Spolková republika Německo podporuje sankce proti Rusku a dodává zbraně Ukrajině. Nestalo se tak již účastníkem válečného konfliktu? Ne, říká Pierre Thielbörger, odborník na mezinárodní právo z Bochumi. Varuje však před zkoumáním šedých zón mezinárodního práva.
Neue Zürcher Zeitung: Pane profesore Thielbörgere, jak moc je expert na mezinárodní právo nervózní, když se dívá na chování Německa a NATO v současném konfliktu s jadernou mocností Ruskem? Udržuje si Západ skutečně dostatečný odstup od hranic, za nimiž by se stal účastníkem konfliktu?
Pierre Thielbörger: Samozřejmě existuje mnoho důvodů, proč být z tohoto konfliktu nervózní. Německo, jakékoliv jiná země nebo NATO samotné by se však staly účastníky konfliktu pouze v případě, že by do bojů přímo a bezprostředně zasáhly. Německo a všechny země světa by na to také měly právo.
NZZ: Jak to?
Thielbörger: Vyplývá to z kolektivního práva na sebeobranu podle článku 51 Charty OSN. Článek však nestanoví povinnost zasáhnout. Skutečnost, že Německo a další země nezasahují, jsou tedy politickým, nikoli právním rozhodnutím. Vzhledem k ochotě jaderné mocnosti Ruska eskalovat konflikt je jejich postup správný.
NZZ: Ale ani Německo a Západ nejsou neutrální. Odsuzují ruské akce, zavádějí sankce a dokonce dodávají zbraně.
Thielbörger: To je pravda. Na rozdíl od minulosti však dnes mezinárodní právo uznává vedle neutrality a vstupu do konfliktu ještě takříkajíc třetí faktor, a sice ne-neutrální státy, které se ale konfliktu nezúčastňují.
NZZ: A právě tam byste zařadil Německo.
Thielbörger: Přesně tak. Dodáváme zbraně a podporujeme sankce, takže nejsme neutrální v pravém slova smyslu. Neposíláme však vojáky a nezasahujeme přímo do bojů. Teprve tehdy by se Německo bezpochyby stalo účastníkem konfliktu.
Jak podporuje Německo Ukrajinu?
NZZ: Opravdu podpora přísných sankcí, které jsou pro ruskou ekonomiku zničující, nečiní zemi účastníkem konfliktu?
Thielbörger: Ne, zcela jistě ne ve smyslu mezinárodního práva. Sankce by mohly být mnohem masivnější, aniž by například Německo ztratilo status strany, která se konfliktu neúčastní.
NZZ: Opravdu? Ruský prezident Vladimír Putin odsoudil tato trestní opatření jako „nezákonná“ a porušení mezinárodního práva. Vyhrožoval odvetou.
Thielbörger: Zákon je samozřejmě vždy otázkou výkladu. Ne však v tomto bodě. Kreml chce samozřejmě zastrašovat. Právo však nestojí na jeho straně.
NZZ: Jak se mezinárodní právo dívá na pomoc při průzkumu ruských vojenských pozic? Západní zpravodajské služby by Ukrajině poskytly výhodu.
Thielbörger: Zde jsou rozhodující konkrétní okolnosti: čím je podpora výraznější a čím je na ní podporovaná strana, v našem případě Ukrajina, závislejší, tím více se blíží červené linii. Váhu samozřejmě mají strategicky relevantní zpravodajské informace. Ze své podstaty jsou však samozřejmě tajné a pro protistranu neověřitelné nebo jen velmi obtížně ověřitelné.
NZZ: Německo v rozporu se svým dřívějším přesvědčením dodává zbraně na Ukrajinu, a tedy do válečné zóny. Ostatní státy to dělají ve velkém měřítku také. Vojenská rovnováha sil je tak ovlivněna v neprospěch Ruska. A přesto se předpokládá, že se ve válce nestaví na žádnou stranu?
Thielbörger: S dodávkami zbraní je to o něco složitější než s hospodářskými sankcemi. U zbraní hraje roli typ dodávek a jejich rozsah. Dodávky zbraní samy o sobě nepředstavují válečný akt. Neexistuje žádná státní praxe, která by to předpokládala. Jiný případ by mohl nastat, kdyby existovalo poradenství, jak zbraně používat. I zde však zůstává rozhodující posouzení konkrétního případu.
Madman z Moskvy: uvrhne Putin svět do jaderné války?
NZZ: Jinými slovy, Německo smí dodávat protitankové zbraně, ale nesmí vysvětlovat Ukrajině, jak je používat?
Thielbörger: V každém případě bychom se tím přiblížili o obrovský krok k červené linii, za níž již jsme účastníky války.
NZZ: Proč je možné dodávat protitankové zbraně, ale ne bojová letadla? Polsko chtělo nedávno Ukrajině poskytnout vlastní stíhací letouny, které by mohli politovat ukrajinští letci bez instruktáže, výměnou za americké letouny. USA se proti tomu postavily.
Thielbörger: Jak jsem řekl, samotné dodání zbraní nepředstavuje problém. Na rozdíl od dodávek pancéřových zbraní však dodávky stíhaček vyvolávají rozsáhlé logistické otázky. Lze si představit, že by vojáci NATO letěli na Ukrajinu. To by znamenalo obrovskou eskalaci. Druhou možností by bylo, že by do své země letadla dopravili ukrajinští piloti. To by samo o sobě nebylo právně problematické. Vyžadovalo by to však letiště NATO, z něhož by stíhačky vzlétly. Tím by se hranice mezi dopravou a zásahem do konfliktu stala mnohem poréznější. USA se tomu z dobrých důvodů vyhnuly.
