Giorgia Meloniová nechce být fašistkou. O tom však existují vážné pochybnosti. Kdo je žena, která dovedla italskou krajně pravicovou alianci k vítězství?
Když v těchto dnech italské noviny citují Giorgiu Meloniovou, jedná se většinou o překlady, především z angličtiny. Pětačtyřicetiletá předsedkyně strany Fratelli d’Italia (Bratři Itálie) totiž už delší dobu hovoří spíše se zahraničními než s domácími médii.
V rozhovorech říká věty typu: „Stojím si za tím, co si myslím. Kdybych byl fašistkou, řekla bych to. Ale já fašistka nejsem.“ Nebo: „Italská pravice nechala fašismus v minulosti a potlačování demokracie a hanebné protižidovské zákony odsoudila.“
Není tedy fašistkou. A také ne finanční hazardérkou, jak říká. „Jsem v tomto ohledu velmi opatrná – žádný zodpovědný člověk si nedokáže představit, že by zruinoval finance země,“ sdělila Meloniová 25. srpna agentuře Reuters. Itálie se bude držet pokynů Bruselu.
Když její spojenci Matteo Salvini z pravicově populistické strany Lega a expremiér Silvio Berlusconi (Forza Italia) ve volební kampani slibují rovnou daň ve výši 15 % a zdvojnásobení minimálních důchodů, varuje, aby „nedávali nereálné volební sliby“.
Giorgia Meloniová si je vědoma obav a znepokojení, které vyvolala její role favoritky v parlamentních volbách. To je ostatně důvodem jejího současného šarmu a uklidňující ofenzívy.
Snaha prezentovat se jako umírněná politička, která stojí oběma nohama na zemi demokratického ústavního státu a která se oprostila od ideologického balastu předchozích postfašistických stran, však tváří v tvář realitě selhává.
V její straně se to zarytými Duceho nostalgiky jen hemží
Začíná to už u její samotné strany. Ve Fratelli d’Italia se to stále hemží zarytými nostalgiky Duceho nostalgiky, kteří až do vedoucích pozic při každé příležitosti natahují pravici k „římskému pozdravu“, konají poutě k Mussoliniho hrobu a udržují úzké kontakty s popírači holocaustu.
Logo strany „Bratři Itálie“ stále zdobí zeleno-bílo-červený plamen, který se třepotá nad rakví diktátora Benita Mussoliniho symbolizovanou černou čarou. Když byla Meloniová nedávno požádána, aby se tohoto plamene v logu strany vzdala, odmítla. „Jsme na to hrdí“, odvětila.
Nejsou to samozřejmě pouze symboly, které zpochybňují umírněnost Meloniové. Pětačtyřicetiletá žena udržuje vynikající kontakty s pravicovými extremisty, nacionalisty a nepřáteli Evropské unie po celém světě. V roce 2018 například pozvala bývalého Trumpova poradce Steva Bannona na velké stranické setkání, kde byl oslavován nadšenými ovacemi.
O rok později přišla řada na maďarského premiéra Viktora Orbána, kterého Meloniová pochválil za hraniční plot proti syrským válečným uprchlíkům, za „obranu křesťanské identity Maďarska“, za prosazování „přirozené rodiny muže a ženy“ a za daně proti bankám a spekulantům.
To vše nevěstí nic dobrého pro budoucí vztahy mezi Římem a Bruselem, i když Meloniová v posledních týdnech opakovaně ujišťovala EU, že Itálie zůstane i nadále „spolehlivým partnerem“.
Její straně to však nebránilo v tom, aby ve všech pěti hlasováních v parlamentu, v nichž se projednával národní plán obnovy země, hlasovala proti – a to i přesto, že Itálie dostává 191 miliard eur jako součást záchranného balíčku EU. Meloniová využila příležitosti, aby se vyslovila proti paternalismu Bruselu a nevýhodám jednotné měny.
Co je pro Giorgiu Meloniovou opravdu důležité? Odpovědi na tyto otázky nabízí její autobiografie „Io sono Giorgia“ (Já jsem Giorgia) a podrobné rešerše deníku „La Repubblica„. Meloniová ve své knize popisuje, jak její otec Franco opustil rodinu, když jí byly čtyři roky – její otec, komunista, se plavil kolem světa a poté si otevřel bar na Kanárských ostrovech.
Několik měsíců po zmizení otce zapomněly malá Giorgia a její sestra Arianna v dětském pokoji zapálenou svíčku – dům vyhořel. Giorgia, Arianna a jejich matka Anna se nastěhovaly do bytu o rozloze 45 metrů čtverečních v římské dělnické čtvrti Garbatella, kde matka držela sebe a obě dívky nad vodou příležitostnými pracemi.
Bývalá outsiderka z dělnické čtvrti se chtěla vždy prosadit
Jako dítě svobodné matky byla Giorgia v novém prostředí outsiderem. V patnácti letech se Meloniová připojila k „Mládežnické frontě“ postfašistického Italského sociálního hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI), kde našla přátele a uznání. Díky svému temperamentu, vybroušené rétorice a nebojácnosti se v rámci „Mládežnické fronty“ rychle prosadila.
Později byla v Národní alianci (Alleanza Nazionale, AN) Gianfranca Finiho, který postfašisty přivedl k demokracii a umožnil jim vládnout. V roce 2008 se Meloniová ve svých 31 letech za vlády Silvia Berlusconiho stala ministryní mládeže a sportu a v roce 2012 založila organizaci Fratelli d’Italia.
Bývalá outsiderka z dělnické čtvrti se chtěla vždy prosadit. Při první účasti nové strany v parlamentních volbách v roce 2013 však Fratelli získali pouhá 2 % hlasů, v posledních celostátních volbách pak 4 %.
V italské politice, které stále dominují muži, byla Meloniová kvůli nevalným výsledkům dlouho terčem posměchu. „Ragazza z Garbatelly“ nebyla brána vážně – dokonce ani ve své vlastní straně. To se nyní od základů změnilo. Dnes, kdy se může stát první premiérkou Italské republiky, se před Giorgií Meloniovou všichni třesou. V Itálii, ale také v zahraničí.
