Nenechme se rozptylovat americkým prezidentem. Chátra, která napadla Kapitol, je součástí světového hnutí, které ho přežije. V USA i jinde. Komentář Christiana Bangela pro německý týdeník Die Zeit.
Je pravda, že mezi politické dynamiky ve Spojených státech a v Evropě nelze dávat rovnítko. Platí to obzvlášť pro pravicové a extrémně pravicové hnutí, které má v USA zcela jiné tradice a vlivy než jeho evropské protějšky. Náboženství, sociální stát, homosexualita – zčásti zde narazíme na zcela protichůdné pozice. A figura jako Donald Trump by byla v Evropě stejně nezprostředkovatelná jako Viktor Orbán v USA.
Zteč washingtonského Kapitolu také není ryze specifickou americkou záležitostí. Politickou spoušť v USA vyvolala stejná bouře, která řádí i nad Evropou.
Středeční útok násilných Trumpových příznivců na parlament Spojených států byl prozatím nejnápadnějším projevem světového hnutí, které by rostlo navzdory kultu osobnosti amerického prezidenta, i kdyby se Donald Trump náhle rozhodl, že se bude věnovat globálnímu oteplování. Trump pouze sklidil a kultivoval, co neuzrává pouze v USA, ale sklízí úspěch za úspěchem také v mnoha dalších společnostech bílého Západu.
Zde stejně jako v USA je u díla extrémní pravice, která se během uplynulých let radikalizovala a militarizovala a která se současně v děsivé míře stala akceptovatelnou ze strany umírněnou scénou. Tato pravice je, zde stejně jako v USA, až příliš často legitimizována oportunistickými, většinou konzervativními nebo liberálními politiky demokratického spektra.
Jak velký je rozdíl mezi americkými senátory, kteří souhlasí s Trumpovými lžemi o volebním podvodu a německými politiky, kteří tvrdí, že v Německu nepanuje skutečná svoboda slova? Oba v každém případě souhlasí s extrémně pravicovým tvrzením, popírajícím existenci demokratických poměrů. A kde není demokracie, jak sami vyvozují, panuje samozřejmě právo ji zavést. Jakýmikoliv prostředky, proti jakémukoliv odporu.
Výsledek tohoto ústředního příběhu je tam stejně jako zde pravým opakem demokracie. Část společenského středu, soužen existencionálními strachy, rozzloben ke slovu se hlásícími menšinami, akceptuje dokonce tváří v tvář smrtelné pandemii téměř libovolné vysvětlení politické situace, hlavně když jeho autorem není tzv. establishment. Ať už se jedná o paušální odmítnutí ochranných opatření proti koronaviru, nebo tvrzení, že svět ovládá banda pedofilů, které dokáže čelit jen Donald Trump.
Trhovci, sektáři, rádobyprominenti a pravicoví radikálové
Taková zdůvodnění nabízí jak v USA tak v Evropě dobře namazaný stroj plný politických trhovců, vůdců sekt, rádobyprominentů a pravicových radikálů. Někde vystupují jako realitní magnáti, jinde zase jako věrní úředníci a ekonomové, kabaretisté nebo intelektuálové. V jejich scénáři je však napsáno pokaždé to samé: vy, mlčící bílá většina, se nesmíte spoléhat na dobrou vůli svých utlačovatelů. Musíte si vzít zpět svou zemi. Tento scénář mezitím určuje významnou část politického dění mnoha západních společností.
I když se nyní mnoho radikálních pravicových politiků distancuje, to, co se stalo v Kapitolu, k tomuto scénáři patří a je úzce spjato s tím, o co se extrémní pravičáci a jejich spojenci v Německu poslední dobou snaží: jde o symbolické obsazování půdy, demonstrace moci namířené proti institucím a demokracii. Mají podnítit fantazie o blížícím se převratu, mají působit drasticky a naléhavě, zatímco, podkresleny kýčovitými melodiemi, sbírají na YouTube své lajky.
Měli jsme možnost to již spatřit u Říšského sněmu, kde pravicoví extremisté vzali ztečí schody parlamentu a jen těsně se podařilo zabránit produkci podobných obrázků, jak ve Washingtonu. I v Lipsku, kde násilné jádro popíračů koronaviru převálcovalo policejní kordony a zajistilo si tak ničím nerušený přístup do centra města. Děje se to však i v daleko menším měřítku, jako například při nedávných korona-protestech v Pössnecku v Duryňsku, kde se několika málo desítkám demonstrantů podařilo zahnat policii do defenzivy.
Že se nyní museli zástupci lidu a médií schovávat pod stoly, že ozbrojený dav zaútočil na schody a vyrazil dveře, zatímco se parlament chystal stvrdit korektnost demokratických voleb, bylo mílovým krokem tohoto hnutí a jeho sympatizantů – bez ohledu na to, zda bydlí v obytném přívěsu v Utahu nebo v Uckermarku. Poselství všem těmto příznivcům zní: závěrečná bitva mezi námi a údajnou diktaturou se blíží. Připravte se, můžeme zvítězit.
