Posledně jsme se zabývali tím, proč někteří lidé navzdory průkazným vědeckým důkazům vytěsňují realitu. Nyní se pojďme podívat, jak si nicnedělání racionalizují bohatí. Ať už SUV nebo lety do exotických destinací: kdo má hodně peněz, obvykle také zanechává velkou uhlíkovou stopu. Britští vědci se zabývali tím, jak bohatí lidé zdůvodňují svou nečinnost v oblasti ochrany klimatu, a vyvodili z toho politická doporučení.
V Evropě panuje široká shoda o tom, že je změna klimatu závažným problémem. Lidstvo musí snížit svou energetickou potřebu, aby dosáhlo klimatických cílů Pařížské dohody. A v první řadě to jsou lidé v průmyslových zemích. To se neobejde bez změny životního stylu – například méně jezdit autem, méně létat, používat méně elektřiny.
Týká se to zejména bohatých lidí. Spotřebovávají neúměrné více množství energie a často po sobě zanechávají obrovskou uhlíkovou stopu. Studie nedávno zveřejněná v časopise „Energy Research & Social Science“ se blíže zaměřila na skupinu nejzámožnějších ve Velké Británii. Vědci zkoumali, jaké strategie bohatí používají, aby ospravedlnili svůj pro klima škodlivý životní styl.
Kdo byli respondenti studie o změně klimatu a uhlíkové stopě?
Vědci z univerzity v Leedsu v rámci své kvalitativní studie vyzpovídali celkem 30 osob, které například několikrát ročně létají letadlem, jezdí více autem nebo spotřebovávají výrazně větší množství elektřiny, než je průměr. „Důležité pro nás bylo, aby testované osoby nežily ve velmi starých domech se špatnou izolací nebo v místech se špatným napojením na veřejnou dopravu, tedy aby neměly špatnou klimatickou bilanci v důsledku vnějších podmínek“, vysvětluje sociolog Noel Cass, který na studii spolupracoval. Výzkumný tým vedl s vybranými osobami rozhovory a diskuse.
Jak ospravedlňují bohatí svou obrovskou uhlíkovou stopu?
Lidé s nízkou spotřebou CO2 často ospravedlňují svou nečinnost tím, že větší odpovědnost by měli nést jiní, například spotřebitelé s vysokou spotřebou nebo politici. Bohatí lidé naopak kromě obvyklých zdůvodnění používají i své vlastní specifické vzorce argumentace a narativy.
Ironie, zlehčování a lhostejnost
Respondenti jsou si svého chování vědomi a otevřeně přiznávají, že spotřebovávají velké množství energie. Mluví o tom však „lhostejně“ nebo dokonce ironicky, říká Noel Cass, vědec, který se na studii podílel.
Lidé o svém životním stylu mluvili, jako by to bylo zcela normální a jako by to dělal každý. To nás velmi zaujalo, protože to ukazuje, jak lidé svůj životní styl ospravedlňují.
Noel Cass, sociolog
Například seznam exotických dálkových destinací je shrnut komentářem „No jo, no, nerad bych při tom myslel na svou uhlíkovou stopu“ a následným smíchem. Dotazovaný pár po výčtu svých dovolenkových destinací přizná, že jejich „stopa je obrovská“, aby dodal: „Jsme asi nejhorší lidé na planetě, alespoň z energetického hlediska.“
Potřeby – nikoli přání
„V jiných případech popsali věci, které vlastní, ale ve skutečnosti je nepotřebují, jako potřeby, jako něco nezbytného“, pokračuje Noel Cass. Jeden respondent například uvádí, že potřebuje SUV, „protože moje záda nejsou už úplně v kondici. Potřebuji takovou vzpřímenou polohu, takže potřebuji auto, které je dobré pro moje záda“.
Štěstí a zásluhy – ne privilegia
Další diskurzivní strategií je přisuzovat plody privilegií buď štěstí, nebo zásluhám. Například dovolenou v zahraničí jako „odměnu“ za vynaložené úsilí.
Diskuse o svobodě volby
Masoví spotřebitelé také často své chování obhajují v kontextu diskurzu o svobodě volby. Například: „Když jsem byl mladší, neměl jsem na to finance. Teď na to mám čas. Mám také peníze. Proč bych se tedy měl omezovat a necestovat na místa, na která chci?“.
„Děláme vše, co je v našich silách“
Další strategie je pro masové spotřebitele rovněž charakteristická. Výzkumný tým ji nazývá tvrzením „děláme vše, co je v našich silách“. Používají například úsporné žárovky nebo spotřebiče s třídou energetické účinnosti A, ale ignorují mnohem zásadnější věci.
„Někteří respondenti měli tři nebo čtyři mrazničky nebo ledničky, ale všechny byly úsporné, takže bylo vlastně vše v pořádku“, upozorňuje sociolog Cass. „Lidé jen ignorovali činnosti, které velmi poškozují klima, jako je neustálá jízda autem a v jednom případě více než 70 letů ročně.“
Jaká opatření doporučují vědci politice?
Studie uvádí, že lidé s vysokou spotřebou energie nemusí nikdy dobrovolně reagovat na informace, nabádání a výzvy ve jménu vlastního zájmu. Proto vědci považují za nezbytná „silnější vládní opatření“, včetně těch, která zasahují do „svobody volby spotřebitelů“.
Podobný názor zastává i ekonom a sociolog Michael Bilharz ze Spolkové agentury pro životní prostředí. K tomu, aby se lidé s vysokými emisemi CO2 chovali šetrněji ke klimatu, jsou nezbytná klimatická politická opatření. Jedině tak lze zajistit spravedlivé rozdělení zdrojů. Například stanovení cen CO2 by mělo být co nejvíce sociálně odpovědné. Výnosy by mohly být přerozděleny tak, „aby z nich měli prospěch lidé s nízkými příjmy“.
Musí být omezena svoboda spotřebitelů?
Již v roce 1957 si politoložka Judith Shklarová ve své knize „After Utopia“ (Po utopii) stěžovala na „konzervativní liberalismus“, který se stavěl proti jakékoli kolektivní politické změně ve jménu čistě individuální svobody. V konzervativně liberálním pojetí lze pojem svobody chápat tak, že se každý smí rozhodnout, jak bude žít svůj život a nakládat se svými penězi. Omezení rychlosti je tedy omezením této svobody.
Podle filozofa Dietera Thomäho je však toto pojetí svobody v souvislosti se změnou klimatu nedostatečné. „Když mluvíme o klimatu a sociální otázce, která s ním souvisí, dostáváme se do bodu, kdy toto ponechání druhého v klidu přestává správně fungovat.“ Jeho argumentace zní: „Jde o prostor, který společně obýváme, což je atmosféra.“ Takže jezdit těžkým autem nebo hodně létat přestává být soukromou záležitostí.
Filosof se domnívá, že klimatická otázka se v podstatě týká otázek vlastnictví, rozdělení majetku a utváření společného sociálního a politického prostoru: „V tomto ohledu je klimatická otázka sociální otázkou naší doby.“ Je proto zcela legitimní omezit svobodu jednotlivců v zájmu společenství.
