Otázka, kterou by klidně mohl položit moderátor Günther Jauch: Kdo vlastně jako první označil Německo za imigrační zemi? Petra Kellyová? Jürgen Trittin? Nebo Franz-Josef Strauß, praotec CSU? Všechno špatně. Příspěvek Ulricha Reitze pro magazín Focus.
A který den se vůbec Německo stalo imigrační zemí? Dnes, tuto středu, protože spolkový kabinet vůbec poprvé v historii rozhodl o bodovém systému pro přistěhovalce, jaký mají jiné, skutečné imigrační země již dlouho? Ani to není správně.
Německý sociální systém masivně profituje z přistěhovalectví
Budeme si vyprávět malý příběh o přistěhovalectví, ve kterém nebude chybět ani milá zpěvačka, kterou všichni starší lidé v Německu stále ještě znají. A Udo Jürgens, kterého opět nelze přehlédnout, i když už zemřel.
Když označil první politik Německo za zemi přistěhovalců, Zelení ještě ani neexistovali
První vrcholný politik, který hovořil o Německu jako o přistěhovaleckou zemi, nebyl zelený. Když to slovo vyslovil, Zelení ještě ani neexistovali. Byl to sociální demokrat Heinz Kühn, a to rok před založením Zelených. Bývalý sociálnědemokratický předseda zemské vlády Severního Porýní-Vestfálska udělal v pokročilém věku ještě jednou malou kariéru ve spolkové úrovni.
Německo potřebuje ročně 260.000 přistěhovalců
Světák Kühn se stal prvním komisařem pro cizince ve spolkové vládě. To bylo v listopadu 1978. A o něco později, již v novém roce, Kühn označil Německo za imigrační zemi. Až bude Olaf Scholz tento příběh brzy vyprávět v Bundestagu, dozvíte se, milí čtenáři, odkud ho má.
Kühn byl tehdy odvážný. Členové SPD v čele s Willym Brandtem a Helmutem Schmidtem totiž už několik let nechtěli o imigraci ani slyšet. Stále ještě kolují citáty sociálnědemokratické ikony Schmidta, který se pořádně proslavil až po svém působení ve vládě, o schopnosti největší skupiny přistěhovalců, Turků, integrovat se, které by dnes skončily na indexu.
Nebyl to politik SPD a už vůbec ne politik Zelených, ale politik CDU, který z Německa udělal imigrační zemi
V roce 1973 totiž kabinet WBII, tedy druhá vláda, kterou se Willymu Brandtovi jako spolkovému kancléři podařilo sestavit, vyhlásil tzv. „stop náborů“. Německo trpělo ropnou krizí a zeleným se dnes při vzpomínce na neděle bez aut rozzáří oči. Na co si nevzpomenou je, že sociální demokrat, kterého dnes také chovají v ústě, zavřel jako šéf vlády Německo – bál se totiž o hlasy dělníků, kteří se ruku v ruce s odbory obávali levné konkurence z Turecka, Itálie a Řecka.
„To, co dnes vidíme ve velkoměstech, bude v budoucnu běžné i na venkově“
Historie má někdy své ironické stránky, protože to nebyl červený, a už vůbec ne zelený, ale černý politik, kdo udělal z Německa zemi přistěhovalectví: Konrad Adenauer. Dnes je muž z CDU často zobrazován jako žoviální chlapák z Porýní. Přesto byl ze sociálně-politického hlediska natolik konzervativní, že by mu v dnešní CDU bylo vyhrazeno nanejvýš místo někde na okraji.
Den, kdy se Německo stalo přistěhovaleckou zemí, nastal téměř před 67 lety. 20. prosince 1955 podepsala německá vláda první německou smlouvu o náboru italských pracovníků – a protože z žádné jiné skupiny přistěhovalců se později tolik lidí neosamostatnilo, znamenal tento den také počátek kulinářského zlomu. „Der Italiener“ – „Ital“ spatřil světlo světa. Označení „Ital“ už dávno zdomácnělo, běžně se říká „Ital za rohem“ a už dávno patří k německé kultuře. Zkrátka úspěšná integrační politika.
Tehdy se ještě nevolalo po kvalifikovaných zahraničních pracovnících, jak je dnes žádají Scholz, Heil a Nahlesová
O Franzi Josefu Straussovi jsme se zmínili výše, měl prsty v dohodě s Itálií – a své vlastní, ne zcela košer motivy – dnes by se řeklo: ekonomické zájmy. Chtěl udržet co nejnižší mzdy v zemědělském Bavorsku během pomalu se rozvíjející bavorské industrializace. Italští migranti měli pomáhat – a také pomáhali. Karel Marx, první vědecký antikapitalista, by mluvil o „záložní armádě“.
Zastavit migraci je téměř nemožné
Ludwig „Wirtschaftswunder“ Erhard byl rovněž pro cílené přistěhovalectví, protože Německu v době poválečného rozmachu pomalu docházely pracovní síly. Tehdy se však ještě nevolalo po zahraničních kvalifikovaných pracovnících, jak to dnes činí kancléř Olaf Scholz, jeho ministr práce Hubertus Heil a šéfka úřadu práce Andrea Nahlesová. Místo toho povolali dělníky pro těžká a špinavá řemesla, jako byla třeba těžba v Porúří.
