Odborník na životní prostředí Reinhard Loske o ekonomice budoucnosti, Happy Planet Indexu, o fanouškovi růstu Olafu Scholzovi a povodňové katastrofě na německé řece Ahr.
Frankfurter Rundschau: Pane Loske, kromě mnoha krizí, od koronakrize přes ukrajinskou až po klimatickou krizi, je tu nyní také krize ekonomická. Německá ekonomika zaznamenává pokles, jsme v recesi. Má to nějakou pozitivní stránku, alespoň co se týče ekologie a klimatu?
Reinhard Loske: „Technická“ recese, o níž se v současnosti hovoří, nemá žádný relevantní vliv na velkou ekologickou krizi, do níž se jako lidstvo řítíme stále rychleji. Od padesátých let minulého století jsme z hrubého domácího produktu, tj. součtu doma vyrobeného zboží a služeb, učinili ústřední ukazatel prosperity, ačkoli původně měl sloužit pouze jako statistické měřítko. Omezíme-li naše pojetí prosperity pouze na tento statistický údaj, můžeme v uplynulém tři čtvrtě století pozorovat skutečnou explozi prosperity: v roce 1950 činil HDP Německa přibližně 50 miliard eur, v roce sjednocení 1990 to bylo 1 300 miliard a loni v roce 2022 již 3 870 miliard. To odpovídá téměř osmdesátinásobku.
FR: To je zcela jasně pozitivní.
Loske: Možná to tak vidíte, pokud se díváte jen jedním okem. Ve stejném období totiž prudce vzrostla spotřeba energie, surovin, půdy, vody, vzrostla zároveň produkce odpadů a intenzita využívání zemědělských ploch – s ničivými důsledky pro klima, biologickou diverzitu a zdraví planety. HDP nám neposkytuje žádné informace o všech těchto potenciálně existenčně ohrožujících krizích a mimochodem ani o sociálních aspektech, jako je sociální soudržnost, vzdělávací příležitosti, zdraví nebo rovnost pohlaví. Otrocká fixace na tento ukazatel nás činí slepými vůči budoucnosti, nebo si jí přinejmenším nevšímáme.
HDP už dávno neodpovídá potřebám dnešní doby
FR: Dokonce i Evropská komise nyní apeluje na doplnění tradičních národních ukazatelů o sociálně-ekologické ukazatele.
Loske: EU je vždy poměrně dobrá v koncepčních otázkách, což platí i pro udržitelnost a její měření. Bohužel při realizaci to často vypadá úplně jinak. Příkladem je nicneříkající evropská zemědělská politika, která je jednou z hlavních příčin poklesu biologické rozmanitosti. Pokud jde o holistické měření blahobytu, existuje dnes celá řada zajímavých přístupů, od „Happy Planet Indexu“ (Indexu šťastné planety) až po „Genuine Progress Indicator“ (Ukazatel skutečného pokroku). Australský vědec a politický poradce Ronald Colman s těmito indikátory pracoval v Bhútánu, kanadském Novém Skotsku a na Novém Zélandu a získal inspirativní zkušenosti. Jeho nová kniha „Was wirklich zählt“ (Na čem skutečně záleží), do níž jsem přispěl předmluvou, vychází v těchto dnech také v němčině. Zde by se naši politici mohli inspirovat.
FR: Myslíte například německého kancléře Olafa Scholze (SPD)? Ten řekl: „Hlásím se k růstu. Je nezbytný.“ Ve své nové knize naopak hovoříte o „iluzi růstu“. Nedrží Scholz krok s dobou?
Loske: I zde Olaf Scholz kráčí ve stopách své předchůdkyně. Ve vládním prohlášení CDU kancléřky Angely Merkelové z roku 2009 stálo: „Bez růstu je vše ničím.“ A teď náš současný kancléř pevným hlasem prohlašuje, že růst je nezbytný. To zní hodně podobně jako „růst jako náboženství„. To, co na toto téma řekl Ludwig Erhard v sedmdesátých letech krátce před svou smrtí, znělo daleko střízlivěji: „Není pravda, že sociálně tržní hospodářství je v podstatě zaměřeno na maximalizaci sociálního produktu nebo na jiný jediný cíl. Je zaměřeno výhradně na cíl umožnit lidem spořádané soužití, aby každý mohl sledovat své vlastní cíle s nadějí na úspěch.“ Možná by si měl Scholz také položit otázku, proč Willy Brandt obhajoval svou politiku pod heslem „více odvahy k demokracii“. Vidíme zde vztah mezi účelem a prostředky, který dnes často chybí.
