanzi nebo psi jsou přece také duševně velmi zdatní.
Sternová: Ano, vždy se najdou případy jako border kolie Rico, která byla testována v roce 2004 v Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Překvapivě rychle se naučila názvy více než 200 hraček. Nejedná se však o žádný superinteligentní výkon – malé děti to dokážou velmi brzy. Psi se specializovali na jednání s lidmi, jinak toho moc neumějí. Jsou to dětinští vlci. Na druhou stranu to není až tak překvapivé. I pro lidi se vysoká inteligence stala skutečně důležitou až relativně pozdě v historii.
SZ: Nepomáhala inteligence už při lovu mamutů?
Sternová: Dnes žijeme ve světě, v němž fyzikové vyvinuli teorii relativity. To je intelektuálně jiná liga než nastražit past své potenciální kořisti. Ani v agrárních a stavovských společnostech nebylo třeba se tolik zabývat rozdíly v inteligenci. Vaše místo ve společnosti bylo stejně již pevně dáno při narození.
Stáváme se kvůli umělé inteligenci přebytečnými?
SZ: Ale z biologického hlediska měli lidé ve feudalismu mozek podobný tomu našemu.
Sternová: To je na tom fascinující. Předloha našeho mozku je v podstatě stejná už čtyřicet až padesát tisíc let. Evolučně jsme byli nastaveni na zcela jiné prostředí. Přesto se nám podařilo zásadně změnit svět pomocí našich mozků z doby kamenné.
SZ: Jak si to vysvětlujete?
Sternová: Dnes víme, že inteligence se skutečně rozvíjí až tehdy, když se naučíme číst, psát a počítat. To znamená, že lidé si svůj intelektuální potenciál začali uvědomovat velmi pomalu až před 5 000 lety. Proto se lidé v posledních staletích a desetiletích stávali v průměru ještě inteligentnějšími. Vyplývá to ze známého Flynnova efektu, pozorování pojmenovaného po novozélandském politologovi Jamesi R. Flynnovi, podle něhož se průměrné IQ v průmyslových zemích až do 90. let 20. století zvyšovalo o tři až čtyři body za desetiletí.
SZ: Někteří autoři v současnosti mluví o poklesu průměrné inteligence.
Sternová: Nebrala bych to příliš vážně. Pravděpodobně se jedná spíše o nepřesnosti měření a statistické chyby, jak naznačuje například rozsáhlý screening rekrutů v Norsku.
SZ: Můžeme tedy předpokládat, že lidé budou v budoucnu ještě chytřejší?
Sternová: Domnívám se, že jsme dosáhli optimálního stavu. Naše strava, systém zdravotní péče, dlouhá školní docházka – přinejmenším ve vyspělých průmyslových společnostech máme vše, co potřebujeme k rozvoji inteligence. Ale jsou tu i další problémy.
SZ: A to?
Sternová: Měli bychom si položit otázku, zda je naše stávající inteligence správně investovány do výkonu. Měli bychom si také dělat starosti, že se zhoršují čtenářské a matematické dovednosti dětí.
Studie PISA: co dělá Singapur správně?
SZ: Každý mobilní telefon má kalkulačku, každý textový editor má kontrolu pravopisu. Proč nezbavit naši pracovní paměť tlaku?
Sternová: Od doby, kdy kůň ztratil význam jako dopravní prostředek, už nemusíme umět jezdit na koni. Je úleva, že už nemusíme spoustu věcí tak pevně plánovat, protože je můžeme koordinovat prostřednictvím chytrého telefonu. Neměli bychom však úplně zapomenout na to, jak číst v mapách; baterie totiž může vždy dojít. Stále bychom měli být schopni provádět hrubé výpočty v hlavě. A nechceme, aby nás operoval chirurg, který řekne: mohu se přece rychle podívat do anatomického atlasu, kde leží slezina.
SZ: Koneckonců stále více lidí získává vyšší vzdělání.
