I když odhlédneme od všech obav týkajících se lidských práv, dohoda o uprchlické politice zůstává špatným výsledkem.
Detenční tábory na vnějších hranicích EU, uprchlíci, kteří jsou vraceni do údajně bezpečných třetích zemí. To, na čem se ve čtvrtek večer dohodli ministři vnitra EU, je z hlediska lidských práv katastrofou. Utrpení uprchlíků se pravděpodobně ještě zvýší.
Ale i když pomineme obavy o lidská práva, jak to činí SPD a část vedení Zelených, je čtvrteční dohoda špatným výsledkem. Protože to, co evropské uprchlické politice tak naléhavě chybí – a to i z podchlazeného funkčního hlediska – nebylo v Lucemburku ani předmětem debaty: komplexní a závazný mechanismus rozdělování uprchlíků mezi všemi zeměmi Evropské unie, který by skutečně ulevil přetíženým zemím na vnějších hranicích. Místo toho se ministři vnitra EU dohodli na solidárním mechanismu, v němž přijímání zůstává dobrovolné. To nikdy nefungovalo a nebude tudíž fungovat ani v budoucnu.
Skutečnost, že státy, které nepřijímají uprchlíky, mají v budoucnu platit 20 000 eur za nepřijetí nebo se mají podílet na ochraně vnějších hranic, na tom téměř nic nemění. Za prvé není jasné, zda tyto státy jednoduše neodmítnou platit. Polský ministr pro evropské záležitosti Szymon Szynkowski v pátek prohlásil: „Nepřijmeme, aby nám byly vnucovány absurdní nápady.“ Ale vzhledem k tomu, že Polsko již beztak poskytuje Frontexu personál, mohlo by tyto plnění jednoduše překlasifikovat a argumentovat tím, že svým dílem již přispělo.
Problémy zemí na vnějších hranicích však budou pravděpodobně přetrvávat i v případě, že státy nepřijímající uprchlíky budou v budoucnu skutečně nějaké peníze platit. V minulosti se Řecko často ani neucházelo o prostředky EU, na které mělo za přijetí uprchlíků nárok. A nové regulace o zrychleném azylovém řízení na hranicích nejsou dokonce ani cynickou náhražkou přerozdělovacího mechanismu. Koneckonců se mají týkat jen několika uprchlíků z „bezpečných zemí původu“ a zemí s nízkými ochrannými kvótami. Rovněž je nepravděpodobné, že by nové nařízení o třetích zemích přineslo ve svém nepřátelství k lidským právům nějakou úlevu. Země jako Turecko pravděpodobně za potřebné dohody nechají draze zaplatit a jednání se budou dlouho protahovat.
Německá spolková ministryně vnitra Nancy Faeserová (SPD) může čtvrteční dohodu označovat za „historickou“, jak často chce, a ministryně zahraničí Annalena Baerbocková (Zelení) může mluvit o „obtížném“, ale „správném kompromisu“, jak hodně bude chtít. Bez závazného přerozdělovacího mechanismu zůstává dohoda ministrů a ministryň vnitra EU bezcenná.