FR: Debata o růstu je téměř stejně stará jako debata o životním prostředí. Studie Římského klubu o „limitech růstu“ je stará více než 50 let. Přesto všichni, zěmě na severu i na jihu naší planety, usilují o růst. Zřejmě neexistuje lepší model…
Loske: Na celém světě již existují pokusy o jiný druh ekonomiky, který spočívá v ekonomice sdílení, péče, spolupráce, spravedlnosti, společných statků a „správné míry“. Jako člen poroty „Alternativní Nobelovy ceny“ pozoruji neuvěřitelné bohatství a rozmanitost, které nyní existují v oblasti ekonomie neorientované na růst. Ve skutečnosti je však tradiční model rozvoje velmi přitažlivý, a proto se mnohé ekologické organizace a výzkumníci v oblasti udržitelného rozvoje omezují na chválu zeleného růstu, zelených technologií a zelených trhů. Nelze jim to mít za zlé, ale nakonec to nebude stačit. Vidím mnoho náznaků, že směřujeme k duální ekonomice, v níž hrají důležitou roli spolupráce a konkurence, samostatná výdělečná činnost a výdělečné zaměstnání, soběstačnost a vnější nabídka, smršťování a růst. Kapitalismus, jak ho známe, nebude moci dlouhodobě pokračovat. Můj akademický učitel Elmar Altvater to křišťálově jasně popsal již v roce 2005.
FR: Před deseti lety, jako brémský senátor pro životní prostředí, jste byl jedním z iniciátorů vyšetřovací komise k otázkám růstu ve Spolkovém sněmu. Nemělo to prakticky žádné dopady…
Loske: Komise s názvem „Růst, prosperita, kvalita života“ jistě pracovala pilně, systematizovala diskusi a navrhla doplňující ukazatele pro měření prosperity. Je však pravda, že z hlediska vládní politiky a její jednostranné fixace na růst se prakticky nic nezměnilo, viz Merkelová a Scholz. Můj tip: stále ještě se vyplatí přečíst si závěrečnou zprávu z roku 2013.
FR: Co se stane, když si to my, stát, ekonomika, občané nevezmeme k srdci a budeme pokračovat jako dosud?
Loske: Stačí se podívat na události, jako byla povodňová katastrofa na řekách Ahr a Erft v červenci 2021. To by měl být skutečně dostatečný varovný signál. Zahynulo tam přes 130 lidí. Škody dosáhly 33 miliard eur. Rekonstrukce, která měla být založena na kritériích, jako je odolnost a udržitelnost, se ukazuje jako nesmírně náročná a pracná. Když se povodně, ale i sucha a další extrémní projevy počasí stanou „novou normou“, ztrácíme společenskou důvěru. Důvěra je však již dnes vzácným zdrojem. Její nedostatek je vodou na mlýn populistům. To je nesmírně nebezpečné. Proto musí stát při řešení klimatické krize konečně prokázat odhodlání, schopnost jednat a také svou důvěryhodnost. Jinak nastanou těžké časy, velmi těžké.
FR: Je však růst skutečně příčinou všeho zla? Existuje také zelený růst, který chrání klima. Čím více solárních a větrných elektráren, tím lépe.
Loske: Obrovský rozvojový potenciál a příležitosti samozřejmě existují v oblasti energetiky a mobility, v oběhovém hospodářství a udržitelném využívání půdy, v ochraně zdrojů a rozvoji přírody. Nerad tomu však říkám zelený růst, protože jde vždy současně o smršťování v jiných oblastech. Je nezbytné, abychom se oprostili od mantry růstu a důsledně se zaměřili na úkoly, které jsou nyní před námi. Proto doporučuji ekologickému hnutí a alternativnímu ekonomickému výzkumu, aby v současné době nezabředly do ideologických bitev, protože bez ohledu na to, zda se zasazujeme o green growth (zelený růst), post-growth (postrůst), degrowth (smršťování) nebo a-growth (neutrální růstu), je třeba předkládat návrhy, které jsou ve stejné výši, jako ekologické výzvy, jimž čelíme.
Ulrike Herrmannová: „Potřebujeme zelené smršťování“
FR: Přesto si ale zjevně myslíte, že koncepty zeleného růstu, které prosazují čelní politikové od Joe Bidena přes Ursulu von der Leyenovou až po Roberta Habecka, jsou nesmysl.
Loske: Ne, nejsou to nesmysly, ale jsou naprosto nedostatečné. Na otázku, jak chceme v budoucnu žít v přírodě, s přírodou a z přírody, nemůže odpovědět žádná větrná turbína, tepelné čerpadlo, továrna na vodík ani elektromobil.
FR: Píšete, že je nutné „ekonomiku znovu začlenit do přírody“. To zní rozumně a každý by s tím nejspíš souhlasil, protože lidé nemohou žít ve zničené přírodě. Co to však znamená konkrétně?
Loske: Ve skutečnosti jde o dvojí začlenění, o začlenění ekonomiky do společnosti a zároveň o začlenění společnosti a ekonomiky do přírody. V praxi to znamená, že se musíme vrátit k hranicím možností naší planety, které již byly přesně popsány vědou. Především se musíme naučit myslet systematicky a integrálně, například v otázkách ochrany klimatu, využívání půdy a biologické rozmanitosti, které spolu vzájemně souvisejí. Krásným příkladem je ochrana rašelinišť a renaturace mokřadů. Obojí je dobré pro vodní bilanci, ochlazování krajiny, zachycování CO2 a biodiverzitu.
