Během demonstrací proti koronaopatřením se ukazuje, jak se liberálních diskurzů zmocňují spiklenečtí teoretici. Ignorovat je však nelze. Úvaha Nilse Markwardta pro týdeník Die Zeit.
V r. 1995 sociolog Niklas Luhmann poznamenal: „Co víme o naší společnosti, dokonce o světě, ve kterém žijeme, to víme prostřednictvím masových médií.“ Že lidé sociální realitu zpravidla nezažívají přímo, ale vždy skrze noviny, knihy, televizi, Twitter, Facebook nebo Telegram, zřejmě není pro obyvatele moderních mediokracií příliš novým zjištěním. S tím spojené důsledky jsou dnes jasně viditelné. Především při přibývajících pouličních protestech proti omezování kontaktů.
Pokud je naše vědění o světě předem setříděno masovými médii, vede to ke konfliktům o kritériích tohoto třídění. Poznáme to už podle otázky v komentářích: „Nemáme žádné jiné problémy?“, „To je přece vše nafouknuté“ nebo „Proč konečně nemluvíme o tom nebo onom?“ Stejně tak to poznáme na aktuálních demonstracích proti kontaktním omezením, k nimž nedávno došlo v Berlíně, Stuttgartu, Frankfurtu nad Mohanem nebo v Mnichově, protože vyvstává otázka: nepropůjčujeme tomuto relativně okrajovému fenoménu větší význam, než jim náleží jen tím, že o něm kriticky informujeme? Neskáčeme spikleneckým teoretikům na lep, když jim, aniž by to bylo nutné, nabízíme platformu, kterou právě hledají? Nerozdělujeme právě tím nevyhnutelně společnost, na což si vzápětí s velkými gesty stěžujeme?
Dvojitá odpověď na tyto otázky zní: ano i ne
Ano, protože samozvaný „odpor“, který nyní mobilizuje proti ochraně před infekcemi a „očkovacím terorismem“, je v jádru skutečně (zatím) malým seskupením kolem spikleneckých teoretiků, autoritářských kverulantů a kvartálních bláznů, jejichž diskurzivní význam ve velké míře spočívá v nadproporční mediální reprezentaci. Ne, protože tento „odpor“ v současné době vykazuje znepokojivou dynamiku a s přibývající měrou zasahuje i do oblastí mimo danou scénu. Pokud jsme na příslušných demonstracích ještě nedávno viděli pouhých několik stovek lidí, shromáždily se nyní ve Stuttgartu tisícovky osob z nejrůznějších prostředí a politických směrů. Stejně tak nedávno několik katolických biskupů ve svém dopise varovalo před „Nastolením světovlády“; bývalý krátkodobý duryňský předseda vlády Thomas Kemmerich (FDP) v Geře protestoval – zdánlivě nechtěně – bok po boku s pravicovými populisty.
Zkrátka: antivakcinační fronta odporu, které nejde o zdraví, základní práva a ekonomii, ale o trivializaci nemoci COVID-19, zasahuje stále více do oblastí, které se běžně označují za „střed“.
Staré resentimenty
Hlavní důvod, proč se navzdory nebezpečí mediálního překreslení musíme těmito demonstranty zabývat, leží jinde. Pars pro toto nastiňují tyto protesty problém, který je pro pluralistickou demokracii velmi, ba vskutku zásadně důležitý: do jaké míry je tato pluralistická demokracie založena na možnosti shromáždění? A do jaké míry vytváří fyzická izolace, která se stala nezbytnou v důsledku pandemie, zásadní napětí k podstatě demokracie?
Jistě: demonstrantům, protestujícím proti opatřením zavedeným v souvislosti s koronakrizí, nejde o hluboké debaty o podstatě demokracie, spíš se zde mísí spiklenecké teorie, dávno osvojené resentimenty se sem tam i pochopitelnými obavami z budoucnosti v jednu velkou podivnou protestní koronaparty.
Přesto je tento odpor pro pluralistické demokraty zvláštním a bezohledným způsobem, abychom použili citátu z básně proslulého Theodora Däublera, „vlastní otázkou ve formě postavy“. Základem toho „odporu“ je, právě proto že je tak obskurní a nebezpečný, určitý druh dialektiky osvěty, kterou liberální demokracie nemůže jednoduše ignorovat. Když se podíváme pozorně, rozpoznáme totiž u současných protestů znetvořený, v opak obrácený příznak osvěty.