Sternová: To je spíše součástí problému než jeho řešením. Je chybou, že se gymnázium v Německu stalo prakticky standardní školou, kterou navštěvuje téměř polovina ročníku. Ve skutečnosti by to měla být škola pro nadané, tj. v zásadě pro chlapce a dívky s IQ 115 a vyšším.
SZ: Mnoho akademiků si myslí, že jejich děti by měly chodit na gymnázium, protože budou mít pravděpodobně zhruba stejné průměrné IQ jako jejich rodiče.
Sternová: To je ale častý omyl. Inteligence je sice silně geneticky podmíněná, ale při každém oplodnění se objevují různé genetické odchylky. Zejména pokud mají rodiče špičkové IQ, mají děti tendenci mít ho nižší; tomu se říká regrese k průměru. Ani děti Goetha a Einsteina nebyly žádní lumeni.
Andreas Kemper: O budoucnosti nejčastěji rozhoduje původ
SZ: Měl by tedy z důvodu spravedlnosti každý žák na konci prvního stupně základní školy podstoupit IQ test, pak se děti roztřídí, a o přestávce se pak všichni budou smát tomu tupcovi s nejhorším výsledkem? Děsivé.
<Sternová: V žádném případě! Myslím, že rozšířené používání IQ testů je nebezpečné. Bohužel neexistuje jednoduchá odpověď na otázku, který vzdělávací systém je nejlepší. Nesmíme však ignorovat skutečnost, že lidé se liší ve svých schopnostech učit se.
SZ: Co tedy dělat?
Sternová: Do 15 let věku je dobrou volbou společná škola, která nabízí vzdělávací skupiny pro děti různých schopností a věku, mezi nimiž mohou bez újmy přecházet. Poté je snazší zjistit, zda je někdo vhodný pro akademickou dráhu.
SZ: V naději, že se pak pro studium rozhodne méně lidí?
Sternová: Nemyslím si, že má smysl posílat polovinu ročníku na univerzitu, pokud chcete seriózní akademické vzdělání, při kterém se studenti samostatně a kriticky zabývají složitými tématy. Univerzita se změnila v instituci odborné přípravy. Ale od toho jsou přece odborné vysoké školy.
Nerovnost ve vzdělání je naprogramovaná
SZ: Je na tom Švýcarsko, které má univerzitní kvótu pouhých 20 %, lépe?
Sternová: Pouze v omezené míře, protože ve Švýcarsku při rozhodování o vzdělání dominuje také sociální původ. Stále existuje příliš mnoho talentovaných mladých lidí, kteří nejdou na univerzitu, protože to v jejich prostředí není normou. To není dobře, protože inteligence je jedním z nejdůležitějších zdrojů ve znalostní a informační společnosti. Nesmíme jí plýtvat. Potřebujeme inteligentní lidi na odpovědných pozicích.
SZ: A ti s nižším IQ by si měli vzít to, co zbylo?
Sternová: Oceňování inteligence nemusí nutně znamenat, že ostatní talenty jsou ceněny méně. Každou práci můžete dělat více či méně dobře. Kompetenci můžete zažít i při mytí oken. A já obdivuji údržbáře, který mi právě opravil pračku.
Kognitivní psycholožka Elsbeth Sternová je profesorkou pro výzkum učení a výuky na ETH v Curychu a působí jako děkanka Institutu behaviorálních věd. Působí také jako vedoucí programu vzdělávání učitelů na ETH Curych. Zaměřuje se především na akademické učení v oblasti přírodních věd a matematiky. Zabývá se také výzkumem interakce mezi inteligencí a znalostmi v oblasti kognitivních funkcí ve věkovém rozmezí od 4 do 25 let. Často publikuje v odborných časopisech a knihách a je členkou rady recenzentů časopisu Science. Kromě toho se účastní mezinárodních symposií o potenciálu a limitech kognitivní neurovědy pro zlepšení akademického učení.