Ano, cítí, že mohou zvítězit. Cítí, že mohou dokázat věci, které ještě nedávno považovali za nemožné. Cítí zřejmě něco podobného jako wind of change. O tak vznešený pocit se nikdo nechce nechat připravit. To je důvod, proč se toto hnutí nenechá utlumit kompromisy a smířením, jak se zřejmě stále ještě mnoho lidí domnívá. Od bojovníka za svobodu k voliči CDU – pokud je budou ovlivňovat konzervativní hardlineři, zřejmě se mnoho lidí touto cestou nevydá. Proč by také měli?
Naděje? Té se pravičáci bojí nejvíc
Znepokojující nejsou jen pravicoví radikálové, ale i ti, kteří si jich nevšímají – v USA stejně jako zde. Autoritarismus, jak nás učí dějiny, nepotřebuje nutně většinu, aby si udržel nebo prohloubil moc. Jediné co potřebuje, je strach svých odpůrců. Nápomocné také je, pokud se v neutrálním středu rozšíří názor, že trvalému převzetí moci nelze zabránit. Potřebuje také bezpečnostní orgány, které jsou ochotny v případě potřeby ohnout ústavu. Tím se ocitáme u dalšího problému.
Útok na Kapitol byl i v dalším ohledu symbolickým znamením. Mohlo se klidně proměnit v demoralizující událost. Totiž tehdy, pokud by stát zasáhl způsobem, který by násilníky zastrašil nebo dokonce pokořil. Kdyby se do světa vyslaly obrazy na zemi ležících svázaných a prchajících Trumpových příznivců. Připomeňme si záběry z léta, kdy nechal americký prezident skandálně zmlátit a rozehnat pokojnou demonstraci Black Lives Matter, jen aby si před jedním kostelem nechal udělat fotografii s Biblí.
Jste si opravdu jisti?
Tentokrát, tváří v tvář násilným pravicovým rádobypučistům, jsme mnoho vysoce militarizovaných a motivovaných policistů neviděli. Bezpečnostní složky byly groteskně nepřipravené. Zasahovaly se shovívavostí, která byla až nápadná. Obrázky násilníků, kteří byli přátelsky vyprovázeni z budovy, místo aby byli vyváděni v poutech, nebo útočníků, kteří si dělali selfíčka s policisty, jsou druhým poselstvím pravicových radikálů. Je namířeno jejich odpůrcům a zní: jste si opravdu jisti, že vás bude policie chránit, až půjde do tuhého?
I zde lze vidět paralelu mezi USA a Evropou. Bezpečnostní orgány, armády, tajné služby, policie jsou, buďme upřímní, při řešení autoritářské vlny zatím nápomocné pouze ve velmi omezené míře. Bezpočet příběhů o zmizelé munici, tajných prepperských sítích a rasistických whatsappových skupinách jsou v Německu důvod k vážným starostem. I Washington ve velmi znepokojivé míře předvedl, jak blízko se mohou extrémní pravičáci dostat ke svým převratovým fantaziím, pokud proti nim policie důsledně nezakročí.
Samozřejmě máme i naději. Ukázala se zrovna onoho hrozného washingtonského dne. Byla jí zpráva, že po desítky let republikány ovládaný stát Georgie po listopadové volbě Joea Bidena podruhé volil demokraty a novému prezidentovi tak zajistil senátní většinu.
Hlubší význam této zprávy daleko přesahuje zprávu o změně senátní většiny. Vítězství v Georgii bylo totiž možné především proto, že černošská demokratka Stacey Abramsová a její příznivci už léta mobilizují černochy, kterým tam byly volby odjakživa stěžovány.
Nesmíme zapomínat, že jakkoliv působí nacionalističtí autoritáři hrozivě a mocně, ve skutečnosti jsou v menšině a vycházejí z defenzívy. Bojí se společnosti, ve které by doposud marginalizovaní nabyli rovnoprávnosti a mohli také promluvit. Vědí, že mají šanci především tehdy, když lidé, které zasáhl jejich rasismus, nejsou vyslyšeni, nesmí volit a spolurozhodovat o politice. Pokud k tomu dojde, obrátí se list, v USA stejně jako v Evropě.
Je to možnost, jak zastavit nástup pravicových radikálů. Otevřená společnost, která pořád nenaslouchá jen křiku pravičáků, ale opravdu se snaží, aby se na ní mohli spolupodílet všichni. Demokracie sama, ve svém původním významu jako ochránkyně menšin, je nejlepší recept proti tomu, k čemu nedávno došlo ve Washingtonu. Tam, stejně jako u nás.