NZZ: Poláci chtěli pro předání využít americký letecký uzel Ramstein, který se nachází v Německu. To by se týkalo i Německa.
Thielbörger: V každém případě bychom se tím dostali do obtížné šedé zóny. A kancléř Olaf Scholz nebyl z dobrých důvodů ochoten tuto šedou zónu blíže prozkoumávat.
NZZ: Ukrajina chce, aby Západ prosadil bezletovou zónu nad jejím územím. Důsledkem by byla přímá konfrontace s Ruskem, a proto ji NATO vylučuje. Je vstupem do války již vyhlášení, nebo teprve vynucení bezletové zóny?
Thielbörger: Ukrajina má samozřejmě právo požádat o bezletovou zónu. Vzdušný prostor je přece jejich. V tomto ohledu by pozvání Ukrajiny mohly přijmout i další státy v rámci kolektivní sebeobrany. Jejím prosazením by se však zúčastněné státy bezpochyby staly přímými účastníky války.
NZZ: Za předpokladu, že by se Německo nebo jiná země vojensky postavila na stranu Ukrajiny, co by pak Rusko bylo vůči nové straně konfliktu oprávněno udělat?
Thielbörger: Ve skutečnosti by pak byla ruská strana povinna vůči Německu v první řadě dodržovat například ustanovení „ius in bello„, tj. mezinárodního humanitárního práva. To upravuje povahu válečných operací a mělo by to vliv například na zacházení s německými válečnými zajatci.
NZZ: Mohlo by však Rusko rozšířit zónu konfliktu na Německo, pokud by se Spolková republika stala účastníkem války?
Thielbörger: Ne, z hlediska mírového práva by k tomu Rusko nebylo oprávněno. Německo by účastí na kolektivní sebeobraně Ukrajiny neztratilo ochranu vlastního území. V případě útoku by Rusko opět porušilo obecný zákaz použití síly, který uznává pouze výjimku sebeobrany a povolení Rady bezpečnosti. Tento zákaz je stanoven v článku 2 Charty OSN, kterou uznává i Rusko. Něco jiného by mohlo platiti z hlediska mezinárodního humanitárního práva, tj. práva ozbrojeného konfliktu, a to od okamžiku, kdy Německo do konfliktu zasáhne.
Počet ukrajinských uprchlíků v Německu stoupá
NZZ: Jaký by byl důsledek?
Thielbörger: Mezinárodní humanitární právo v tomto případě upravuje otázky povolených cílů, jako jsou vojenské základny nebo bojová technika, jakožto řízené útoky, které musí šetřit civilisty. Pak by však bylo třeba ještě prozkoumat, zda vzhledem k velké zeměpisné vzdálenosti mezi Německem a Ukrajinou nechybí takzvaný „nexus„, tj. souvislost se skutečnými nepřátelskými akcemi, aby bylo možné tato pravidla skutečně uplatnit.
NZZ: Němci v současné době cestují na Ukrajinu, aby po jejím boku bojovali proti Rusku. Musí v tom Spolková republika svým občanům bránit?
Thielbörger: Jak kdy. Pokud by se jednalo o žoldáky, kteří by nebyli začleněni do pravidelných ukrajinských ozbrojených sil, pak ano. Ani to však není případ Ukrajiny. Pokud vím, jsou to dobrovolníci, kteří působí pevně v rámci ukrajinské armády bez nároku na odměnu. A to není zakázáno.
NZZ: Stal se akt NATO-Rusko z roku 1997 po ruském útoku překonaným? Může nyní NATO na svém východním křídle trvale rozmístit tolik vojáků, zařízení a zbraní, kolik se mu zlíbí?
Thielbörger: Závazek obsažený v tomto aktu spočívá v tom, že NATO nebude umísťovat vojáky a materiál především na východním křídle. Celá věc však vycházela z tehdejší bezpečnostní situace. To se po ruském útoku 24. února zásadně změnila. V tomto ohledu již NATO není vzhledem k hrubému porušení závazků z ruské strany vázáno svými sliby. Mohla by dokonce smlouvu formálně vypovědět.
Všechny články o ruské válce proti Ukrajině najdete ve zvláštní rubrice.
Pierre Thielbörger je profesorem veřejného a mezinárodního práva na Ruhr University Bochum. Je také výkonným ředitelem Institutu pro mírové a mezinárodní humanitární právo na Porúrské univerzitě v Bochumi. Thielbörger studoval právo na Univerzitě v Hamburku, na McGillově univerzitě v Montrealu a na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Zabývá se zejména právem udržování míru a mezinárodním humanitárním právem, lidskými právy a mezinárodním trestním právem, jakož i právem a správou globálních společenství. Pierre Thielbörger je od roku 2020 členem správní rady Německého institutu pro lidská práva. Je také členem Výboru pro koordinaci humanitární pomoci Spolkového ministerstva zahraničních věcí. Od roku 2016 působí jako předseda valného shromáždění Sítě pro humanitární činnost (NOHA) a byl několikrát zvolen spolupředsedou zájmové skupiny pro lidská práva Evropské společnosti mezinárodního práva (ESIL).
