Vědci již pošesté shromáždili své poznatky o změně klimatu. Mnozí politici dosud nepochopili, jak hrozivé tyto scénáře jsou. Zejména zastánci trhu poskytují příliš málo nápadů na řešení. Příspěvek experta na mezinárodní klimatickou politiku Niklase Höhneho pro německý magazín Spiegel.
Změna klimatu již ohrožuje naši existenci, a čím více o ní víme, tím je tato hrozba jasnější. Znovu to dokazuje souhrnná zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), která bude zveřejněna v pondělí.
V rámci největší světové metastudie o klimatické krizi tisíce vědců propočítaly nespočet scénářů, aby zjistily, jak vážně nás změna klimatu v příštích desetiletích zasáhne.
Navzdory všem nejistotám je jeden poznatek naprosto jasný: nejdražší ze všech scénářů je ten bez ochrany klimatu. Škody v tomto scénáři mnohonásobně převyšují nezbytné investice do ochrany klimatu, a to i v Německu.
Náklady způsobené změnou klimatu jsou obrovské
A ještě něco je podle nyní již šesté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu zcela jasné: scénář bez ochrany klimatu již nepřipadá v úvahu, protože bychom ho jako společnost nepřežili. V této budoucnosti by se v klimatickém systému spustila kaskáda zlomových bodů, změny by byly tak závažné, že by adaptace na změnu klimatu byla nemožná.
Zdá se však, že velká část společnosti a politiky tuto zásadní hrozbu stále ještě nechápe. Mnozí o ní totiž mluví, ale příliš málo lidí podle ní jedná.
Proměna ochrany klimatu v mocensko-politickou hračku
Všechny tři německé vládní strany v koaliční smlouvě slíbily, že budou jednat v duchu limitu 1,5 stupně. Připomeňme si však, že ani zvýšení teploty o 1,5 stupně není bezpečným útočištěm pro všechny. Dopady, které pozorujeme již dnes, by ještě výrazně zesílily.
Toto jsou nejnebezpečnější body zvratu klimatu
Doporučení Mezivládního panelu pro změnu klimatu ohledně opatření k dosažení limitu 1,5 stupně jsou jasná: do roku 2030 snížit celosvětové emise CO2 na polovinu a nejpozději do poloviny století postupně přestat používat uhlí, ropu a zemní plyn. Skutečnost je však zcela jiná.
Největší výzkumná spolupráce na světě
Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC) – známější pod názvem „Mezivládní panel pro změnu klimatu“ – je institucí Organizace spojených národů (OSN). Jedná se o největší mezinárodní spolupráci vědců na světě. Jeho úkolem je shromažďovat současný stav poznatků o změně klimatu a hodnotit je z vědeckého hlediska. Poslední hodnotící zpráva byla zveřejněna 20. března 2023, první v roce 1990.
Ve zprávách o světovém klimatu shrnují vědci výsledky výzkumu do jakési metastudie – sami žádné studie neprovádějí, ale vyhodnocují je a výsledky klasifikují. Za tímto účelem citují desítky tisíc publikací.
Na závěrečném zasedání musí všech 195 členů Mezivládního panelu pro změnu klimatu projednat formulace, přičemž nesmí být vědecká tvrzení zprávy zdeformována. Kromě toho se všichni musí shodnout na shrnutí zprávy.
Nejsme schopni ani plnit potřebné cíle, což platí jak pro Německo, tak pro většinu ostatních zemí, z nichž některé přispěly ke změně klimatu mnohem méně. I kdyby všechny země dosáhly svých klimatických cílů a celosvětové emise skleníkových plynů by do roku 2030 stagnovaly, stále bychom vypouštěli dvakrát více emisí, než je povoleno pro dosažení oteplení pouze o 1,5 stupně.
Vzhledem k této nejisté situaci je nepřípustné, aby si část koaliční vlády a opozice dělala z ochrany klimatu mocensko-politickou hračku.
Ambiciózní ochrana klimatu nebo horký vzduch
Pokud by všechny strany braly výzvu Mezivládního panelu pro změnu klimatu skutečně vážně, mnohé diskuse by se staly zbytečnými. Aby bylo možné rychle a výrazně snížit emise, je třeba stanovit priority. Zde je několik příkladů:
- Větrná a sluneční energie namísto jaderné energie: obnovitelné zdroje energie jsou základem boje proti změně klimatu. Diskuse o jaderné energii nebo dokonce jaderné fúzi jako dlouhodobém řešení je dávno překonaná, protože rozšíření by trvalo příliš dlouho, nemluvě o vysokých nákladech, chybějícím konceptu konečného skladování jaderného odpadu a vysokých bezpečnostních rizicích. Více v Jaderná energie: budoucnost nebo výběhový model? a Jaderná fúze žádné rychlé řešení nepřinese.
