Ať jde o klimatickou krizi, existenci koronaviru nebo vlastní soukromý život, lidé si často nechtějí přiznat, co už je dávno prokázané. Na vině nejsou ani tak objektivní důvody, ale spíše naše vlastní psychika.
Velmi často na naše otázky ještě neexistuje spolehlivá odpověď; chybí výzkumy, data jsou nejednoznačná. Jindy je ale vše jasné, přesto lidé zastávají názory, které zjevně odporují faktům. Proč?
Nesouvisí to ani tak se vzděláním a duševními schopnostmi, jak dokládají dvě nové studie. Na vině je daleko více „motivated reasoning„, upnutí se na žádoucích, byť prokazatelně falešných závěrech. Jinak řečeno: když někdo zastává názor, který není v souladu s fakty, pak to nedělá z věcných, ale z osobních důvodů.
Corey Cusimano a Tania Lombrozo z Princetonské univerzity tento fenomén zkoumali na příkladech z každodenního a soukromého života. Kolem 1900 osobám předložili modelové příběhy, jejichž fakta naznačovala určitý úhel pohledu, morální normy ale jiný. Například: v pokoji dobrého přítele byl nalezen kokain, on však tvrdí, že není jeho. Máme mu věřit? Respondenti na jednu stranu udávali, co v dané situaci považovali za správné stanovisko, na druhou stranu co by z důkazů usuzoval objektivní pozorovatel.
Pokud se společensky žádoucí názor nenacházel v mezích stanovených fakty, byla tato hranice v případě potřeby posunuta.
Oba závěry sice v průměru ležely blízko u sebe. Ale čím více se testované osoby zdály být nuceny ignorovat fakta, tím více to také dělaly. Každý třetí subjekt dokonce za hranicemi, které sám podle objektivních měřítek považoval za zastupitelné. A čím morálnější v očích respondenta názor byl, tím méně důkazů potřeboval. „Testované subjekty považovaly morální argumenty za legitimní důvody k zastávání stanovisek, která neodpovídala objektivním, na důkazech založeným závěrům“, vysvětlují Cusimano a Lombrozo v magazínu Cognition.
V následné studii psychologové dokázali, že respondenti používají dvojího metru: pokud se někdo považoval morálně zavázán ignorovat stav věci, pak se mu – ale jen pro něj – zvětšil přípustný prostor, co lze ještě považovat za odpovídající faktům. Nenacházelo-li se sociálně požadované mínění uvnitř fakty vymezených hranic, byly v případě potřeby posunuty.
Zavírání očí před pravdou je pochopitelné, jedná-li se o přátele a rodinu. Na rozdíl od vědeckých otázek: na první pohled zde pro popírání faktů neexistuje žádný důvod. Matthew Hornsey z University of Queensland se již mnoho let zabývá výzkumem tím, co vězí za skepsí vůči vědě. Jeho závěr, zveřejněný v časopise Current Directions in Psychological Science zní: „Abychom takovému postoji rozuměli, musíme znát psychologické pozadí. Psychologie našla šest motivů, proč lidé ignorují vědecké nálezy.“
Ideologie a vlastní zájmy
Hornsey a jeho pracovní skupina ukázali, že to, jestli někdo popírá globální oteplování, lze lépe vyvodit z jeho světonázoru než na základě věku, pohlaví, příjmů nebo dosaženého stupně vzdělání. U levicově orientovaných osob sice dle očekávání roste s přibývající úrovní vzdělání i víra v klimatickou změnu. U zatvrzelých konzervativců je to však naopak: čím jsou vzdělanější, tím jsou skeptičtější. Konzervativní pozice však nejsou samy o sobě důvodem k popírání vědeckých faktů, vysvětluje psycholog, nýbrž se jedná o ekonomické zájmy. Přijmout změnu klimatu by mohlo vyjít draze, například pro uhelný průmysl.
Strach a víra v konspirační teorie
Víra v konspirační teorie – nedůvěra v oficiální prohlášení – je spojena s mnoha postoji, které odporují současnému stavu vědeckých poznatků, tvrdí Hornsey. Nejsilněji se to projevuje u tzv. antivaxerů, tedy odpůrců očkování: především v západních zemích souvisí odpor k vakcínám úzce s vírou ve spiklenecké teorie, dokázal Hornseyův tým ve své mezinárodní studii. Výzkum ve 24 zemích kromě toho ukázal, že je odpor vůči očkování o to větší, čím více se dotazovaní báli injekcí. Hornsey z toho vyvozuje, že za zdánlivě racionálně zdůvodněnými postoji občas vězí iracionální pocity. Z někoho se například může stát odpůrce očkování proto, aby se nemusel vypořádat se svým strachem z injekcí.
Osobní a sociální identity
Postoj se může stát součástí osobní identity, například jako kverulanta nebo odpůrce očkování a posílit tak pocit vlastní hodnoty. Může se také stát sociální identitou a zprostředkovat tak pocit sociální příslušnosti. Kdo změní názor, riskuje i ztrátu sociální sítě, uvádí psycholog. Hornseyův výzkum ale také ukazuje, že sociální identita může naopak přispět ke změně názorů. Pokud navrhne konzervativec opatření vstřícné k ochraně klimatu, má u souvěrců větší šance na úspěch. Především tehdy, bude-li zdůvodněno společnými konzervativními hodnotami.
Hornsey považuje osvětu pomocí objektivních informací za první a nejlepší prostředek proti ignoranci, bludům a spikleneckým teoriím. To samo ale nestačí, říká. Je třeba zohlednit skutečné motivy, například tím, že je využijeme: „Když odstraníme důvody k popírání vědy, většina lidí pak už nemá problém vědeckému konsenzu porozumět.“