Pandemická diktatura
Nemusíme hned spatřovat pokřivenou neinformovanost během demonstrací proti protikoronovým opatřením nezbytně v tom, že se jejich účastníci odvolávají na ústavu a hlasitě vzývají nebezpečím pandemické diktatury. Obojí bychom mohli s přimhouřením oka ještě považovat za šikovnou PR strategii nebo zkratku všeobecné touhy po svobodě. Nikdo však neodstavil právní stát a ani svoboda neznamená, navíc když jde o ohrožení jiných lidí, že si každý může dělat, co se mu zlíbí. Daleko důležitější je konkrétní akt kolektivizace, tedy performativní trvání na svobodě shromažďování. Ten není jen ústředním předpokladem demokratických pořádků, ale byl také vždy považován za rozhodující prostředek k jejich udržení.
Hannah Arendtová důrazně připomínala, že právě „veřejný prostor“ umožňuje kolektivní a tudíž demokratické jednání. Proto se často odvolávala na dědictví americké revoluce. Na rozdíl od svého francouzského protějšku se z ní totiž nevyvinula gilotinou ovládaná vláda teroru, kvůli které ve jménu abstraktní vůle lidu padaly nesčetné hlavy, ale Američané zavedli „town hall“ meetingy, během kterých byl revoluční akt, kolektivní setkání a společné jednání na institucionalizované rovině ustavičně opakován. Permanentní revoluce light, dalo by se říct.
S touto tradici Arendtové, která chápe „právo se objevit“ jako ústřední aspekt demokracie, souzní i Judith Butlerová. Ta ve své knize Poznámky k performativní teorii shromažďování (Judith Butler: Notes Toward A Performative Theory Of Assembly) podtrhla doslova konstitutivní význam těla pro svobodu shromažďování. Protože, argumentuje americká filosofka, fyzická přítomnost kolektivu umožňuje, „že shromáždění už mluví, ještě než vyslovilo jediné slovo“. Proč? Protože už pouhým aktem shromáždění performativně vytvořilo určité „my“, které ještě předtím než začne mluvit nebo skandovat slogany, svými těly, gesty a pohyby „inscenuje společné jednání“.
Pro Butlerovou to je tak významné, protože veřejné shromažďování, spontánní konstitualizace kolektivního subjektu představuje integrální součást suverenity lidu. Sice platí, že v zastupitelských demokraciích je suverenita přenášena na volené zástupkyně a zástupce lidu, ale právě ne zcela, nikdy stoprocentně. „Část lidové suverenity“, píše Butlerová, „zůstává nepřeložitelná, nepřenositelná, ba dokonce nenahraditelná, proto dokáže režimy nejen volit, ale také je rozpustit.“ Když se na shromážděních, demonstracích a protestech sejdou lidé, zjeví se toto „zosobnění lidu“ vždy jako potenciální korektiv vůči panujícím poměrům. Ne proto, že by si shromáždění mohlo nárokovat, že je lid, tak jak to o sobě prohlašuje Pegida, nebo to nyní opakovaně zaznívá na demonstracích odpůrců protikoronových opatření, nýbrž proto, že o sobě může prohlásit „I my jsme lid“.
Protijed autoritářství
Tím je mimochodem vyvrácena ideologie Silicon Valley, která již delší dobu sní sen o plně digitální demokracii, ve které se demokratická veřejnost postupně rozpustí v kapitalismu platforem, jakými jsou Facebook, Twitter, Zoom a spol. Není třeba být ignorantem mnohých, dokonce i demokratických výhod digitální transformace, abychom v tom rozpoznali problém. Ať už proto, že jsou sociální sítě nanejvýš polovičními veřejnostmi, protože jsou zpravidla provozovány na zisk orientovanými koncerny; nebo proto, že přítomnost fyzických těl umožňuje daleko silnější formy empatie a solidarity v důsledku spontánní přeměny v „my“.
Právo na fyzické vystupování je u Arendtové a Butlerové také protijedem na autoritarismus, který má vždy za cíl regulaci těl, který se tedy v neposlední řadě snaží nastolit pořádek nad tím, aby byly určité skupiny vyloučeny, zavřeny nebo zneviditelněny. A právě proto, že diskriminace lidí má většinou i fyzickou dimenzi – například zakazuje homosexuálům svobodné vyžití jejich sexuality, zavírá uprchlíky do táborů, nebo zapovídá chudým střechu nad hlavou – je důležité odpor proti tomuto vyloučení projevit také fyzicky.