FR: Jaké jsou další páky, které lze v tomto smyslu použít ke změně kurzu?
Loske: Jedním z bodů, který je pro mě velmi důležitý, je triáda „jinak – lépe – méně“. Vezměme si otázku energetiky: na jedné straně jde o „jinak“, tj. odklon od uhlí, ropy a plynu směrem ke slunci, větru, vodě, geotermální energii a biomase. Ale jde také o „lépe“, tj. o systematické úspory energie prostřednictvím inteligentních technologií, vezměme si třeba kombinovanou výrobu tepla a elektřiny. A v neposlední řadě jde o „méně“, o zřeknutí se zbytečností, jako jsou výrobky na jedno použití, nadměrná míra osvětlení nebo nadměrné sekání trávy, jak to v těchto dnech opět všude vidíme. „Pryč s tím, nepotřebujeme to“, je z mnoha důvodů dobré heslo.
Neomezený růst na planetě s omezenými zdroji
FR: Kdo může být hybatelem transformace? Stát, občané, ekonomika?
Loske: Především se musíme oprostit od údajného protikladu stát versus trh. Dobrá regulace totiž také vytváří trhy pro něco lepšího. A sociálně zakotvené podnikání může dokázat mnohé. Současně musíme vyvinout nové chápání státu: od korporativně-lobbistického státu, který slouží mocenským a dobře organizovaným zájmům současnosti a na budoucnost nedbá, ke kooperativně-cílově orientovanému státu, který se zaměřuje na přidělování odpovědnosti, orientaci na úkoly a kontrolu dosahování cílů.
FR: Jak by měl rámec, který stát vytváří, vypadat?
Loske: I když to zní trochu frázovitě, vlastně si nemyslím, že motto udržitelnosti OSN je vůbec špatné: „Leave no one behind“ (Nenechme nikoho pozadu). Nenechat nikoho pozadu v procesu transformace. To je možná hlavní úkol státu, vedle regulační, fiskální a výdajové role. Nejde o „chůvu“, která nás chrání před veškerým potenciálním zlem, ale o stát, který zaručuje spravedlnost a férovost vůči svým občanům.
FR: Říkáte také, že je třeba potlačit dominanci finančních trhů? Jak to může fungovat?
Loske: Zásadní je přeměnit banky orientované především na výnosy akcionářů na banky orientované v prvé řadě na veřejný zájem zainteresovaných stran. Například spořitelny a družstevní banky by mohly hrát mnohem pozitivnější roli, než jakou ve skutečnosti hrají. Důležitá je také jasná regulace stínových bank a všeho, co nyní provází současný hype kolem umělé inteligence.
Stáváme se kvůli umělé inteligenci přebytečnými?
FR: A ještě jeden utopický požadavek z vaší knihy: „Propast mezi bohatými a chudými musí být odstraněna, aby se všichni mohli podílet na transformaci.“ Jak to zdůvodňujete? A má takový požadavek šanci na uskutečnění?
Loske: Důvodem je, že nadměrná spotřeba a chudoba jsou dvě hlavní příčiny zhoršování životního prostředí v celosvětovém měřítku. Globální spravedlnost je proto tím ústředním problémem. Nadměrná spotřeba mnoha bohatých lidí je do očí bijící, jejich chování v oblasti bydlení, spotřeby a mobility je často pochybné. To, že tu a tam přispívají a věnují prostředky na dobré účely, je chvályhodné a vítané. Jako brémský senátor jsem vždy oceňoval kulturu mecenášství pro dobro města. To ale samozřejmě nemůže nahradit spravedlivé zdanění velmi vysokých kapitálových příjmů, majetku a dědictví.
FR: Jak by mohl vypadat život v „nové ekonomice“?
Loske: Nevím, zda se ekologická transformace podaří. Doufám, že ano. Dobrým mottem pro vědomý život v době klimatické krize by po vzoru Karla Marxe mohlo být následující: Ráno řemeslník nebo zemědělec, v poledne aktivistka nebo vědkyně, večer filozof nebo kritička, aniž bych se kdy stal zemědělcem, řemeslníkem, aktivistou, vědkyní, filozofem nebo kritičkou.
Reinhard Loske je ekonom a politolog. Je mimo jiné členem správní rady stockholmské nadace „Right Livelihood Foundation„, která každoročně uděluje alternativní Nobelovu cenu, a působí v různých alternativních ekonomických výzkumných institucích, včetně „Institutu pro ekologický ekonomický výzkum“ v Berlíně a „Next Economy Lab v Bonnu„. Dříve byl mimo jiné rektorem Cusanusovy univerzity aplikovaných věd pro sociální design v Koblenci a senátorem pro životní prostředí, výstavbu, dopravu a Evropu Svobodného hanzovního města Brémy a také poslancem Spolkového sněmu za stranu Zelených a zástupcem vedoucího její parlamentní skupiny.