Proto je Porúří stále německou imigrační zemí v miniatuře – vzorem úspěšné i neúspěšné integrace. Ali a Alfred si po směně v šachtě navzájem umyli záda – na jedné straně. Na druhé straně: mešity na dvorku, paralelní justice a klany. Jen v poklidném Mülheimu an der Ruhr se nachází 16 nemovitostí, které místní policie označuje za „domy klanů“.
Většina zůstala? Mýtus o „gastarbeiterech“
V případě pracovní migrace se jednalo o obchod – dobré peníze za tvrdou práci. O jedno skutečně nešlo: o integraci. Náborová dohoda s Ankarou uzavřená v roce 1961 počítala pouze s dočasným pracovním pobytem – po dvou letech se měli turečtí muži z venkovských provincií vrátit domů. Ale neudělali to – německý průmysl nechtěl nechat pracovité kluky, kteří nedělali problémy a byli dochvilní, odejít zpět do Turecka.
5 let „Wir schaffen das“: jak změnilo přistěhovalectví Německo?
Nejen proto je mýtem, že většina „gastarbeiterů“ – „Gast“ znamená host, protože byli do Německa pozváni jen dočasně – zůstala. Neudělali to. Drtivá většina z nich se vrátila do své staré vlasti, nejméně 12 ze 14 milionů lidí, kteří byli přijati v letech 1955-1973, pravděpodobně však ještě více.
Ironií osudu je, že drastické omezení, kterým měla být imigrace stlačena na nulu, tehdy mělo přesně opačný dopad a výzkumníci migrace, jako je Aladin El Mafaalani, o tom mohou vyprávět nádherný příběh. Dítě přistěhovalců z Dattelnu se stalo profesorem v Braunschweigu.
Po zastavení náborů neměla vláda na mysli jednu věc: slučování rodin
Poté, co vláda Williho Brandta v roce 1973 oznámila zastavení náborů, obdrželi italští, řečtí a turečtí gastarbeiteři zprávu, kterou německá vláda vůbec nebrala v potaz, a sice:
Pokud teď odjedeme, už nám nebude umožněno se vrátit. Proto si do Německa přivezeme i manželky a děti. A to se také stalo – na široké frontě začalo sjednocování rodin. Což se jen o chvíli později promítlo do škol: co si počít s tolika dětmi cizinců, které neuměly německy?
Migrace a válka na Ukrajině: „To co zažíváme, je teprve začátek“
K tomu je tolik: Berlíňané se v polovině sedmdesátých let rozhodli vyučovat děti cizinců a německé děti ve společných třídách. Bavoři se rozhodli pro oddělenou výuku v samostatných třídách pro Němce a cizince…
Co to má společného s Udo Jürgensem? Je považován za prvního, kdo se zabýval druhou, temnější stránkou přistěhovalectví hostujících pracovníků pro samotné hostující pracovníky – to bylo v roce 1974 – a tehdy se jednalo o vysoce politický akt:
Und dann erzählten sie mir von grünen Hügeln, Meer und Wind
A pak mi vyprávěli o zelených pahorcích, moři a větru
Von alten Häusern und jungen Frauen, die alleine sind
O starých domech a opuštěných mladých ženách
Und von dem Kind, das seinen Vater noch nie sah.
A o dítěti, které ještě nikdy nespatřilo otce.
O „řeckém víně“ a „pizza-connection“
„Řecké víno“ však nebylo prvním průkopnickým počinem na poli písní pro „gastarbeitery“. Ten se odehrál o dvanáct let dříve. A nepůsobil těžce jako víno a melancholie, ale spíš vesele, možná dokonce trochu naivně. Cornelia Froboessová, tehdejší blonďatá hvězda, ho nazpívala v roce 1962, když se první Němci ve svých VW broucích prodírali Brennerským průsmykem:
Eine Reise in den Süden
Cesta na jih
Ist für andere schick und fein
Je pro ostatní elegantní a noblesní
Doch zwei kleine Italiener
Ale dva malí Italové
Möchten gern zu Hause sein.
By rádi byli doma.
S Tinou a Marinou v Neapoli, protože „ony na ně už dlouho čekají“.
Tina a Marina se nakonec v Neapoli provdaly za místní. Protože lidé jako Giorgio a Francesco se rozhodli otevřít restauraci s luxusní italskou kuchyní v sídle německé vlády v Bonnu, v Kessenichu. „Sassella“ bratří Tarterů se stala domovským podnikem Helmuta Kohla.
Němci si na pracovišti přejí více diverzity
Zde, ve vinném sklípku, se zrodila skrytá „pizza connection“ černých a zelených. Jmenuje se tak jen proto, že generální tajemník CSU Bernd Protzner, který si „pizza connection“ vymyslel za účelem pomluvy, nevěděl, že Giorgio a Francesco sice nabízejí bohatý jídelníček, ale rozhodně žádnou pizzu.
Mimochodem, první koaliční smlouva, kterou „černý obr“ podepsal, obsahuje větu: „Německo není přistěhovaleckou zemí.“