Nebo jak říká Butlerová: „Zosobnění lidu je v případě kladených požadavků důležité, protože základní fyzické potřeby zůstávají často v důsledku zničených životních podmínek nenaplněny.“
Radikální kritika ideologie
V uplynulých letech se mezitím několikrát ukázalo, např. u Pegidy nebo při protestech ozbrojených Trumpových příznivců, že se jedná o ambivalentní záležitost. Arendtová a Butlerová samozřejmě nejsou naivní a dobře vědí, že žádné shromáždění není ‚per se‘ demokratické nebo „osvícenské“. Vždy existovaly rasistické davy, fašistické pochody nebo demonstrace spikleneckých teoretiků, přesto zůstává tato temná odvrácená stránka „práva na vystupování“ okrajovou záležitostí.
Že to je ale problém, lze nyní názorně pozorovat během protestů proti opatřením v boji s koronavirem. Co se zde odehrává, je v neposlední řadě také jistou formou znásilnění diskurzu. V momentě, kdy je fyzický proces kolektivního zhmotnění, tedy performativní zosobnění „my“-formy, pro každého rozumného demokrata zapovězen, protože ochrana bližních má bezpochyby přednost, je využívání rostoucí frontou jinak smýšlejících. Změní-li se totiž pod pandemickým imperativem solidární efekt vzájemné blízkosti v ohrožení, protože shluk lidí zkrátka už nezosobňuje pouze symbol lidu, ale daleko víc virovou líheň, naráží Butlerové chvála prezence na medicínskou hranici. Přesto – nebo spíš právě proto – jsou to v těch dnech protikoronoví demonstranti, kteří svým vlastním tělem protestují proti tělesnému omezení. Tím se demonstrace nestávají méně bezohlednými, chorobnými nebo nebezpečnými. Jsou ale dalším příkladem, jak jsou určité diskurzy vyňaty z levicového a liberálního kontextu, zkresleny a poté přeneseny na pravý nebo konspirační okraj – ať už za účelem globalizační, ideologické nebo institucionální kritiky.
Levice, která nechce skončit na okraji s blázny
Jen si vzpomeňme, kolika klasicky levicových témat se za poslední léta zmocnila a následně překroutila pravice: Trump, AfD a tvůrci brexitu se zmocnili globalizace, provozují určitý druh kritiky ideologie a staví se proti státním institucím. V širokých částech levice to vedlo, deskriptivně vyjádřeno, ke stejnou měrou nutnému, tak i ambivalentnímu efektu. Tváří v tvář znásilnění témat pravicí se musela levice uchýlit k diferenciaci a částečně i revizi svých pozic. Přinejmenším tehdy, když se nechtěla dostat do stopy pravicových populistů nebo spikleneckých teoretiků.
Podobně to nyní vypadá ve věci shromažďovací svobody. Zatímco si fronta konspirátorů nárokuje „právo být viděn“, okleštěné o svůj solidární rozměr, pro sebe, „nutí“ politickou levici, která nechce skončit na patologickém okraji, k diferenciaci vlastní pozice. Ta by pak logicky zněla: „Svoboda shromažďování a fyzické nabytí „my“-formy jsou centrálními základy demokracie, ale pandemický imperativ vzájemné ochrany má v tomto případě větší váhu, takže je v tuto chvíli právo na těsnou prezentaci vysazeno.“
Na jednu stranu je takové vymezení bezesporu vítané. I proto, že na levém diskurzu zatím ještě často narážíme na ideologické pozůstatky starých časů, které ve své paušalizaci („ti tam nahoře“, „americký imperialismus“ atd.) diferenciaci nutně potřebují. Obrácenou stranou však je, že takové vymezení je v demokratické debatní kultuře často strategicky nevýhodné. Kdo v těchto dnech hledá jednoduché, nekomplexní odpovědi, bez ohledu na to, z kterého politického spektra pochází, skončí stále častěji u konspiračních teoretiků, pravicových populistů či jiných kverulantů. Už proto, že posledně jmenovaní všechny ostatní politické síly, přinejmenším pokud se nechtějí dostat do blízkosti oportunistického populismu, nutí ke zvýšení vlastní kompetence na poli komplexity. Na jednu stranu to je dokladem intelektuální odolnosti pluralitní demokracie, střednědobě by se to však mohlo stát i její neuralgickou slabinou. I to je dialektika vědění.