- Šetření plynem místo LNG a frakování: postupné vyřazení uhlí, ropy a plynu znamená od nynějška nevytvářet novou infrastrukturu pro fosilní paliva. I tváří v tvář energetické krizi je nejvyšší prioritou úspora plynu, nikoliv budování nových terminálů na zkapalněný zemní plyn a také ne podpora nové domácí těžby obzvláště škodlivými metodami frakování.
- Železnice místo dálnic: transformace dopravy bude úspěšná pouze tehdy, pokud se vyhneme dopravě na silnicích a přesuneme ji na železnici. Diskuse o dalších dálnicích je zcela absurdní.
- Slevy na jízdném namísto slevy na pohonné hmoty nebo příspěvku na dojíždění do zaměstnání: přechod na jiné druhy dopravy zahrnuje také dojíždění do zaměstnání. Sleva na pohonné hmoty a zvýšení příspěvku na dojíždění podporují automobilovou dopravu a jsou proto kontraproduktivní.
- Elektromobily místo e-fuels: elektřina z obnovitelných zdrojů energie bude ještě dlouho nedostatkovým zbožím a my ji musíme využívat co nejefektivněji. Automobil na e-fuels potřebuje na jeden kilometr zhruba šestkrát více elektřiny než elektromobil. Proč o tom vůbec diskutovat? A čím méně nových spalovacích aut bude registrováno, tím více e-fuels (vyrobených z přebytků elektřiny) zůstane pro leteckou dopravu a lodě, kde je elektrifikace obtížnější.
- Tepelná čerpadla místo plynu: plynové přípojky jsou u nových budov přebytečné, protože při plánování lze zvážit alternativy, jako jsou tepelná čerpadla. Výměna nesčetných topných systémů ve stávajícím fondu musí začít již nyní, abychom byli v roce 2045, nebo v ideálním případě ještě dříve, klimaticky neutrální. Je absurdní vůbec uvažovat o podpoře olejových topných systémů, který by mohly být někdy v budoucnu vytápěny pomocí e-fuels.
- IPCC neupřesňuje, zda lze transformace lépe dosáhnout prostřednictvím zákazů nebo trhu. V konečném důsledku nezáleží na tom, který politický nástroj bude použit, ale na tom, jak ambiciózně bude navržen. Na čem skutečně záleží, je, že musí být realizovatelný a zamezit co největšímu množství skleníkových plynů.
V současné době předkládají pouze zastánci regulační politiky ve vládě dostatečně ambiciózní návrhy, jako je zákaz spalovacích automobilů od roku 2035 nebo 65% podíl obnovitelných zdrojů na vytápění od roku 2024. Deklarovaní zastánci trhu se s konkrétními návrhy drží zpátky a krizi klimatu neberou stále vážně.
Klimatická krize: nebezpečné nicnedělání
Vědci se shodují, že k dosažení požadovaného drastického snížení emisí by bylo zapotřebí kombinace regulačních opatření, ceny CO2 ve výši několika set eur za tunu, diferencované podle odvětví, a sociálně přijatelné přerozdělování příjmů. Falešné pobídky, dobrovolné závazky a nízké ceny CO2 vedly v posledních letech k obrovskému zpoždění – a částečně mohou za to, že nyní musíme dosáhnout tak velkého pokroku v tak krátké době.
Ve skutečnosti by tedy politické strany neměly diskutovat o politice zákazů nebo o politice volného trhu, ale o ambiciózní ochraně klimatu nebo o zvyšování teploty atmosféry. Abychom Světové zprávě o klimatu učinili zadost, potřebujeme silný konsenzus napříč politickým spektrem.
Klima nepočká. Ani s námi nebude vyjednávat. Nepřistoupí ani na kompromisy. Souhrnná zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu je povinnou četbou pro všechny, kteří se vyjadřují k jaderné energii, e-fuels, vytápění plynem či energetice obecně. Všechny politické strany nesou společenskou odpovědnost a musí občany naladit na nutnou transformaci, a ne – jak to někteří dělají – z politické vypočítavosti mobilizovat proti ní.
Niklas Höhne je vedoucím think tanku NewClimate Institute a profesorem na Wageningenské univerzitě v Nizozemsku. Vedl a byl spoluautorem více než 300 studií o mezinárodní a národní klimatické politice, včetně příspěvků od roku 2003 jako vedoucí autor čtvrté a páté hodnotící zprávy IPCC a přispívající autor šesté hodnotící zprávy IPCC. Spoluvytvořil nástroj Climate Action Tracker, který hodnotí závazky a opatření jednotlivých zemí v oblasti změny klimatu.
